Rakouský redemptorista prof. Bernhard Häring (1912) své celoživotní úsilí zformuloval do lapidárního hesla: Jde to i jinak. Tak se nazývá jeho kniha v českém vydání i v německém originále. Häring je přesvědčen, že římskokatolická církev se potřebuje stále znovu obnovovat (s. 6). Tato teze zní přímo reformačně (ecclesia semper reformanda).
Knihu zakončuje autor kázáním předneseným českým věřícím při návštěvě Prahy v roce 1993. Základem kázání jsou tři texty: Skutky apoštolské 6,1–7; První list Petrův 2,4–9; evangelium dle Jana 14,1–12. Häring biblickými texty obhajuje právo na oprávněnou kritiku (Sk 6), promýšlí kněžské poslání všech věřících (1P 2) a ukazuje k naplňování společného poslání (J 14).
Připomíná, že prvotní církev „dvanácti“ (apoštolů) se rozšířila o církev „sedmi“ (jáhnů), a teprve potom došlo k nové evangelizaci. Další rozšíření naznačuje list Petrův, když všechny věřící označuje za „svaté kněžstvo, lid náležející Bohu“.
Obrací se na české posluchače s připomínkou nedávné minulosti. Bez „požehnání“ Vatikánu, a svolení ('státního souhlasu') státních úřadů – v době tísně – byli tajně vysvěceni kněží, někteří ženatí a osvědčili se: sloužili věrně podle ritu římskokatolické církve. Podobnou situaci mají dodnes v Číně. Také zde sloužili, popř. slouží kněží, kteří nebyli jmenováni z Říma. Jde to tedy i jinak. Jde to i bez římského centralismu. Häring vidí českou a čínskou zkušenost jako šance, které by se neměly promarnit. Měly by inspirovat římskokatolickou církev po celém světě. Římský centralismus nemá žádnou oporu v Písmu svatém a celé tradici prvních křesťanských staletí a stojí výrazně v cestě pokroku ekumenismu (s. 95). Aktivity nezávislé na Římu jsou ozdravnou šancí na znovuustavení struktur, které nejlépe odpovídají prvotní církvi, tradici a zdravým vnitrocírkevním vztahům, vyhovujícím nejlépe principu subsidiarity. Jde o základní právo každého křesťanského společenství přehledné velikosti chápat se a utvářet radikálně eucharisticky (s. 95).
Celibát vidí jako charismatický dar pro některé kněží. Vzorem je mu opět prvotní církev. Pro bezženství se rozhodl apoštol Pavel, kdežto apoštol Petr se rozhodl pro službu jako ženatý. Häring připomíná, že Petrovi manželství nebylo na překážku pro plnění zvěstovatelské služby.
Häringovo kázání shrnuje jeho nejzávažnější teologické důrazy, proto slyšíme i prognózu: římskokatolická církev se stane eucharistickým společenstvím ve všech oblastech světa. Obnovu očekává od takto strukturovaných společenství: společenství eucharistie je milost a výzva zůstat v Kristu, a nést tak ovoce v lásce, dobrotě, radosti, pokoji (s. 97). Eucharistická společenství jsou pro něj základní strukturou římskokatolické konfese (s. 12) a zároveň znamením, že to jde opravdu i jinak.
Häring nevystupuje z římskokatolické církve, hledá uvnitř ní východiska, popř. alespoň cestičky, jak se dostat z labyrintu centrálně ovládané církve. Proto píše fiktivní dopis papeže Jana XXIV. z roku 2001. Dopis vlastně již jen mapuje změny, které nastaly díky eucharistickým společenstvím. Velkolepý sen o nové církvi uvadí Häring slovy reformního papeže Jana XXIII.: „Sen jednoho člověka zůstává snem. Ale když stejný sen sní milióny lidí a když jsou více než snílky, potom se mění svět“ (s. 75).
V dopise stručně charakterizuje posun, který nastal s jednotlivými papeži. S Janem XXIII. (svolavatel II. vatikánského koncilu) katolická církev vstoupila do věku ekumenismu. Pavel VI. v této cestě pokračoval kritikou papežství. Jan Pavel I. s prorockou jasností vyřkl, že kolegialita mezi biskupy a papežem je zkušebním kamenem a znamení opravdové katolicity. O Janu Pavlu II. se nedovídáme příliš. Snad jen, že mnoho se také propáslo (s. 76). V této souvislosti je zapotřebí si uvědomit, že za pontifikátu Jana Pavla II. došlo k utužení centralismu vydáním nového kodexu církevního práva roku 1983 (s. 56). Tento centralismus pokračuje, proto někteří kritici hovoří o „plíživém zneomylňování“, které bylo kodifikováno Kongregací pro nauku víry dokumentem z 9. 1. 1989 (s. 56n). Světový katechismus označuje Häring za konzervativní v otázkách násilí a nenásilí, v otázkách pastorace rozvedených, populační exploze a populační imploze (s. 19).
