Není snad druhé země v Evropě, kde jsou dějiny tolik propojeny se současností, jako v České republice (Peter Morée, Česká evangelická teologie v očích jednoho cizince, Protestant 2/96).
Zdá se, že propojenost s minulostí patří k našemu největšímu duchovnímu majetku. Peter Morée připomíná zejména bolestnou stránku minulosti spjatou s dnešní vzrušenou debatou o česko-německých vztazích. Za anachronické úsilí označuje aktivity těch protestantů, kteří jsou zneklidněni „českou otázkou“ a nevidí, že ekumenické ohnisko debaty se rozžhavilo jinými problémy než dávnými spory o svaté, baroko a husitství, stejně vyvolanými pouze obrannými reflexy protestantské menšiny. Neztraťme však ze zřetele především kladný vliv propojenosti s minulostí – pochopitelně jde-li o propojenost dostatečně kritickou – a pokusme se ji pochopit jako přednost. Možná že právě díky ní vůbec něco vidíme, orientujeme se v přítomném dění, a dokonce něco předáváme svým dětem, které by jinak s nevinnými úsměvy opakovaly naše staré chyby v novém vydání.
Před ztrátou kritického vztahu k minulosti dostatečně varoval např. G. Orwell (1984 aj). Můžeme jít ještě dál a za svou řeč o kritickém zkoumání naší propojenosti s minulostí se nemusíme vůbec stydět: „Této výhody se nejprve vzdávají pouze barbaři, kteří svou kulturní clonou nikdy nepronikají, neboť ji považují za danou. Jejich barbarství je v tom, že nemají dějiny a naopak. Znají pouze kmenové pověsti a jsou si vědomi kontrastu mezi sebou a svými nepřáteli.“ Tuto sentenci napsal Jakob Burkhardt před 123 lety a mířil jak proti barbarům prvého křesťanského tisíciletí, tak proti barbarům 19. a blížícího se 20. století. Každá společnost v každé generaci si vytváří své kmenové pověsti – jak dalece si je nechá prosvětlit pohledem upozorňujícím na návaznosti a skutečné odlišnosti, to je otázka životně důležitá.
S Petrem Morée se jistě shodneme, že nesmíme bojovat na bitevních polích našich předchůdců. Neměli bychom však zapomínat, že žijeme v kultuře, která se rozvíjela právě tím, jak uvědoměle dílo svých předchůdců přetavovala, která postupovala dál právě tehdy, když překračovala „kmenové pověsti“ – třeba o bezprecedentnosti nové společnosti, nového uměleckého či literárního proudu. Nezbývá než závazek minulosti neskopnout pod stůl a neopakovat trapná vítězství barbarů starověku i novověku. Literáti, básníci, uměnovědci, hudebníci, výtvarníci, filosofové i teologové si nemají nechat zošklivit zpětnou minulostní vazbu. Jinak kromě svého jedinečného přínosu v určité oblasti lidské tvořivosti objevují znovu a znovu již dávno objevené. Podobni objevitelům nových kontinentů, žasnou nad otevírajícími se novými světy a nepociťují příbuznost svých problémů s minulými. Vytváří si moderní i postmoderní kmenové pověsti, žijí v nich a za nějaký čas bohužel udiveně zjišťují, že kterýsi šikovnější barbar ovládl situaci a diktuje druhým. Duchovní vůdce se vždy najde a mocenský aparát též. Dvacáté století je toho mnohonásobnou ilustrací.
