Evangelické akademie má nyní čtyři střediska: v Praze, Brně, Náchodě a Kroměříži. Dne 16. května 1992 se někteří současní i budoucí učitelé této školy sešli ke kratší konzultační schůzce, kterou svolaly farářky ČCE, které již na Evangelické akademii působí: Jana Kašparová (Brno), Jindřiška Krpálková (Praha) a Irena Škeříková (Praha). Několik otázek jim položil Pavel Keřkovský.
Kdo je zřizovatelem Evangelické akademie a jak dlouho na této škole učíte?
J. Krpálková: Zřizovatelem je ČCE prostřednictvím synodní rady a učíme tu od vzniku školy roku 1991.
Jak škola vznikla?
J. Krpálková: Po revoluci se otevřel prostor dělat nové věci, a tak někteří pedagogové mohli dost rychle uskutečnit svůj dávný sen – mít školu podle svého srdce a pod záštitou církve. Rozhodli se vyplnit určitou mezeru v našem středním školství – mezeru v oblasti sociální a oblasti znalosti křesťanství. Máme totiž naději, že křesťanský způsob nazírání věcí může pomoci vidět v pacientovi či klientovi člověka a ne „lidský materiál“.
Učitelé jsou všichni z ČCE?
J. Krpálková: V Praze většina.
J. Kašparová: V Brně je situace pestřejší. Učitelé jsou jak z ČCE, tak z československé církve husitské, římsko-katolické a Jednoty baptistů.
Kolik let trvá studium?
I. Škeříková: Pokud jde o ty, kteří mají za sebou maturitu na jiné střední škole, mohou u nás absolvovat dvouletou nástavbu, a to jak v Praze, tak v Brně. Ti, kteří přicházejí ze základní školy, mají možnost absolvovat čtyřleté studium s maturitou nebo tříleté bez maturity.
J. Kašparová: V Brně je kromě již zmíněné nástavby tříleté studium ukončené odbornou zkouškou. Toto studium je na úrovni nižší zdravotní školy, absolvent má kvalifikaci „nižší zdravotník“. Jen pro informaci, v pomaturitním oddělení máme 24 a v tříletém oddělení 32 žáků.
Jak se na vás a váš předmět dívají pedagogové z povoláni?
J. Krpálková: Studenti i pedagogové mají pořád dojem, že předmět, který souhrnně nazýváme „základy křesťanství“, je něco jiného nežli ostatní běžné předměty jako matematika nebo český jazyk. Teprve se vyjasňuje, jak tento předmět pojímat, jak učit, co známkovat, co ne. Dětem známky dáváme, ale nechceme hodnotit jejich víru. Nelze přikládat teploměr a zjišťovat, jak vysoko ukazuje. I když o víře hovoříme, hodnotit ji nemůžeme. Hodnotíme znalosti, které patří k základním, aby se absolvent mohl orientovat v bibli, církevních dějinách apod.
Neočekávali pedagogové, že vy, jako kazatelky evangelia, budete mít na škole zvláštní roli?
J. Kašparová: To asi očekávali a my se do jisté míry snažíme jejich očekávání splnit tím, že máme každý týden bohoslužby, při nichž jsou přítomni i ostatní učitelé. Pedagogických porad se zúčastňuji nejen já, ale i spirituál Ctirad Novák. Také se pokoušíme o individuální přístup k jednotlivým žákům. Nejsme velká škola. Někteří studenti mají osobní a rodinné problémy a individuální přístup nejen duchovních, ale i ostatních pedagogů dovoluje některé těžkosti řešit.
Vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi studenty nástavby a studenty, kteří přicházejí hned po ukončení základní školy?
J. Kašparová: Studenti z nástavby jsou většinou maturanti s velmi dobrým prospěchem, kdežto na tříletém oboru jsme spíše než na prospěch brali ohled na silné sociální cítění uchazečů.
J. Krpálková: V Praze máme čtyřleté studium s maturitou, musíme tedy přihlížet i k prospěchu. Studenti nástavbového studia mají mnohem silnější motivaci, mají mnohem jasnější představu o svém budoucím místě v životě. Jsou to lidé, kteří chtějí pracovat s mentálně postiženými dětmi, se sirotky apod. Spolupráce se silně motivovanými lidmi je pro učitele mnohem jednodušší. U těch mladších se někdy také setkáváme s velkou motivací, ale většinou jsou ještě nevyhranění. Možná jde zatím jen o touhu, která se během čtyř let teprve zformuje. Začínají studium poměrně mladí, je jim čtrnáct a na to musíme při výuce brát ohled.
Co je učíte?
J. Kašparová: Pro první roky je zapotřebí vytvořit základní přístup k Písmu, protože narážíme na dost hrubé nedostatky, třeba i u konfirmandů.
Jsou děti připraveny v jiných oborech? Umí se učit?
