Při příležitosti oslav 387. výročí vydání Rudolfova majestátu se v mé pracovně v Kralicích nad Oslavou sešli tři dobří přátelé: Hugo Pinkas, Ezediáš Pumlan, Alois R. Biter – a já, reprezentující kritický odstup od dění i svědectví o něm. Nepodařilo se mi zachytit náš trialog na videozáznam ani magnetofonovou kazetu, takže se musíte spokojit s pouhou rekonstrukcí tohoto setkání trvajícího několik hodin.
Čekal jsem přátele na půl třetí odpoledne. Díky dopravní kalamitě Hugo Pinkas a Ezediáš Pumlan dorazili až po skončení slavnosti, kterou uváděl A. R. Biter a jejíž jednohlasné závěry, provolání i schválení jsou snad již čtenářům dostatečně známy z tisku. Zmíněná jednohlasnost je vzhledem k pozdnímu příchodu ostatních dvou účastníků celkem pochopitelná a vpravdě zrcadlí zájem českobratrských evangelíků o tuto problematiku, která v dnešních ekumenicky smýšlejících hlavách mnoho prostoru nemá. Následující dialog bude také o něčem jiném, se slavností zcela nesouvisejícím.
Seděl jsem ve své pracovně, když těsně před půl sedmou zazvonil zvonek. Na paní učitelku, která chodívala vracet vypůjčené noviny až kolem půl osmé, to bylo ještě brzy. Nebyl jsem proto příliš překvapen, když za dveřmi stál Hugo.
„Zdravím Tě, Lojzo.“
„Nazdar, Hugo, pojď dál.“
Sedli jsme si do pracovny. Já zády k otevřenému oknu do tiché vesnické uličky. Po obligátní otázce, zda čaj nebo kávu, jsme za pár minut svorně srkali kafe a přikusovali křupavé rohlíky od místního evangelického pekaře.
„Nevypadáš dobře, Alojs.“
„Abych se přiznal, Hugo, poslední dobou mi opravdu není nejlíp. Vyschla mi šťáva. Pamatuješ, poslední článek, co jsem pro Protestanta napsal, to už je skoro dva roky.“
„Na vysychání si nestěžuj. Já taky nevím někdy, o čem psát. Teď jsem dostal pozvánku na literární večer do Prahy. Musím sepsat něco novýho – snad to do února stihnu,“ dořekl Hugo a protáhl se v křesle.
„Víš Hugo“, ozval se Alois, „mě teď napadají jen samá historická témata a nad těmi se postmoderní tvář poněkud ošklíbá,“ mimoděk si prohrábl vlasy a znovu si zajel rukou k brýlím. Posunul si je, aby mu nesklouzávaly dolů, a pokračoval, „ta postmoderna mi tolik zas nevadí, ale ta paradigmata, ta paradigmata.“
Hugo se trochu zaklonil a povídá: „Mě, Alojs, taky nebaví psát o paradigmatech. To je jako psát o změnách počasí. Tlaková výše nad Atlantikem se chvíli přesouvá nebo ustupuje, někdy zas setrvává a tak pořád dokola. Pořád samé změny paradigmat. A když se nad tím zamyslíš, ani pořádnej rým to nemá. Nanejvýš digma – stigma. Jestli mi něco vadí, tak jsou to apoštolové ‘postmoderní spirituality’. Asi to taky znáš – mají celkem široký repertoár od spirituality mystické až po rozšířené nebo zas změněné vědomí, holotropní terapii.“ Hugo chtěl ještě pokračovat něco o para- a trans- jevech, jenže Alois mu vpadl do řeči.
„Hugo, já teď mám taky trochu pozměněný vědomí. Stalo se to nedávno. To jsem na ni ještě nevěřil, ale teď už jo, Hugo, teď už na ni věřím. Nedávno mě chytila neviditelná ruka trhu a dala mi pár facek. Než jsem se z toho vzpamatoval, zamotal jsem se do státních záchranných sociálních sítí, nemohl jsem se ani hnout a stal jsem se lehkou kořistí mlýnů, co o nich kážou vysoce duchovní lidé a pak ti misionáři různých sekt.“
Hugo už to nevydržel a začal se smát. Alois seděl chvíli překvapeně, jako by netušil, co se děje. „Alojs, já se nesměju tobě“, s úsměvem dodal Hugo, „jen jsem si říkal, že bys měl být moc rád, že ti nevpadla ze zálohy do zad restituční tečka, která se změnila ve vykřičník církevního majetku a otravuje lidi. Někoho pomalu, jinýho rychle a nový zákony o církvích, Alojs, se zatím na obzoru neobjevují.“
Venku u okna kdosi stál, poznal jsem to instinktivně a natočil se tím směrem. Skrze otevřené okno nakoukla do místnosti Ezediášova obrýlená hlava: „Nazdar, pánové! Je to všechno jinak. Proslýchá se, že kdosi vyhlásí milostivé léto, jako se vyhlašovalo za králů izraelských jednou za 50 let. To se pak odpouštěly všechny dluhy, i ty státní.“ Hugo místo pozdravu suše poznamenal: „No, snad to milostivý léto do podzimu stihnou,“ a já jsem vstal a šel Ezediášovi otevřít. Stál na prahu s novinami v ruce, že prý paní učitelka dnes nepřijde.
PK