Vito Aiuto je známý především jako člen indie folkového dua The Welcome Wagon, kde hraje se svou manželkou Monique. Je ale i básník a v Brooklynu působí jako reformovaný farář. Nejen o vztahu křesťanství a umění na specifickém půdorysu newyorské nezávislé scény s ním pro časopis Image mluvila Mary McCampbell.

Co u tebe přišlo dřív? Touha psát poezii, nebo kázat? Jaký to má vztah?

Řekl jsem to taky Paulovi, že jdu večer na šabat, nenapadlo by mě nikdy, že by chtěl jít se mnou. Jednak říkal, že má různej program (obracet Židy na víru), pak že má přátele mezi mesiánskými Židy (ti jsou už obrácení), a tak jsem mu v klidu sdělil svůj program, netajím se s ním nijak, i Ibrahimovi říkám, kam jdu a jestli má počítat s večeří apod. Přece jen se tu žije jakoby v komunitě, má to své výhody (např. to, že mě někdo naučí zacházet s pračkou apod.).

Od slov k mlčení… Text: Marek 15,37–39

Mk 15,37–39: Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

Leden a únor; osamělé měsíce, úzkostně tikající týdny. Do vánočního jehličí se snáší prach, svíce došly. O vánoční jehličí se zakopává při úklidu až do února, možná ještě později. V šest hodin ráno se zamykají dveře od bytu, pak se rozlije malátné ticho, malátné světlo dopolední, prázdné prostory jakoby se rozšiřovaly všemi směry, zakopáváš o jehličí a prach, který má do postu ještě neurčitě daleko. Hle, kostra z jeslí, / už není slámy, / ven jesle vynesli, / kříž sám je s námi.

18. prosince 2018 o polednách zemřel Aleš Mostecký, farář ve Dvoře Králové nad Labem. Z kolegů farářů jsem u něj byl zřejmě jako poslední. A s bázní a bolestí, snad přesto s jistotou jsem odříkal společné vyznání pouhých pár hodin před selháním Alešova těla. Byl napojen na všemožné lékařské přístroje. Nechtěl už slyšet nic o církevním provozu a intelektuálních výkonech kolegů, ale toto vyznání chtěl a já ho směl na prahu jeho pozemského konce odříkat.

Vrací se mi na mysl vyrovnávání s nevítanými vstupy Státní bezpečnosti (StB) do soukromí telecké fary. Bylo to v dobách, kdy vrcholila její snaha ukázat, že kontroluje, co obyvatelé fary a jejich návštěvníci provádějí, a ovládnout to natolik, abychom my farští i naši hosté byli jejich kontrolou zcela zchromlí a nebyli schopni svobodného jednání. Připomínám si, jak zhoubné aktivity StB zapůsobily na dva z našich přátel. Pro naši potřebu je nazvu Alenou a Petrem. Alena byla manželkou jednoho z vedoucích představitelů reformních snah za Pražského jara.

V některých křesťanských společenstvích se homosexualita a registrované partnerství staly předmětem mnohých nedorozumění a někdy i sporů. Někteří zasloužilí církevníci přestali přistupovat k VP, protože protestovali proti přítomnosti homosexuálů v eucharistickém společenství. Považovali je za méně zbožné, za protivící se Kristovým nařízením. Kristus nečinil sexualitu měřítkem zbožnosti, tak rozhodující váhu jí nepřikládal. Nezavrhoval ji, neupřednostnil celibát. Neodsoudil Davidovo a Jonatanovo splynutí těl i duší.

Recenze knihy Já platím, já rozhoduji

Postačí, když bude mluvit se všemi

Baptisté nikdy v Čechách nebyli velkým společenstvím. Duchovní tradice, kterou ve svém pojetí církve reprezentovali a dodnes (byť poněkud nejistě a roztřeseně) reprezentují, zůstává v našich krajích menšinovým a trochu exotickým žánrem. Možná, že i tato těžko únosná a pro někoho frustrující menšinovost je příčinou současné krize, kterou prochází Bratrská jednota baptistů. Metaforicky by bylo možné říct, že v lese – nebo spíš drobném remízku – českého baptismu se prohání vichr, který v už tak dost řídkém porostu hrozí napáchat veliké škody.