V závěru knihy je připojen slovníček, takže se můžeme žargonem římskokatolické konfese prokousat. Již dříve zmiňovaná subsidiarita je jedním z důležitých termínů v chápání postavení eucharistických společenství, protože subsidiarita je zásada, podle níž je o všem třeba rozhodovat na co možná nejnižší úrovni (s. 103). Požadavek subsidiarity je tedy jedním ze zásadních principů odporujících centralismu. Větší obeznámenost s historií papežského úřadu se stává také nástrojem vhodným pro odbourání centralistických nároků. Papež vždy o všem nerozhodoval, je proto dobré požadovat prozkoumání dějin papežství (s. 96). Kolegialita není spřízněnost mezi všemi kněžími, ale opět zásada společné odpovědnosti všech biskupů za světovou církev (s. 101) – tedy jakési nové vydání koncilárního procesu přelomu 14. a 15. století? V každém případě jedna z možností, jak poněkud decentralizovat moc papežství. Häring samozřejmě nikoho nenazývá po reformačním způsobu Antikristem, ale jak daleko či blízko má Centralista k protikristovskému postoji?
Häring sní o omezení moci těch církevních institucí, které se jako všudypřítomná chobotnice pletou svými chapadly skoro do všeho. Proto sní o tom, že v ekumenickém věku vznikne Kongregace pro službu jednotě. Přijetí výsledků ekumenických rozhovorů nebude nadále příslušet Kongregaci pro nauku víry (s. 78). Kongregace pro nauku víry vzešla z inkvizice a Svatého Oficia (s. 16). Druhou institucí, která by měla přestat jednat centralisticky, je Kongregace pro semináře a university (s. 16). Ta z Vatikánu jmenuje všechny profesory. Na jejich adresu a s poukazem na nekompetentnost těchto centralistů se Häring pouze opatrně ptá: Kdo hlídá hlídače? (s. 16).
Aby se poměry v římskokatolické církvi pohnuly trochu dále, musela by být zrušena ustanovení církevního práva (CIC, c. 1371, paragraf 1), podle kterých je vyjádření nesouhlasu s nikoli neomylnou papežskou naukou považováno za trestný čin. Kromě našeho křestního slibu a společného vyznání víry již nadále nebudou žádné přísahy věrnosti vůči papeži (s. 80). To je sen. Realita roku 1975–79 byla drsnější, Kongregace pro nauky víry zahájila proces proti „snílkovi“, byl však zahrán naštěstí jaksi do autu, snad také proto, že snílek se dovedl bránit právě odkazy na základní díla publikovaná během a po II. vatikáns°kém koncilu. Mimochodem tak vyplouvá na povrch nejednotnost římskokatolické konfese. Nejde totiž jen o Häringa, ale vidíme římskokatolickou konfesi rozdělenou na dva zástupy – na ty, kteří rozvíjejí intence II. vatikánského koncilu a tzv. „brzdiče“ (s. 52/53), mezi něž ze svého oboru morální teologie řadí Carlo Caffarru a Williama Maye (s. 53).
Reformu církve římskokatolické tedy vidí jako proměnu stávajících institucí. Tím se liší od reformace protestantské. Ta tehdejší instituce římskokatolické konfese odmítla, protože viděla jejich kacířskou odchýlenost od evangelia. Také tušila, že to jde jinak – v reformovatelnost tehdejších institucí však nevěřila. V tomto ohledu zůstává Häring v rámci instituce římskokatolické konfese a nechce z ní vystoupit. Manévrovací prostor se mu jeví dosti široký – díky svým rozsáhlým vědomostem nachází pro své postoje dostatek argumentů.
Häringovy sny a analýzy reformačním způsobem vycházejí z Písma, proto protestantům promlouvají srozumitelnou a vstřícnou řečí. Häring píše o tom, že Církev je na všech úrovních vystavena pokušení (s. 21). Uveďme již jen názvy jednotlivých kapitol tohoto oddílu o pokušení: Ježíš demaskuje zlo (pokušení) (s. 22); Náboženství jako spotřební zboží (s. 22); Sakralizovaná snaha imponovat (s. 24); Náboženství ve službě moci (s. 26); Očištění chrámu (s. 28); „Jdi mi z cesty, satane!“ (s. 30); „Až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (s. 33); „Neznám toho člověka“ (s. 34). A znovu se k těmto pokušením vrací zároveň s výhledem na překonání: Výnosné náboženství (s. 37); Sakralizovaná snaha imponovat (s. 40); Pokušení náboženské moci (s. 45n – v rámci této kapitoly je probírán případ podzemní římskokatolické církve v Československu, která ani dnes není uznána Vatikánem jako právoplatná, viz Nova 24. 1. 1996, reportáž a rozhovor s F. Zahradníkem – tajně vysvěceným biskupem.)
Knihu „Jde to i jinak“ vydalo nakladatelství Vyšehrad 1994, přeložil Jan Spousta.