Jak vypadala prvotní církev? V průběhu četby knihy Bernarda Gillierona „Církev právě zrozená“ (Mlýn 1996, přel. Abigail Kozlíková, Vojen Syrovátka) se tato otázka přetváří v novou: Jak vypadaly počátky církví? Otevírá se před námi pluralita, jak o ní svědčí samo Písmo.
Shakespeare by se zřejmě neostýchal a zazpíval by si se všemi elfy, athénskými herci a milenci závěrečnou píseň muzikálové podoby své hry. Snad by se i v této transpozici poznal a zaslechl by z ní poselství, které chtěl vyjádřit – jako se to poštěstilo převážné většině nadšených diváků v divadle Barka 19. 12. 1996 v Brně.
vedené od roku 1980 v pražských bytových seminářích dostávají novou podobu. Pro akademický rok 96/97 vychází paralelně nizozemská a česká verze časopisu Rozpravy/Samenspraak s předmluvou významného starozákonního badatele Karla Deurloo, který stál u počátků nizozemsko-českých kontaktů, zároveň s Hebe Kohlbrugge.
církve a státu se pro nezúčastněného diváka zúžila do problému, kdo, koho a co má financovat. Ti méně trpěliví se už začínají ptát: proč? Proč by někdo měl finančně podporovat náboženské organizace? Protože jsou prověřené věky a mají nehynoucí zásluhy – na čem?
„Filosofická trilogie“ Jolany Polákové je zavrcholena knihou „Perspektiva naděje“ (s podtitulem „Hledání transcendence v postmoderní době“ – Vyšehrad, 1995). Předcházejí díla „Myšlenkové tvoření“ (Filozofický ústav AV ČR 1993) a „Možnosti transcendence“ (Zvon, 1994), které na sebe volně navazují.
Při příležitosti oslav 387. výročí vydání Rudolfova majestátu se v mé pracovně v Kralicích nad Oslavou sešli tři dobří přátelé: Hugo Pinkas, Ezediáš Pumlan, Alois R. Biter – a já, reprezentující kritický odstup od dění i svědectví o něm.
„…k vodám tichým mne přivodí, duši mou občerstvuje,“ tichounce provází dětské zpěvobroukání závěrečné bílé titulky na černém pozadí. Pomalu probíhající seznam jmen a neuměle dětský zpěv třiadvacátého žalmu nedovoluje náhle zmlklým divákům vstát. Možná jsme dojati Dvořákovou hudbou, možná nám pomalu dochází, že Kolja nevědomky zpívá pohřební píseň.
Stručný slovník filozofických pověr, J. M. Bocheński, Praha 1993, Aeterna, překlad a předmluva k českému vydání Josef Mlejnek (orig. Paříž 1987).
Těsně za Filipem, druhým kazatelem efezského sboru, seděl v bílé tunice jakýsi Petr, známý flétnista a jeden z nejlepších zpěváků Achaje. Prohlížel si hustě popsaný svitek a liboval si, že písně mají správný rytmus a spád. „To by se dalo dobře zpívat,“ pomyslel si a nahlas řekl: „Škoda, že Jan nikde nepoznamenal, podle jakého nápěvu a jak rychle se to má zpívat.