Stručný slovník filozofických pověr, J. M. Bocheński, Praha 1993, Aeterna, překlad a předmluva k českému vydání Josef Mlejnek (orig. Paříž 1987).
Chceme-li najít společný jazyk s římskými katolíky, je nutné vidět jejich vlastní věroučnou nesjednocenost a je dobré mapovat oblasti, v nichž se střetáváme a nerozumíme si. Nemusí nás přednostně zneklidňovat konfesní rozdílnost (dogmata, katechismus, liturgie, popř. kanonické právo). Narážíme na odlišnosti např. i v pedagogice. Nejde jen o dějepis, popř. o Jana Husa, dobu protireformace, toleranční období do r. 1861 či první republiku a Masaryka. Jiný přístup vidíme i v občanské nauce, jak naznačuje např. kauza lysického faráře Provazníka.
Nemělo by nás také rozčilovat pokleslé žurnalistické snažení, i když jeho negativní vliv nelze pominout. Např. týdeník Matice cyrilometodějské se sídlem v Olomouci, vydávaný pod názvem Světlo, označuje v populárně naučných článcích (6/96 a 7/96) protestantismus za zhoubný nádor. Rubrika zabývající se protestantismem je příznačně až přízračně nazvána „metastáze“ – aby nedošlo k omylu, je připojen ještě podtitul „450 let od smrti Martina Luthera“ (18. 2.). Článek vyvolává v čtenáři dojem, že protestantismus ohrožuje dosud zdravý organismus a provokuje další buňky k zhoubným aktivitám. Není proto divu, že se na evropské scéně objeví marxismus, o jehož zhoubnosti nikdo nepochybuje. Články jsou psány ve shovívavém nadhledu jiného výročí – 19. září 1996 uplyne 150 let od zjevení Matky Boží Panny Marie v La Salettě. Existuje nějaká souvislost mezi těmito výročími, mezi revoltou bývalého augustiniánského mnicha a profesora teologie a Madonou, která pláče, prosí a varuje na opuštěném horském místě? Autor článku -lš- na svou otázku odpovídá: pláč madony nejlépe naznačuje, jaký postoj k reformaci zaujmout. Nechci pokračovat dál a vytvářet katalog ubohostí, které mají vliv. Budou jistě působit, dokud je církevní hierarchie (v tomto případě olomoucká arcidiecéze) jasně za ubohosti neoznačí. Než se tak stane, lze vést dialog se závažnějšími partnery – s římskokatolickými filosofy a theology, jako je právě nedávno zesnulý dominikán J. M. Bocheński.
Slova polského dominikána, žijícího ke konci života ve Švýcarsku, nejsou řečena do vzduchoprázdna. Svižným překladem do češtiny se k nim přiznal již v roce 1988 (rok po vydání polského originálu v Paříži) výrazný římskokatolický myslitel Josef Mlejnek v samizdatové knižnici Komunikace. Od roku 1993 je „Stručný slovník filosofických pověr“ díky nakladatelství Aeterna nabídnuto širší veřejnosti.
Kniha nabízí 107 hesel. Jmenujme alespoň ta nejzajímavější: modlářství, mystika, elita, náboženství aj.) Při četbě jednotlivých hesel se však pojednou začínáme ptát, zda mají věřící společnou řeč? Navazujeme na nezpochybnitelné hodnoty minulosti, které díky křesťanství nalezly v Evropě své domovské právo? Nebyli nakonec i křesťané producenty „nekřesťanských hodnot“? Nebo snad je jednou z velkých pověr, že se někdy sjednotíme v hledání návazných bodů minulosti, které ukazují, čemu fandíme dnes?
Kniha je dílem filosofa, a ten je obrazoborec z povolání, přímo hubitel předsudků a pověr (s. 11). Slovem „pověra“ označuji celou řadu postojů všeobecně považovaných za pravdivé, dobré, ušlechtilé nebo dokonce za vznešené, jako například altruismus nebo humanismus (s. 11). Humanismus chápe Bocheński ovšem jen jako zbožštění člověka, proto s ním nechce mít nic společného. Pokud humanismus skutečně jen zbožšťuje, pak je zapotřebí ho odmítnout, stejně jako jakékoliv jiné zposvátňování člověka. Pokud humanismus vysloví něco, na co křesťané zapomínají, pak je potřeba naslouchat. Bocheński kupodivu mluví přejně o jiném zbožštění jedinců. Nabízí nám elitu, jako výkvět lidství, spásonosný pro život společnosti: Vždyť blahobyt, pokrok a mnohdy i samotný život společnosti závisí na tom, podařilo-li se skutečně vytvořit dobrou elitu. Společnost bez elity je odsouzena ke zkostnatělosti a k brzké smrti (s. 35).