Evropské či euroamerické státy nejsou monolitně sjednocené hospodářsky, kulturně ani politicky. Proto vidíme dostatek těch, kteří se vždy znova vzchopí k sebeobraně a nepohrdají výtvory předchůdců. Jsou také otevřeni vůči budoucnosti, ale na minulost nehledí skrz prsty. Nevcházíme do světověku. Nekončí s námi nějaká epocha. Nežijeme v nějakém samopohybu, ani automatickém pokroku. Vidíme však určité prahové hodnoty, které byly objeveny našimi předchůdci, a pod ně už nemáme jít. Proto musí každá generace znovu probojovávat základní hodnoty lidskosti a svět s ní nekončí ani nezačíná zcela znovu na zeleném drnu. Nezachrání nás nějaké nové zjevení, ani nějaký nový svatý (jak tvrdil letos v únoru evangelickým farářům M. C. Putna), ani nějaký technický vynález či trik. Budoucnost otevírá již dvacet století evangelijní zvěst o tom, že království Boží se přiblížilo (Mk 1,15). Dvacet století se lidé snaží porozumět této blízkosti a vyvozovat z toho důsledky. Na tuto zvěst odpovídají velmi různým a často protichůdným způsobem, proto náš svět má také dobře sekulární rozměr a nekončí automaticky v amorální světáckosti a ateismu. Pokračujeme dnes v zápase, který zahájili jiní. Začalo to Abrahamem a pokračovalo někým, kdo byl také podobně zavolán na cestu a pokusil se myslet jako Abraham. Zachytil to pro nás ve vyprávění, a pak to kdosi zapsal. My se k tomu vracíme. Kritické navazování není tedy náhodně zvoleným úsilím.
Propojenost s minulostí nám dovoluje spatřit duchovní vynálezy našich předchůdců. Mezi obzvláště důležité náleží vznik sekulárních institucí, a též lidská a občanská práva. Těmto a podobným vynálezům hrozí dnes rozplynutí v dorážejícím příboji přirozeného, popř. „hlubinně ekologického“ myšlení.
Jestliže se někteří čeští evangelíci sjednotili kolem „české otázky“, nemusí to být vůbec zavádějící oživování dávno odeznělých aktivit ani nepřípadné a sentimentální vzpomínání na dobu kdy „zlí habsburkové a římskokatolická většina utlačovali hodné protestanty“. Záleží na tom, jak široce „českou otázku“ evangelíci pojímají. Jaké hodnoty jim leží na srdci právě v době, která začíná podezřívat demokracii z neschopnosti zabezpečit důstojný život v postmoderní společnosti. Sarkandrovský sborník naznačil, že „česká otázka“ získala nový kontext úsilím o definování a uskutečňování lidských práv. Nachází opět svou ozvučnost právě proto, že lidská práva nepatří jen evangelíkům, ale jsou závazkem i zaslíbením pro každého člověka. Uvažování o lidských právech má význam pro toho, kdo si váží, že žije v euroamerickém civilizačním okruhu a neočekává příchod světověku, popř. nového věku (New Age). Hlavní tón sarkandrovského sborníku není protiřímský nebo protihabsburský, ale je protitotalitní, a útočí proti privilegovanosti kohokoli. Sborník prokazuje, že je zbytečné hledat inspiraci u Jana Sarkandra, pokud je nám drahá svoboda svědomí, svoboda slova, tolerance druhé konfese. Zejména příspěvek Jan Dusa ukazuje tímto směrem.
V ekumenickém rozhovoru je nutno hledat společnou řeč soustředěním na jiné postavy a problémy se Sarkandrem souvisejícími. Sborník odhaluje iluzornost nabídky, učiněné kardinálem Vlkem v televizním projevu 22. 12. 1994, předřečené a pak i opakované dalšími představiteli římskokatolického kléru, že by se Jan Sarkander mohl stát postavou prostředkující smíření mezi římskými katolíky a evangelíky. Po II. vatikánském koncilu je taková nabídka poněkud zarážející a naznačuje, jakým směrem se ubírají někteří představitelé římskokatolické církve a na jakých hodnotách jim jen málo záleží.
Relativně sjednocení evangelíci kolem „české otázky“ nereagovali opožděně na kauzu svatořečení. Ozvali se dostatečně včas ti, kdo před svatořečením Jana Sarkandra varovali z ekumenických důvodů – to sborník dokládá dostatečně příspěvkem paní L. Plecháčové a dopisem synodního seniora P. Smetany. Sborníkem evangelíci vstoupili do debaty, kterou uvedla v pohyb římskokatolická konfese svým svérazným prezentováním ekumenických snah. Římští katolíci si mohou svatořečit, koho chtějí. Nechtějí-li však ekumenické hnutí znevážit, nemohou nabízet protestantům jako smiřující postavu kohokoli, tím méně Sarkandra.
