Duchovním otcem Obecné (1.– 5. ročník) i Občanské školy (6.– 9. ročník) je exministr školství Petr Piťha. V době rozdělování jednotlivých úseků práce bděl nad oběma projekty a koordinoval práci jednotlivých sekcí, v nichž pracovali odborníci – učitelé z jednotlivých oborů od matematiků až po učitele výtvarné výchovy a učitelů a učitelek náboženství – jako nepovinného předmětu (za křesťanské konfese se zúčastnily českobratrská evangelická, československá husitská a římskokatolická). Materiály nabídnuté základním školám, vydané péčí ministerstva školství, obsahují úctyhodné množství základních informací různé kvality. Do práce se zapojili odborníci z mnoha oborů a jejich práce byla celkem slušně honorována. Celkovou koncepci a dotace (tj. počet hodin předmětu v týdenním rozvrhu) jednotlivých předmětů určili také odborníci vedení prof. Piťhou z Pedagogické fakulty UK, kde pan profesor přednášel a přednáší i dnes. Pan profesor obzvláštní péči věnoval právě občanské nauce a se zřetele neztrácel ani výuku dějepisu. Nejednalo se tedy o nějakou soukromou iniciativu jednoho pedagoga, ale o projekty s plnou podporou ministerstva školství. Předmětem diskuse, zahájené článkem Leo Pavláta (Lidové noviny 9. 12. 1995), tedy není nic menšího než práce konaná a organizovaná ministerstvem školství v období působnosti ministrů Petra Piťhy a Ivana Pilipa.
V oprávněné kritice nejde jen o osnovy občanské výchovy. Stálo by za to přezkoumat, jestli takové osnovy vlastně nevnucují konfesijní pojetí výuky v křesťanském duchu, říká ve zmíněném článku dr. Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea. Ale i pana ředitele Pavláta bychom měli upřesnit: totiž zda se tu nejedná pouze o určitý typ křesťanské konfese, která je upřednostňována, a dokonce zda i z římskokatolické konfese by se všichni vešli do úzkých konfesních kategorií občanské nauky ve vydání pana profesora Petra Piťhy, popř. jeho kolektivu autorů. Příklady užívané v občanské nauce jako modelové nasměrují naši pozornost na konfesi a historii zcela jednostranného zaměření. Stálo by za to přezkoumat i dějepisné osnovy pro 7. ročník („Středověk a raný novověk“, „Středověká společnost“, „Kultura středověké společnosti“, „Zrod nového věku“, „Evropa v 17. století“). Bližší přihlédnutí k osnovám ukáže disproporce u jednotlivých údobí. Autoři osnov si všímají velmi podrobně středověké společnosti, zběžně renesance, humanismu a reformace, ale zase podrobně absolutistických režimů 17. století a jejich kultury, a teprve na závěr se věnují zrodu demokratických struktur v Anglii. Stálo by za to přezkoumat, jestli takové osnovy vlastně nevnucují pohled, který je sice uveden květnatou předmluvou o toleranci, samostatnosti myšlení a demokracii, ale právě na hledání kořenů a na pedagogické rozvinutí těchto hodnot jako by nevybyl čas právě proto, že podrobněji se autoři věnují jiným úsekům dějin a jinému uspořádání společnosti než probojovávajícímu se k demokracii a toleranci. Podobně ani osvícenství v 8. ročníku nehraje velkou roli, asi jen tak velkou jako humanismus a renesance v ročníku 7. V dějepisných osnovách je tato disproporčnost nápadná. Tento nedostatek nelze omluvit malou dotací hodin dějepisu na Občanské škole, ani oblíbeným protiargumentem, že to jsou přece jen pouhé osnovy, které si pan učitel sám tvořivě dotvoří. Absence některých ukazatelů vedoucích k případnému dotváření je nápadná, stejně jako nechuť autorů k určitým problémům a obdobím.
Pan profesor Piťha je prý vysvěcený kněz. Je-li římskokatolické konfese, zůstává jím nadále i jako profesor. Proto od něj budeme očekávat vstřícný dialog. Proto pomineme jeho podsouvání názorů dr. Leo Pavlátovi a J. Ondráčkové, z jejichž článků prý učitelé vycházejí jako úslužní hlupáci slepě vykonávající příkazy ministra školství (LN 23. 1. 1996). Pan profesor by měl vzít vážně původní záměr osnov, že nebyly psány jako rychlý náčrt, ale byly koncipovány jako dobře míněná rada. Ne všechny jsou stejně dobré kvality. Dobré i špatné jsou však součástí projektu, který se v některých závažných bodech prokazuje jako naprosto nevyhovující. Za těchto podmínek mohu i já (jako jeden ze spoluautorů osnov pro nepovinný předmět – pro výuku náboženství) vzít vážně jeho závěrečná slova vyzývající ke kritickému dialogu: Proto uzavírám: demokratický dialog má být věcný, klidný, vstřícný k partnerovi, má usilovat o konsenzus a směřovat k vzájemnému pochopení. Z tohoto stanoviska vyplývá, že osnovy se nesmějí stát znovu neměnným dogmatem. Některé jejich články budou ustupovat a nové je nutno doplňovat. V tomto duchu budeme jednat se zástupci židovské (ale i kterékoli jiné menšiny o doplňujících heslech). (LN 23. 1. 1996, s. 8, rubrika: diskuse)
Nedojde-li časem k dialogu, můžeme se domnívat, že jiné dílo – tentokrát středoškolská učebnice „Příručka církevních dějin“ od dominikána Pavla Mráčka (původně vydaná s povolením ministerstva školství) – není náhodnou chybou Pilipovy administrativy, ale organickým pokračováním práce započaté již ministrem předcházejícím.