Před deseti lety (22. 4. 1986) zemřel v USA Mircea Eliade (1907–1986), religionista rumunského původu. Vytvořil rozsáhlé dílo, které je nyní postupně překládáno i do češtiny. Jako samizdat jsme v sedmdesátých letech mohli číst „Mýtus o velkém návratu“ (1949; po listopadu vydalo Oikúmené, Praha 1993). Česká křesťanská akademie vydala „Posvátné a profánní“ (1957; česky 1994). Oikúmené vydává nyní „Dějiny náboženského myšlení I“ (1976–1983).
Na počátku 20. století se některým křesťanským myslitelům zdálo, že základní křesťanskou disciplinou je etika. Později zas dogmatika a hermeneutika. Dnes se některým zdá, že primát přebírá religionistika a sympatie k mystice to jen potvrzují. Eliadovo rozsáhlé dílo je pro takové úvahy odrazovým můstkem. Po pádu marxismu se stala religionistika pro mnohé velmi přitažlivou. S kritikou techniky, konzumu a novověku vůbec, s rozvojem náboženských sekt a hnutí se mnohým zdá inspirující eliadovské rozvažování o svatu, posvátnu a profaneitě. Eliade přitahuje znalce i pouhé nadšence. Svátostný prostor, svatá místa, svaté osoby, posvátnost bohyně Země, svaté předměty (např. zajišťující prý i bezpečnější jízdu automobilisty) – to jsou témata dne. Protestantské duši je z toho až úzko. Posvátno se line odevšad. Nejen o vánocích z přehrávačů a televize. Člověk už aby se málem bál zpívat „Tebe Bože chválíme“, kde se s chutí a právem chválí Boží svatost.
První díl trojdílných „Dějin náboženského myšlení“ rekonstruuje náboženské myšlení od doby kamenné po eleusínská mystéria. Eliade docenil svět mýtu, překonal pozitivistické předsudky o primitivnosti „archaického člověka“ a stopuje rozvoj náboženského myšlení: paleolit (s. 17n); mezolit a neolit (s. 41n); náboženství Mezopotámie (s. 65); starověký Egypt (s. 90n); obřadní centra západní Evropy, středomoří, údolí Indu (s. 116n); náboženství chetitů a kenaanců (s. 139n); rané stadium Izraele (s. 159n); náboženství indoevropanů (s. 181n); Indie před Buddhou (s. 206n); Zeus a řecké náboženství (s. 234n); olympané a heróové (s. 249n); Zarathuštra a íránské náboženství (s. 284n); Izrael v období králů a proroků (s. 312n); Dionysos (s. 332n); bibliografie (s. 349–427).
Eliademu vděčíme zato, že svými syntetickými pracemi zvýraznil zákonitosti myšlení archaického člověka. Sám mluví o člověku jako o bytosti, která se nemůže zbavit náboženského rozměru, proto razí označení pro člověka: homo religiosus. U moderního člověka odhaluje kryptonáboženské projevy. Je otázkou, jak dalece lze narazit na kopyto archaického myšlení i biblické svědectví. Badatelé odpovídají různě, dle své teologické, religionistické či filosofické konfese. Záleží na tom, jak hodnotí nejen svato, ale i sekularizaci. Porovnáme-li Eliadovy analýzy biblického svědectví s analýzami M. Mrázka (Fenomenologie náboženství, Praha 1988, rukopis 1985, v: J. Heller, M. Mrázek, Nástin religionistiky, Praha 1988), a pracemi M. Balabána (nejnověji Jeruzalém nebo Athény, Reflexe č. 14), rozpoznáme eliadovskou koncepci jako vynikající uvedení do archaického myšlení, jemuž se však biblické vzpírá a jde svou cestou (na to upozorňoval již S. Daněk – Mrázek i Balabán na Daňka kriticky navazují).
Eliadeho koncept je všeobjímající, jako by byl klíčem ke všemu, co se odehrálo od doby kamenné po dnešek. Zda tím klíčem je? Druhé a zásadní slovo bude mít čtenář inspirovaný slovem Eliadeho, který diskusi otevírá jako prvý: „Rovněž sdílím přesvědčení těch, kdo se domnívají, že studium Danta či Shakespeara, ba i Dostojevského či Prousta usnadní znalost Kálidásy, středověkých nó či Opičího poutníka. Nejde tu o žádnou zbytečnou a konec konců jalovou pseudoencyklopedičnost. Jde prostě o to, abychom neztráceli se zřetele hlubokou a neviditelnou jednotu dějin lidského ducha. Vědomí této jednoty duchovních dějin lidstva je nedávným objevem, dosud nedostatečně zažitým. Jeho význam pro budoucnost našeho oboru zhodnotíme v poslední kapitole třetího svazku, až se budeme zabývat krizemi, jež vyvolali mistři redukcionismu – od Marxe a Nietzscheho až po Freuda – a přínosem antropologie, dějin náboženství, fenomenologie a nové hermeneutiky. Teprve potom budeme s to posoudit jediný, ale důležitý náboženský výtvor novodobého západní světa. Jde o poslední etapu desakralizace. Tento proces je pro historika náboženství velice důležitý: ilustruje totiž dokonalé utajení 'posvátného', přesněji řečeno, jeho ztotožnění se 'světským' (s. 15–16).“