Zahraničního pozorovatele je zapotřebí poopravit: evangelíci se neshlukli do monolitického celku, papež nás nesjednotil. Sarkandrovský sborník ukázal dostatečně, že pro evangelíky je charakteristická různost pohledů, aniž by se přitom vzájemně kaceřovali. Základní sjednocující myšlenka však nebyla určená papežem, ani českým římskokatolickým klérem – sborník jasně ukazuje, že nás sjednotila starost a touha zůstat v důstojném ekumenickém rozhovoru s římskokatolickou konfesí. Některé příspěvky vyjádřily přesvědčení, že se z tohoto důvodu má k sarkandrovské kauze raději mlčet, jiné zas učinily demontáž iluzí – aby ekumenický rozhovor neustal, popř. zůstal alespoň koexistencí s vysokými ploty, které dělají dobré sousedy. Nejméně tyto tři postoje lze ve sborníku rozeznat. Podobně petice z 2. června 1988 svědčí o stejně upřímném zájmu.
Největší prostor ve sborníku však získal pohled, který paradoxně nejméně stojí o to, aby rozhovor mezi konfesemi skončil. Tento hlas transponuje do nových souvislostí to, co zaslechneme z prací Boženy Komárkové, zejména z její knihy „Původ a význam lidských práv“. (Podobné hlasy uslyšíme z civilně-interpretačního hnutí evangelické církve a nových písní, které dosud znějí – na jejich samizdatovém vydání spolupracovali právě holandští přátelé.) Úhel pohledu pozorovatele ze zahraničí je poznamenán také neschopností nás evangelíků průkazněji ozřejmit to, co je na tomto interpretačním proudu živé a nosné. Zahraniční pozorovatel se setkává s tím, co nově vzniklo po listopadu 1989, ovšem i ze setrvačnosti přežívajícími návyky, názory a liturgií. Normalizační intelektuální návyky v krystalicky čisté podobě nacházíme v Agendě ČCE, schválené 22. synodem v roce 1981. Další díly Agendy v nastoupené linii pokračují. V době svého vzniku Agenda zapadala do „hradně ideologického“ rámce tehdejšího vedení a spolu s dalšími úspěšnými díly se podílela na poměrně rozšířeném bludu o kázání čistého evangelia beze všech příměsí. Toto „proticivilně“ interpretační hnutí se stalo motorem výroby „kmenových pověstí“, uvnitř nichž lze po jistou dobu žít a dýchat – než s překvapením zjistíte, že je zde listopad a že všechno je jinak.
Dnes tápavě hledáme identitu, protože se bojíme nebýt barbary. Bojíme se vypořádat s vlastní církevní minulostí. Proto je také těžké něco říci např. o J. L. Hromádkovi. Nechce se nám znovu pročítat církevní časopisy a noviny, protože některé články by námi otřásly svou zaslepeností a nevěrou; nechce se nám číst stará kázání ze Sbírky, protože by se ukázalo, jak mnoho a zcela otevřeně některá přitakávala nespravedlnosti. Nechce se nám do nedělních bohoslužeb zařazovat nové písně – vždy jsme je podceňovali, protože jsme se nechtěli vystavit jejich zvěstování a katechetickým nárokům. Nechce se nám hledat ty dobré a moudré hlasy, které i v našem prostředí zněly, protože bychom museli najít také své vlastní místo – tehdy i dnes. Nechce se nám připustit, že některé nové písně byly lepším katechismem než oficiálně vydávané. Být barbarem je zřejmě pohodlnější než riskantně, např. občansky-civilně interpretovat evangelium.
I v době normalizační však vznikaly průzory skrze kulturně-náboženský filtr. Není možné je minout, pokud nezůstáváme jen na povrchu. Nemusíme za nimi chodit až do podzemí, stačí zůstat v prostoru rozmanité evangelické církve. Pokud tyto tóny přestanou být naším horizontem a zároveň i závazkem, staneme se ekumenickými barbary, šťastně vítězícími v nekonečných debatách přicházejícího světověku, nového věku, věku Vodnáře apod. Staneme se účastníky šťastného věku nových kmenových pověstí, a dokonce i mýtů. Církevní kmenové pověsti jsou tím nejsilnějším opiátem, míjejícím podstatu – historie nás poučí, že silnějšího není. Stačí jen listovat v příslušných agendách, časopisech a novinách.
Jako přílohu bych rád uvedl některá zjištění z ankety o civilní interpretaci, která proběhla při kursu Spolku evangelických kazatelů v Praze, v únoru 1996.