Bocheńského kniha znamená v ekumenickém rozhovoru posun k problémům jako je úcta k elitám, hierarchii či aristokracii, a na druhé straně zas úcta k humanitě, demokracii, jak ji chápe např. masarykovská tradice či jak ji má zakódovanou presbyterně-synodní systém.
Velmi přejně autor definuje mystiku (bezprostřední zkušenost Boha – s. 80). Bocheńského elitářské pojetí společnosti a člověka prozrazuje, proč si tak libuje, že i mystikové jsou lidé výjimeční. Autor se opírá o Bergsona, který však zkoumá mystické projevy ve velkých náboženstvích a nemusí mít před sebou křesťanský ideál všeobecného kněžství, ani nemusí vědět, na rozdíl od křesťanů, že přítomnost Hospodina a dary Ducha, setkání s Kristem prostřednictvím chleba i vína, je též pro všechny, nejen pro výjimečné. Na elitářskou jednostrannost narážíme i u hesla modlářství. Autor vedle sebe staví velmi rozdílné jevy: Jednotlivými podobami modlářství jsou například humanismus (zbožštění člověka), nacionalismus (zbožštění národa), scientismus (zbožštění vědy) (s. 78–79). O zbožštění konfese, učitelského úřadu, o zposvátňování a zbožšťování jednotlivců se dovídáme minimálně – respektive autor své kritické ostří obrací spíše proti novověku a sekulární společnosti, ne však proti absolutistickým či totalitním praktikám církví. I s touto výhradou lze s užitkem číst hesla jako je mládež, guru, intelektuálové, novináři. O politickém vlivu církví, o náboženském zneužívání moci a médií apod. se nedovídáme ovšem skoro nic – tuto oblast autor nekritizuje.
Obrazoborecká metoda odhaluje některé předsudky a pověry dnešních lidí, ale mimoděk i autora samotného. Obrazoborecká řeč prozrazuje pouze v náznacích, komu autor fandí. Chce rozdrtit moderní pověry, mimovolně však podléhá jedné z nich, věří-li, že kritikou již dostatečně ukázal na základ, k němuž mají směřovat i jeho čtenáři. Stručná hesla nechce přetěžovat argumentací své oblíbené filosofické tradice. Je chvályhodné, že nepodporuje recidivu jakéhokoli fundamentalismu, otloukání hlav zaručenými autoritami. Zamlčení své vlastní filosofické tradice mu však dovoluje nekritičnost vůči ní samotné. Neřeší tak problém, jak kriticky navazovat a neutonout v apologetickém obrazoborectví či zas fundamentalistickém papouškování. Zůstává pouze v půli cesty, když v předmluvě podotýká: třebaže svatý Tomáš už není můj guru, budiž mi dovoleno považovat ho za nebeského přímluvce obrazoborectví, s nímž se laskavý čtenář bude setkávat v tomto slovníku (s. 12). V duchu Bocheńského sentencí můžeme pouze podotknout, že proti filosofickému gustu žádný dišputát, i když Augustinovy, Lévinasovy či Buberovy „přímluvy“ by jeho řeč více přiblížily biblickému obrazoborectví proroků, moudrých i apoštolů, kteří s pověrami teologickými a filosofickými také zápasili. Je nevýhodou každé negativně formulované apologetické práce, že ucelený obraz toho, čeho si autor váží, musíme sbírat postupně z mnoha ’negativně’ formulovaných výroků. Člověk se tak dovídá mnoho o různých předsudcích, není však nikdy jisté, zda tyto názory v nás a ostatních lidech žijí, zda autor v některých heslech slovníku se zpožděním nestaví svého druhu Potěmkinovy vesnice, které pak slavnostně odhalí jako podvodné a pověrečné. Nezaslouženě zde sklidí výprask např. hermeneutika (autor ji redukuje pouze na vciťování), popř. pokrok je prezentován jen v naivním rozměru, jak ho skutečně někteří pojímali. Autor však přehlíží pokrok, který se projevuje v kumulování vědění. Pomíjí některé „etické vynálezy“ a vybudované instituce, které zde dříve nebyly a mohou zaniknout, protože každá generace si je musí vybojovat znova. Nicméně laťka, pod kterou se již nemá jít, je vytýčena – tento pokrok nelze nevidět. Autor není napojen na biblický přístup k těmto „etickým vynálezům“, které v bibli nejsou chápány jako danost, ale jako tóra, tj. ukazatel, směrování.
