Jednoho odpoledne seděl Adam v zahradní restauraci a ochutnával plody země. Slunce právě svítilo, vzduch voněl a půllitry zvonily v lahodně tupé harmonii, když se počal vážný rozhovor se zeleným otrokářem.
– Jste člověk?, ptal se Adam s účastí, která dojímala.
– Pravděpodobně ano, zamyslel se otrokář, zatímco jeho prsty bubnovaly po desce stolu. Ano, jsem člověk stále více, neboť procitám ze tmy do světla. Mé nohy jsou pevně rozkročené, mé oči doširoka otevřené. Má mysl stále jasnější, můj kondom stále plnější.
– Jakže, podivil se Adam, a co vaši otroci?
– Mám je velmi rád, usmál se otrokář, zatímco jeho prsty bubnovaly po vypouklém břiše. Jsem vlastně jejich táta, učím je mnoha věcem a mám o ně starost.
– Milují vás jako otce?, zeptal se Adam. – Ti moudřejší ano, zachmuřil se otrokář.
– Ostatní ne?
– Nevím, někdy se mi zdá, jako by nic nepochopili. Otrokář přiložil studený půllitr na zpocené čelo.
– Někteří vás nenávidí?
– Pár pitomců, vykřikl zprudka otrokář a praštil pěstí do stolu, až sklenice nadskočily.
– Říkají, že jste zlý, polekal se Adam.
– Nesmysl, křičel otrokář, s tím nemohu souhlasit! Nikomu neubližuji, na to jsou přesné normy!
– Otroci se prý raději pověsí, mluvil Adam stále tišeji.
– Sem tam nějaký posera, to mě nezajímá, křičel otrokář stále hlasitěji.
– Ztráty jsou plánovány předem, šeptal Adam.
– To je samozřejmé, jinak to nejde, řval otrokář ve stoje.
Adam se zachvěl.
– Učíte snad zabíjet?, šeptl ještě naposled, slzy na krajíčku.
Zelený otrokář zachroptěl, zuřivě popadl pistoli a dvěma výstřely přivolal vrchního. Zaplatil, vztekle si dupl a odešel, zanechav po sobě zápach střelného prachu a rozbušené srdce člověka.
Od toho dne plakal Adam častěji.