Civilně-interpretační zaměření patřilo v 60. letech k poměrně rozšířené výzbroji teologa. Interpretovat evangelium tak, aby mu bylo rozumět i vně církve – to byl program v návaznosti na D. Bonhoeffera velmi výrazně formulovaný např. Boženou Komárkovou v Křesťanské revui již roku 1957: „Metodiku víry Heidelberského katechismu ve výkladu o hříchu, vykoupení a spasení potřebujeme nahradit výkladem o boží lásce k člověku, o nelásce člověka k Bohu, o člověku a o boží pomoci k životu v lásce, v němž splňujeme svoje určení na zemi a přijímáme zaslíbení pro věčnost“ (KR 1957/7, s. 210–213). V druhé polovině devadesátých let je tento program pro některé starší i mladší teology aktuální. V anketě vyhlášené na kursu SpEK se většina odpovědí k civilně-interpretační linii přiznávala a její stopy v Agendě většinou nenacházela:
„Civilní interpretace (dále CI) určitě není odbytou věcí. Vliv má. V Agendě se, myslím, nijak neprojevuje, což je jí i nám ke škodě“ (38 let). Pro některé kolegy byla CI odbytá ještě dřív než vznikla, což neznamená, že by odbytá skutečně byla. Na můj přístup vliv má. Agenda: autoři CI nefandí a obávám se, že z důvodů nejen teologických. Škoda, těžko se mi s Agendou pracuje – najde se ovšem lepší pomoc jinde (37 let). Považuji se za jistého zastánce CI. Mám silný dojem, že v Agendě se stopy CI nenacházejí. Moc tyto knihy nečtu, ani nepoužívám, protože mě jejich způsob vyjadřování neoslovuje (35 let). Podobně se vyjadřují i dva sedmadvacetiletí a asi deset dalších zástupců střední generace (čtyřicátníci). Nejstarší generace a generace padesátníků si notuje skoro unisono:
CI není odbytá věc. Má na mne velký vliv. Stopy CI se podle mne v Agendě spíše nenacházejí, anebo jen málo znatelně (66 let). Požadavek vždy nové civilní interpretace evangelia, tj. promýšlení jeho zaslíbení a pokynů v celém životě křesťana trvá. Na mne měla a má CI vliv velký a v bohoslužebné Agendě ČCE se stopečky nacházejí (66 let). Stopy civilní interpretace v nové Agendě možná jsou, ale silně zaváté. Rozhodně je více byzantinská než civilní (57 let). Mezi hlasy zazní též jeden velmi protříbený diskusemi o náboženskosti či nenáboženskosti křesťanství a vyhmátne jádro: Civilní interpretace není passé. Jde o eticko-občanský rozměr evangelia. CI nebude v rozporu s validním náboženským směřováním. Na můj přístup k bibli má CI významný vliv. – Agenda? Nevím (66 let). Gentlemanský přístup je vlastní zejména těm starším: Pro kazatele je velmi náročným úkolem mluvit jinak, neotřele. Také ve smyslu nových podobenství naší doby. Snad to bylo také smyslem CI. Oceňuji některé prosté modlitby v Agendě pro jejich neokázalost (59 let).
Na otázku „Nacházejí se stopy CI v bohoslužebné Agendě ČCE I– III?“ uslyšíme též odpověď: Jsou-li to stopy v Agendě, jsou zanechány nedbalými interprety (49 let). Popř. též: V Agendě nevím, nepoužívám (63 let). Jiný lapidárně: Stopy neznatelné (49 let).
Nemělo by nás zarazit, že proti CI zde stojí Agenda. Určitý okruh kazatelů stojí proti jinému výrazně formovanému, např. J. Doležal: Bohoslužby, kázání, hymnus – KR 74/3, roč. XLI). Anketní odpovědi tuto protilehlost pociťují. Agenda vznikající v sedmdesátých a osmdesátých letech skutečně nechtěla mít nic společného s civilně-interpretačním pojetím evangelia, protože občansko-etický důraz tohoto přístupu měl své politické důsledky. Tvůrci Agendy zastávali jiné. Navíc nové písně navazující na civilně-interpretační důrazy neobstály v očích agendárního společenství (výrazně se k tomu vyjadřuje zejména Agenda II, vydaná r. 1988 a synodály před vydáním již nepročítaná a neschvalovaná – tvůrci již měli důvěru a autoritu vytvořenou I. dílem, pouze se odvolávají na pověření 16. a 22. synodem, tj. 1969 a 1981). Anketní odpovědi potvrzují, že zejména autoři – většinou kazatelé – Miloš Rejchrt, Bohdan Pivoňka, Svatopluk Karásek a někteří další: Š. Hájek, Z. Šorm aj. jdou směrem naznačeným CI.