Apologetická metoda výkladu filosofické látky prozrazuje nejen žár a břitkost úsudku, ale také slabinu, která se projevuje v zjednodušování na úkor soustředěného budování orientujících a inspirujících témat, životních směrnic (humanismus, osvícenství, aj.). U některých hesel by autor neměl mluvit o pověrách, nezdůrazní-li také kladnou stránku zmiňovaných jevů, a když navíc navzdory despektu vůči rozumu ho tak vydatně používá – s břitkostí hodné osvícence. Spíše by měl důkladněji zdůvodnit své zklamání např. z daného stavu humanismu, racionalismu, demokracie aj., pokud na druhou stranu doceňuje takové postavy jako je Bergson, Husserl aj. (s. 16) Zde autor útočí na pověry, které byly idoly našich dědů a pradědů, popř. dědů a pradědů jen v některých evropských společenstvích. Dnešní člověk nezbožňuje rozum, racionalismus, demokracii, osvícenství a ne všichni osvícenští myslitelé byli nevěřící. Autor tato hesla potřebuje jako výzbroj do své apologetické zbrojnice, aby mohl lépe odstřelit některé další jevy a pověry.
Autorova metoda je inspirující u témat a pověr, jimž dnes lidé uvědoměle i neuvědoměle skutečně podléhají a berou je za směrodatné. Mezi nejzajímavější hesla proto patří právě hesla jako antisemitismus, rasismus, autorita, guru, sekty, literáti, intelektuálové, novináři, věda, intuice, historiosofie aj.
Zdá se, že Bocheński nerozbíjí předsudky, pouze kritizuje některé pověry, které se neshodují s jeho pravověřím. S Janem Patočkou řečeno – předsudek je to, co je před vytvořením úsudku, co je před-úsudkem. Předsudek je něco hluboce zakotveného v nás, na čem stavíme, aniž bychom se to snažili nějak reflektovat. V tomto smyslu apologetická metoda nedovoluje jít až ke svým vlastním předsudkům, je obranným reflexem. Tento zaštiťující a obranný charakter je zřejmě to, co překvapuje nejvíce a prozrazuje na autora, že jeho horizontem je obrana, nikoli směřování či odvážné vyhlížení nových perspektiv a přehodnocování svých vlastních základů, protože základ je dán a nepochybuje se o něm. Zřejmě proto autor ochotně konstatuje, že novověká filosofie nedosahuje úrovně středověké a její nový rozkvět vidí až s koncem 19. století při znovuoživení scholastické filosofie. Do autorova podceňujícícho výměru se nevejde luterská ortodoxie, která navazuje i na scholastickou filosofii. Vyřídí tak nejen kartezianismus, ale nevědomky i kalvinismus s jeho teologickými i civilizačními důsledky (viz Max Weber, Michael Novak). Odstřelí tak i Kanta, na kterého navazují v 20. století někteří římskokatoličtí theologové (Karl Rahner či J. B. Metz). Do jeho schématu se ovšem nevejde ani postava tak mimoběžná, jako je J. A. Komenský. Vliv Komenského i Descarta (E. Kohák) přinesl v průběhu staletí plody v binárně rozvětveném duchovním úsilí. Bocheński v hesle rozum tuto binárnost kritizuje, nevadí mu však tomášovské ’binární’ dělení na pravdy filosofické, tj. metafyzické a pravdy přirozenému rozumu nedostupné, k nimž jako zjeveným má klíč teologie.
Bocheński nezmiňuje mezi pověrami novodobou gnostickou pověru, kritizující novověk daleko příkřeji než on sám a nabízející např. hermetismus, mýtus či přirozené myšlení jako lék dnešnímu člověku. J. M. Bocheński naštěstí není apoštolem této gnóze (poznání).