I. Škeřiková: Nezbývá než konstatovat, že to je „Husákova mládež“. Neznají skoro vůbec nic. Většinou nemají samostatné myšlení, jsou zvyklí naučit se všechno nazpaměť. Teprve se učí přemýšlet ve větších celcích, ve větších souvislostech. Podobně je tornu v dějepise i jiných předmětech. Neumí se učit, neumí si dělat poznámky. Způsob, kterým s nimi komunikujeme, je pro ně nový.
Jaké předměty se na Evangelické akademii vyučují?
J. Krpálková: Začneme-li našimi předměty, studenti musí zvládnout praktickou znalost Písma, věrouku, ve vyšších ročnících křesťanskou etiku, pastoraci, církevní dějiny, nauku o církvích a základy religionistiky.
I. Škeříková: Dále mají matematiku, český jazyk, němčinu nebo angličtinu, dějepis, psychologii, estetiku, somatologii, péči o nemocné, základy hygieny, gerontologii, sociologii, speciální pedagogiku, rehabilitační tělocvik, psaní na stroji a těsnopis.
J. Kašparová: V Brně to máme podobné, ale možná ještě trochu praktičtěji zaměřené. Kromě zmíněných oborů máme i vaření a šití. Estetiku chceme zaměřovat na pracovní terapii, podobně hudební výchovu bychom chtěli koncipovat tak, aby byla využitelná pro prostředkování hudebních zážitků starým lidem, kteří by ani o tuto oblast neměli být ochuzeni. Nástavbové oddělení chceme v druhém ročníku koncipovat v blocích. Studenti uslyší přednášky specialistů a celý blok by končil seminární prací. Tak by studenti získali základní vhled do problematiky, která se týká gerontologie, psychologie, metodiky práce s postiženými.
Zpíváte s žáky?
J. Kašparová: Kromě hudební výchovy studenti zpívají i v jiných hodinách, např. v hodině matematiky ze zpěvníku Nová píseň. Na začátku každého dne máme zahajovací pobožnost, kterou připravují vyučující i studenti.
I. Škeříková: U nás také zahajujeme vyučování krátkou pobožností, kterou dělají buď žáci nebo vyučující a v hodinách základů křesťanství zpíváme ze zpěvníků Buď tobě sláva a Nová píseň. Teď při příležitosti výročí narození J. A. Komenského jsem je učila některé písničky Komenského a Třanovského.
Absolvuji studenti prázdninové praxe?
I. Škeříková: V Praze měli třítýdenní praxi teď po velikonocích. Všichni byli bud v domovech důchodců nebo v ústavech sociální péče poblíž místa bydliště. Během prázdnin budou mít praxi, kterou si každý z nich domluví individuálně. Skoro každý ji má již domluvenou na čtrnáct dní.
J. Kašparová: Nástavbová třída v Brně bude mít čtrnáctidenní praxi v červnu. Studentům řekneme, co mají při praxích sledovat, a pak o tom napíší referát. Připraví si tak materiál na semináře, které se budou po prázdninách konat s odborníky pro práci se starými lidmi, postiženými a dlouhodobě nemocnými. Na prázdniny si mnozí sjednávají brigády v různých domovech jak u nás (Myslibořice, Krabčice), tak v cizině (Neinstetten, Rottenburg).
Spolupracuje Evangelická akademie také s Diakonií?
J. Krpálková: Od samého vzniku školy se Diakonie podílí na její koncepci a dá se říci, že vztah mezi EA a Diakonií je dosti úzký. Ve střediscích Diakonie byli mnozí naši studenti na praxi, některé naše studentky jsou zapojeny do Pečovatelské služby Diakonie a někteří ze studentů pomáhají v Diakonii i během roku. Diakonie a její různá střediska sociální péče netrpělivě čekají na naše absolventy a těší se, že budou moci zaměstnat lidi kvalifikované, dobře připravené i motivované k práci, vybavené nejen schopností vcítit se a vžít do situace člověka v nouzi, ale snad také silou potěšovat a dodávat naději.
Najdou absolventi uplatnění ještě někde jinde než v domovech pro postižené a v domovech odpočinku?
J. Krpálková: Poslední dobou se otvírá možnost, že by naši absolventi byli také zaměstnáni v nemocnicích, protože budou mít kvalitní zdravotnickou přípravu, ale hlavně by mohli pracovat jako ti, kdo vedou rozhovory s nemocnými, jako psychologicko-pastorační terapeuti. Některé nemocnice by takovéto pracovníky uvítaly, uvědomují si totiž manko vůči pacientovi právě na rovině vztahů a rozhovorů. S pacientem nemá nikdo čas hovořit. Byli by to tedy pracovníci, kteří by dovedli nejen obvázat ránu, ustlat postel atd., ale i s pacientem pohovořit, popř. mu něco přečíst. Tím bychom se přiblížili zdravotnickému systému, jaký známe např. z Rakouska, kde sestry mají relativně nižší vzdělání než naše – střední školy po nich nepožadují tolik odborných znalostí jako naše střední zdravotnické školství – a spíše se soustřeďují na sociální vztahy a službu nemocnému.
