4/1992

Jednoho odpoledne seděl Adam v zahradní restauraci a ochutnával plody země. Slunce právě svítilo, vzduch voněl a půllitry zvonily v lahodně tupé harmonii, když se počal vážný rozhovor se zeleným otrokářem.

– Jste člověk?, ptal se Adam s účastí, která dojímala.

– Pravděpodobně ano, zamyslel se otrokář, zatímco jeho prsty bubnovaly po desce stolu. Ano, jsem člověk stále více, neboť procitám ze tmy do světla. Mé nohy jsou pevně rozkročené, mé oči doširoka otevřené. Má mysl stále jasnější, můj kondom stále plnější.

– Jakže, podivil se Adam, a co vaši otroci?

– varování

Pro evangelíka z Československa byl příjezd do Naardenu velice příjemný. Na mnoha domech vlály holandské a československé vlajky, bylo možno potkat řadu autobusů s československou poznávací značkou. A také češtinu bylo slyšet z mnoha míst. Všichni jsme se sjeli na oficiální církevní oslavy 400. výročí narození Jana Amose Komenského. Konaly se ve Velkém kostele ve starém Naardenu (opevněném městě, obehnaném hradbami a vodními příkopy ve tvaru hvězdy). Nedělní odpoledne bylo rozděleno na dvě části. První, začínající ve 14 hodin, měla kulturně-vzdělavatelný ráz.

(jejím opakem je pokrytectví) od nás požaduje, abychom nečinili nic na oko, licoměrně, okázale a jen tak, aby se neřeklo, nýbrž abychom vše dělali upřímně, podle pravdy a s dobrým svědomím. Tak bychom i tehdy, když se nemáme na pozoru, zůstali bez poskvrny a bez úhony. Aby k tomu došlo a abychom se přiblížili naplnění, musíme být svědomití, abychom nikdy vědomě a úmyslně neopomněli nic, byť sebenepatrnějšího, co se podle našeho názoru má stát. K tomu cílí výroky filosofů, zejména Seneky.

postoupila do druhého ročníku. Tentokrát se soustředíme na novozákonní zvěst, zpracovanou pro děti ve druhém díle publikace Cesta Božího lidu. Metodický postup zůstává stejný jako v prvním ročníku (viz Katechetická příloha 1991–1992 č. 1). Publikace Cesta Božího lidu a Katechetická příloha můžete použít několikerým způsobem: pro vyučování v nedělní škole, pro vedení dětských biblických hodin, pro přípravu programu do sdružení mládeže apod.

Nové evangelické písně jsou důstojným pokračováním evangelické tradice, Která ožívala v českém protestantismu vždy, když se rodilo nové sebeporozumění věřících. Nejedna se o tradici konzervativního typu, která by úzkostlivě navazovala jen na předchozí impulsy. Tvůrci písní byli zasaženi zvěstí evangelia a nenechali si ji pro sebe. Od samého počátku husitství a bratrství přes dobu toleranční a dobu sionských básníků až ke spirituálům a evangelickým prorockým písním nás provází nepřeberná řada kancionálů a zpěvníčků – svědků této evangelijní katechetické tradice.

pokračování

Cesta věřících

Tu větu často slýcháme ve světě. „Jsme jen jednou na světě; proto bych si přál spatřit Paříž, nežli zemřu, nebo co nejdříve nahromadit jmění, nebo aspoň se stát něčím velikým – vždyť jsme jen jednou na světě.“

Řidčeji se stává, ale stává se to přece, že nějaký člověk má jen jedno přání, zcela určité jediné přání. „To,“ praví, „to si přeji; ach, kéž se mi splní mé přání, neboť, ach, jsme jen jednou na světě.“

FINSKO

Evangelické akademie má nyní čtyři střediska: v Praze, Brně, Náchodě a Kroměříži. Dne 16. května 1992 se někteří současní i budoucí učitelé této školy sešli ke kratší konzultační schůzce, kterou svolaly farářky ČCE, které již na Evangelické akademii působí: Jana Kašparová (Brno), Jindřiška Krpálková (Praha) a Irena Škeříková (Praha). Několik otázek jim položil Pavel Keřkovský.

Kdo je zřizovatelem Evangelické akademie a jak dlouho na této škole učíte?

J. Krpálková: Zřizovatelem je ČCE prostřednictvím synodní rady a učíme tu od vzniku školy roku 1991.