Tu větu často slýcháme ve světě. „Jsme jen jednou na světě; proto bych si přál spatřit Paříž, nežli zemřu, nebo co nejdříve nahromadit jmění, nebo aspoň se stát něčím velikým – vždyť jsme jen jednou na světě.“
Řidčeji se stává, ale stává se to přece, že nějaký člověk má jen jedno přání, zcela určité jediné přání. „To,“ praví, „to si přeji; ach, kéž se mi splní mé přání, neboť, ach, jsme jen jednou na světě.“
Představ si takového člověka na smrtelném loži. Přání nebylo splněno, ale jeho duše visí na něm stále – a nyní již to není možno. Tu se vzchopí na lůžku; s vášní zoufalství vysloví ještě jednou své přání „ó běda, nesplní se, běda, jsme jen jednou na světě“.
To se zdá strašným, a jest tomu skutečně tak; ale ne tak, jak on to mysli; neboť strašné není, že přání nebylo splněno, strašná jest vášeň, se kterou na něm visí. Jeho život není zkažen, poněvadž jeho přání nebylo splněno, naprosto ne; je-li jeho život zkažen, jest to proto, že se nechtěl vzdát svého přání, nechtěl zvědět nic vyššího ze života, nežli toto jediné přání, jako by jeho splnění nebo nesplnění rozhodlo všecko.
Ale vpravdě strašné jest proto něco zcela jiného, kdyby například člověk na svém smrtelném loži seznal, anebo kdyby na smrtelném loži mu bylo jasno, co temně tušil po celý život, ale nikdy nechtěl chápat: že jest nutno trpět pro pravdu na tomto světě, chce-li být věčně blažen – a žijeme jen jednou, jedinkrát, a jemu to už minulo! A měl to ve své moci; a věčnost nelze změnit, věčnost, již umírajíce právě jdeme vstříc co své budoucnosti.
My lidé přirozeně jsme nakloněni hledět na život tímto způsobem: pokládáme utrpení za zlo, jemuž každým způsobem musíme se snažit uniknouti. A podaří-li se nám to, myslíme, že jednou na smrtelném loži obzvláště budeme moci děkovat Bohu za to, že jsme byli ušetřeni utrpení. My lidé myslíme, že záleží na tom, abychom šťastně a dobře proklouzli tímto světem; a křesťanství míní, že všechny hrůzy vlastně pocházejí z onoho světa, že hrůzy tohoto světa jsou dětinskosti, srovnány s hrůzami věčnosti, a že právě proto nezáleží na tom, abychom šťastně a dobře proklouzli tímto životem, nýbrž na tom, abychom trpěli a byli ve správném poměru k věčnosti.
Jsme jen jednou na světě; užil-li jsi, když přijde smrt, svého života dobře, to jest tak, že jest v správném poměru k věčnosti: bud' Bohu chvála; není-li tomu tak, jest to věčně nenapravitelné – jsme jen jednou na světě.