pokračování
Cesta věřících
Ani muslimové, Muhammadovi přívrženci, to v následování Alláha neměli snadné a museli čas od času zakusit, jak je těžké se mu odevzdat. Začalo to obtížnou situací emigrantů krátce po příchodu do Mediny. Nalezli tu sice místo k životu, ale neměli tu zajištěnou obživu. Podle starého arabského zvyku vysílal Muhammad malé skupinky, aby přepadaly karavany obchodníků z Mekky a olupovaly je, vždyť se přece jednalo o nepřátele a posluhovače falešných bohů. Zpočátku nebyly úspěchy nijak veliké. Ale ve druhém roce, právě v době, kdy do Mekky mířily proudy poutníků, dovolil Muhammad, aby skupina emigrantů vytáhla na výpravu. Na cestu jim dal zapečetěný dopis, který směli otevřít až po dvou dnech cesty. Z dopisu se dozvěděli, že mají táhnout do Nachly, ležící v blízkosti Mekky, a tam slídit po karavanách přicházejících z Jemenu; každý, kdo tento příkaz nechtěl splnit, se mohl vrátit. Pro muže nastalo těžké rozhodování. Bylo to v době svatého měsíce, kdy byl boj každému Arabovi zakázán. Zároveň však věděli, že tento rozkaz přišel od proroka. Čekat až do konce měsíce by znamenalo, že karavany se mezitím dostanou na posvátné území Mekky a zásah proti nim by byl stejným prohřeškem jako v průběhu svatého měsíce. Nakonec se žádný z mužů nevrátil zpět, jen dva ztratili své velbloudy a nemohli se zúčastnit. Ostatní se rozhodli rozkaz splnit.
Přepadnout nepřipravenou karavanu nebylo nic obtížného; dva ze strážců byli zajati, jeden usmrcen a čtvrtý unikl. Obtíženi bohatou kořistí se muži vrátili do Mediny. Ale sklízeli jen pobouření: jak mohli ve svatém měsíci škodit? To bylo neslýchané. Židé se smáli a pošklebovali, Muhammad se cítil v úzkých; odmítl svou část kořisti a rozhodl, aby kořist zůstala nedotčená – těžká rána pro emigranty, kteří doufali v pomoc k zajištění obživy. Dny ubíhaly, až konečně východisko přineslo nové zjevení. Alláh pomohl slovy: ,,Dotazují se tě na posvátný měsíc a na bojování v jeho průběhu. Rci: ,Bojovat v něm je hřích těžký, avšak odvracet od stezky Alláhovy, nevěřit v něj a v Mešitu posvátnou a vyhánět obyvatele jejich z ní je ještě těžší hřích před Alláhem; svádět od víry je horší než zabíjet. Nevěřící nepřestanou proti vám bojovat, dokud vás neodvrátí od náboženství vašeho, budou-li toho schopni. Pro ty z vás, kdo od náboženství svého odpadnou a jako nevěřící zemřou, marné bude jejich konání na tomto i onom světě – ti ohně obyvateli SE) stanou a nesmrtelní v něm budou. Avšak ti, kdo uvěřili, vystěhovali se a na cestě Alláhově bojují, ti mohou doufat v milost Alláhovu – a Alláh je odpouštějící, slitovný.‘“ (2,217.218)
Snažit se o plnění Alláhovy vůle – džihád – se stalo nyní označením svaté války. prolévání krve nahradilo poměrně prostinké razie nomádů.
Alláhova slova přinesla potřebné uvolnění. Kořist se mohla konečně rozdělit a dobrota Alláhova chvalořečit. Uzrál čas k tomu, aby se změnil směr modliteb.
Bylo již možné všechny věřící bez rozdílu povolávat do boje: „Vy, kteří věříte! Bojte se Alláha a hledejte způsob, jímž byste se k němu přiblížili! A bojujte usilovně na jeho cestě – snad budete blažení!“ (5,35).