I. Škeříková: Na malých vesnicích se absolventi uplatní jako sociální pracovníci. Budou pomáhat těm, kteří jsou osamoceni a využiji při tom svých biblických znalostí, budou s lidmi umět promluvit, když je jim těžko. Ale studium je koncipováno tak, že by některé absolventky mohly najít uplatnění také jako sborové sestry nebo jako učitelky nedělní školy a náboženství, protože kromě biblických znalostí se učí např. i psaní na stroji a základy administrativy.
J. Kašparová: Koncepce školy se během školního roku ještě dotváří, protože reagujeme na potřeby domovů důchodců, které převzala církev zpět. Odtud přichází volání po pečovatelích, kteří by nebyli zaměřeni jen na zdravotnickou oblast, ale dovedli by se starými lidmi trpělivě hovořit, rozumět jim, být jim k dispozici. Jedná se tedy o nový typ pečovatele.
Na základě získaných zkušeností vytváříte koncepci novou, anebo spíš dotváříte to, co jste předpokládali?
J. Krpálková: Spíš dotváříme, co jsme předpokládali. Ale kupříkladu až během roku jsme poznali, že budeme potřebovat speciálního pedagoga, protože někteří studenti by rádi pracovali s mentálně postiženými. Od příštího roku budeme mít tedy pedagoga pro speciální pedagogiku. Vychovatelství jako zvláštní studijní obor na střední úrovni u nás prakticky neexistuje.
Vychovatelé jsou zapotřebí i v nápravných zařízeních pro mládež; mohli by absolventi akademie najít uplatnění i v těchto zařízeních?
J. Krpálková: Ano, a někteří studenti sami s tímto uplatněním počítají. Zatím v. těchto ústavech pracují lidé buď s vysokoškolským vzděláním anebo nekvalifikovaní a podle toho také úroveň těchto nápravných zařízení vypadá.
J. Krpálková: Nápravná zařízení pro mládež potřebují pečovatele se středním vzděláním. Dělali by všelijakou pomocnou práci, ale těžištěm by byly rozhovory. Alespoň takhle se nám to teď jeví.
Studují na Evangelické akademii jen členové ČCE?
J. Krpálková: Přibližně jedna třetina žáků je z ČCE, třetina z jiných církví a třetina bez vyznání.
J. Kašparová: V Brně také asi jedna třetina pochází z necírkevního prostředí, ale velmi se zapojují a mají zájem o věci církve, dokonce někteří našli cestu do konkrétních sborů.
I. Škeříková: Je složité učit ve třídě, kde je část žáků nevěřících nebo jenom sympatizantů, část žáků tradičních z evangelické církve a část, která se hlásí k letničním. Přístupy se tříští a z toho důvodu jsme se rozhodli, že jim budeme podávat informace, které samozřejmě jsou do značné míry subjektivní. Občas narážíme, zejména když charismatičtí křesťané si to představují jinak a chtěli by, abychom celou třídu obrátili na víru. Nevěřící zase chtějí ve všem mít určitý systém. Jak to teď vidím, tak ti mladí, kteří vyrůstají v církvi, jsou skoro nejméně konfliktní, dělají si podrobné poznámky a jsou nejméně kontroverzní.
Při přijímacích pohovorech budete tedy méně velkorysí než minulý rok?
I. Škeříková: Přijímací zkoušky už proběhly a snažili jsme se dát přednost nejen těm, kteří byli z evangelické církve a kteří měli dobrý prospěch, ale i motivovaným, kteří z církve nebyli. V podstatě jsme zjistili, že charismatičtí věřící jsou dost konfliktní a vnášejí do tříd neklid. Z toho důvodu by měli vyhledat školu, která by jim víc vyhovovala, která tolik nenavazuje na evangelickou protestantskou tradici, která méně staví na racionalitě a nepožaduje znalost určitého kvanta informací.
J. Kašparová: V jedné třídě jsme se rozhovořili na podobné téma a někteří přiznávali, že šli na tuto školu s představou, že třída bude něco jako sbor. Ukázalo se však, že to není možné. Škola jako instituce nemůže sbor nikdy plně nahradit. To bylo vidět například při rozhodování, zda žáci budou společně slavit večeři Páně. Žáci sami konstatovali, že to nejde, že třída je něco jiného než sbor. Zejména konfesijní rozdíly jsou tak hluboké, že slavení večeře Páně zabraňují.
J. Krpálková: Stejně se to projevuje i u nás. Škola je škola a sbor je sbor. Kdo chce žít křesťansky, musí si uvědomit, že škola nemůže sbor nahradit. Škola sama nenaučí člověka být křesťanem.