církve a státu se pro nezúčastněného diváka zúžila do problému, kdo, koho a co má financovat. Ti méně trpěliví se už začínají ptát: proč? Proč by někdo měl finančně podporovat náboženské organizace? Protože jsou prověřené věky a mají nehynoucí zásluhy – na čem?
„Filosofická trilogie“ Jolany Polákové je zavrcholena knihou „Perspektiva naděje“ (s podtitulem „Hledání transcendence v postmoderní době“ – Vyšehrad, 1995). Předcházejí díla „Myšlenkové tvoření“ (Filozofický ústav AV ČR 1993) a „Možnosti transcendence“ (Zvon, 1994), které na sebe volně navazují.
Při příležitosti oslav 387. výročí vydání Rudolfova majestátu se v mé pracovně v Kralicích nad Oslavou sešli tři dobří přátelé: Hugo Pinkas, Ezediáš Pumlan, Alois R. Biter – a já, reprezentující kritický odstup od dění i svědectví o něm.
„…k vodám tichým mne přivodí, duši mou občerstvuje,“ tichounce provází dětské zpěvobroukání závěrečné bílé titulky na černém pozadí. Pomalu probíhající seznam jmen a neuměle dětský zpěv třiadvacátého žalmu nedovoluje náhle zmlklým divákům vstát. Možná jsme dojati Dvořákovou hudbou, možná nám pomalu dochází, že Kolja nevědomky zpívá pohřební píseň.
Stručný slovník filozofických pověr, J. M. Bocheński, Praha 1993, Aeterna, překlad a předmluva k českému vydání Josef Mlejnek (orig. Paříž 1987).
Těsně za Filipem, druhým kazatelem efezského sboru, seděl v bílé tunice jakýsi Petr, známý flétnista a jeden z nejlepších zpěváků Achaje. Prohlížel si hustě popsaný svitek a liboval si, že písně mají správný rytmus a spád. „To by se dalo dobře zpívat,“ pomyslel si a nahlas řekl: „Škoda, že Jan nikde nepoznamenal, podle jakého nápěvu a jak rychle se to má zpívat.
Není snad druhé země v Evropě, kde jsou dějiny tolik propojeny se současností, jako v České republice (Peter Morée, Česká evangelická teologie v očích jednoho cizince, Protestant 2/96).
Člověk z Nazareta
Teologie objevila sílu vyprávění. Před 24 lety se o slovo přihlásila tzv. narativní teologie – teologie doceňující naraci, tj. vyprávění. Zejména někteří postmoderní myslitelé docenili naraci tím způsobem, že za její vrchol považují mýtus a dávají mu ve svých výkladech (!) přednost před logem, výkladem.
Rakouský redemptorista prof. Bernhard Häring (1912) své celoživotní úsilí zformuloval do lapidárního hesla: Jde to i jinak. Tak se nazývá jeho kniha v českém vydání i v německém originále. Häring je přesvědčen, že římskokatolická církev se potřebuje stále znovu obnovovat (s. 6). Tato teze zní přímo reformačně (ecclesia semper reformanda).