Tak se také mohla vyhlásit nová výprava proti Mekce, emigranti a jejich pomocníci (věříc( z Mediny) se na ní podíleli společně. Alláhův pomazaný sám vedl celou akci. Vůdce karavany z Mekky, Abu Sufyan z rodu Umayyadem, však připravovaný přepad včas odhalil a mohl svou karavanu vést jinou cestou. Obyvatelé Mekky začali toužit po pomstě. V plném lesku vyrazili na pochod. Ale Muhammad a jeho přívrženci se jim postavili na odpor a hájili se proti přesile nepřátel. Bitvu u Badr vyhráli; velký protivník Muhammadův, Abu Jahl, přišel o život, stejně jako mnoho dalších vůdců z Mekky.
Vůči válečným zajatcům se Muhammad zachoval mírně: zakázal svému příteli Umanovi, aby je zabil; vlastního zetě nechal propustit, když jeho dcera mu poskytla jako výkupné náramek, který patřil jeho první ženě Chadidje. Ale válečný zajatec Nadr b. Haritha, kterého perské hrdinské ságy popisují jako Muhammadův protějšek, byl na Muhammadův rozkaz připraven o život.
Radost v Mediny byla nepopsatelná a kořist značná. Alláh pomohl s vítězstvím nad přesilou, zvlášť když jich byl jen nepatrný houf. Alláh je podpořil třemi tisíci anděly. Vítězství přišlo od něho samého (3,123-126;8,5-12). Mnozí padlí z řad bojovníků Mekky jim nezneklidňovali svědomí: „Nejste to vy, kdo je zabili, ale Alláh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž to byl Alláh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou, od něho přicházející, vždyť Alláh je slyšíc(, vševědoucí!“(8,17).
Bylo pak zcela pochopitelné, když jeden věřící zabil dva Mediňany, muže a ženu, matku pěti děti, kteří se ve svých básních stavěli proti Muhammadovu řízen (záležitostí Mediny. Muhammad s tím souhlasil, nevstoupil do případu on ani příbuzní obou zavražděných, když upustili od obvyklé pomsty. Čisté znamení nové doby.
Mnozí Mediňané, kteří se až dosud drželi stranou, se po bitvě u Badru připojili k prorokovi; napříště i nomádi z okolí byli připraveni účastnit se Muhammadových výprav. Ten, kdo se od svaté války odvracel, kdo stál stranou, byl ohrožen pekelným ohněm (9, 81) a napomínán k tomu, aby plnil svou povinnost, zvlášť když Alláh bojovníky na věčnosti odměňuje: ,,Bojujte proti nevěřícím, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Alláhovi“ (2, 193). Celý svět musí ležet Alláhovi u nohou.
Další měsíce roku 624 byly poznamenány na Alláhův příkaz dalšími výpravami. Tak se Podařilo pod vedením Zaida ben Haritha, adoptivního syna Muhammadova, přepadnout karavanu, která oklikou táhla do Syrie a zmocnit se bohaté kořisti zlata a stříbra. Obyvatelé Mekky opět vyzbrojili vojsko, opět pod velením Abu Sufyana. Zpočátku Muhammad rozhodl bránit se z hradeb Mediny, potom však své rozhodnutí změnil a vyrazil proti nepřátelům; válečné štěstí mu nebylo tentokrát tak nakloněno – po počátečním úspěchu se však věřící dali u Uhudu na útěk. Muhammad sám byl zraněn a musel se stáhnout zpátky, přičemž se rozšířila zpráva, že padl. Válečníkům z Mekky se tak zdálo, že již dosáhli svého cíle a nevyužili – podle staroarabského obyčeje – svého výhodného Postavení.
Tak byli věřící zachráněni, ale mnoho věrných přátel padlo, mimo jiné také prorokův strýc. Ze všech stran se pozvedli prorokovi nepřátelé do té doby skrytí. Věřící byli zděšeni, proč jim Alláh nedaroval vítězství. Alláh však dal vědět, že i toto se stalo na jeho příkaz, šlo o trest za neposlušnost vůči němu a zkoušku pevnosti (2,152nn). ,,Což jste neřekli, když postihlo vás neštěstí poté, co sami jste dosáhli úspěchu dvojnásobného: ,Odkud to přišlo?‘ Rci: ,Od vás samých to přišlo!‘ A Alláh nade všemi věcmi je mocný. To, co vás postihlo v den, kdy střetly se dva oddíly, stalo se z dovolení Alláhova, aby Alláh zjistil, kdo je věřící, a aby poznal, kdo jsou pokrytci“ (3, 165.166).
Přesto nebyl klid. Jde skutečné o proroka, když byl v bitvě raněn?, ptali se Židé. Také mimo Medinu nastal pohyb. Jeden beduínský rod se dal slyšet, že má v úmyslu přestoupit k islámu, ale když k nim vyslali muslimové misionáře, zavraždili ho. Podobné i v Mekce byli nějací muslimové odhaleni a zabiti.
Navzdory tomu všemu dílo pokračovalo. Rok 626 byl bohatý na výpravy, z nichž jedna stojící za povšimnutí se uskutečnila v létě proti oáze šest set kilometrů daleko od Mediny. Obyvatelé žijící v této oáze byli donuceni přihlásit se k islámu. Muhammad tak ukázal, že on, který poslouchá příkazy Alláhovy, nedá pokoj, dokud nezlomí veškerý odpor.
Roky 626 a 627 přinesly však také těžkosti v rodinných poměrech prorokových. Od příchodu do Mediny si vzal více žen. První byla A’isha, devítiletá dcera Abu Bakra. Po smrti Chadidji se oženil ještě v Mekce s jednou vdovou, na to následovaly sňatky s dalšími vdovami, mezi nimiž byla i dcera Umarova.
V roce 626 ztratil na jedné své výpravě A’ishu. Dle její vlastní výpovědi ztratila řetízek; k vojsku se vrátila později v doprovodu mladého muže. Adoptivní zeť Muhammadův, Ali, se odvážil poradit Muhammadovi, aby se rozvedl. Muhammad pochyboval, potom však vyhlásil, že mu Alláh cestou zjevení oznámil nevinu A’ishi.
Když Muhammad chtěl v roce 627 navštívit adoptivního syna Zaida, nalezl doma jeho ženu Zainab; v domácím oděvu vypadala velice půvabně, až Muhammad řekl: „Pochválen buď Alláh, že proměňuje srdce lidí.“ Tak se cítila Zainab nucena patřit jen Muhammadovi. Následkem toho se Zaid vzdal Zainab ve prospěch Muhammada. Nejprve Muhammad nechtěl na tuto nabídku přistoupit, ale pak přišlo zjevení: „A hle pravil jsi tomu, koho Alláh zahrnul dobrodiním a jemuž jsi i ty prokázal dobrodiní: ‚Podrž si manželku svou a boj se Alláha!‘ A hle, skrýval jsi v duši své to, co Alláh odhalil, a bál ses lidí, zatímco Alláh měl větší právo na to, aby ses bál jeho. A když s ní Zaid přerušil styky, dali jsme ti ji za manželku, aby nebylo na věřících hříchu, chtějí-li si vzít manželku svých adoptivních synů poté, co oni s nimi přerušili styky. A rozkaz Boží budiž vykonán!“ (33,37).
Tak se stalo. Zainab se stala Muhammadovou manželkou. Po čem vyšším mohla toužit! A’isha řekla prorokovi: „Nyní vím, že jsi nezatajil žádné zjevení, kdybys byl musel nějaké držet v tajnosti, pak by to bylo toto.“ Vzápětí mu zjevil Alláh, že ti, kdo přivedou vdané ženy do špatných řečí a nebudou mít čtyři svědky, mají být potrestáni osmdesáti ranami a již nikdy nesmí poskytnout žádné svědectví(24,4.10–20).
Toho roku ještě jednou povstali obyvatelé Mekky s touhou ukončit dobu Muhammadova panování a město Medinu obklíčit. Aby dosáhli svého cíle, spojili se různými beduínskými kmeny. Muhammadova pozice byla nelehká. Na radu jednoho Peršana přistouplého k islámu nechal kvůli obraně na otevřené straně města vyhloubit příkop. I on sám pomáhal při práci. Bojovníci z Mekky se ještě nesetkali s tímto pro ně novým druhem obrany a museli odtáhnout.
Jak by se poté mohlo dále pochybovat o tom, že Muhammad není pravým prorokem? Ze všech stran se noví věřící jen hrnuli.
překlad Joel Ruml