Psycholog a kazatel v jedné osobě odpovídá za profesionální kazatele: Je to největší bolest – neumíme a ani nechceme civilně a tím srozumitelně tlumočit Boží slovo, ze strachu, abychom neporušili Svatost. Jsem přesvědčen, že jedině civilními prostředky se můžeme dostat do chápání a přijetí lidmi. Pavel a jiní ve své době také nemluvili jako zákoníci, ale hledali pro Řeky a Římany jejich myšlenkový pochod a porozumění. V tom je velikost, že můžeme směle hledat nové prostředky a nebudeme proti Bohu. Ne lidovost, ale srozumitelnost i přitažlivost. Nejen nové písně a tím nový zpěvník, ale nová interpretace (60 let).
CI není zastaralá nebo nepatřičná, nemíří vedle. Spíše ukazuje směr, který se osvědčil, i když ne všichni se vydali naznačeným směrem – na tom se shodují podle ankety zástupci všech generací kazatelů naší církve. S tím souvisí kladné hodnocení světa, který má také kladné sekulární rysy, nejen negativně sekularistické a konzumentské (konzumentstvím ostatně může být zasaženo jakékoli náboženské společenství; náboženství se může stát zaslepujícím opiátem). Zástupně vybírám tři odpovědi starší generace na otázku po vlivu evangelia na sekularizaci společnosti:
Velký podíl na sekularizaci má reformace zvláště kalvínského typu (puritáni). Pozitivní bylo odbožštění funkce panovníka a státu, a osvobození vědy, obchodu, techniky a kultury od kurately církví. Sekularizace je jako každý lidský podnik cosi nedokonalého a pomíjivého. Náboženské proudy sílí i ve staré dobré sekularizované Evropě, dost často však mají mimokřesťanský nebo docela protikřesťanský charakter (66 let).
Rozeznávám mezi sekularizací a sekularismem (tak Gogarten). Sekularizace se děje v důsledku biblického odmýtičtění a odtabuizování světa (Gn 1). Sekularizace znamená: vidět věci bez obalů (zvl. mýtopolitického) – ve světle Boží střízlivosti. Také „Bůh v Kristu“ znamená odpohanštění světa a sekulární pohled na náš svět (saeculum). Sekularizace není přechodný jev (souhlasím s Bonhoefferem). Pravé (!) náboženství bude se sekularizovanými jevy počítat. Samo bude mít do značné míry povahu sekularizovanou (66 let).
Nikdy není dost odhazování všech model na poli náboženském i sekulárním. V tom smyslu je sekularizace positivním jevem. Ovšem ona je asi několikerá. Pokud definujeme náboženství ve smyslu ideologickém, pak nás zřejmě v naší primitivně racionalistické zemi čeká mnoho náboženských vln. Ale je také „náboženství“ v duchu jemného rozlišení prof. B. Komárkové (Křesťanství a náboženství 1961) a tu může začít jiný hovor. Užitečný také ve vztahu k lidem, kterým církevní nábožnost je nesnadno přijatelná (59 let).
Z odpovědí neslyšíme nářek, že církve sekularizací přišly o majetek, ani že církev ztratila politickou moc a přestala organizovat svět. Tento kladný pohled na sekularizaci není specifikem jen protestantů českých. I v německy, holandsky a anglicky mluvících zemích bychom mezi teology našli podobné hlasy. Kladným a zároveň kritickým hodnocením sekularizace se protestantské konfese liší od římskokatolické. Tento zásadní rozdíl je třeba mít neustále na zřeteli při ekumenických rozhovorech. Není to důsledek staletých pocitů méněcennosti nějaké menšiny ani neochoty vyjadřovat se k triumfalismu římskokatolické církve, která se prý projevila v debatě kolem svatovítské katedrály.
Mladší kazatelé také jako dobrý plod sekularizace kladně hodnotí ztrátu politické moci církve a postmoderně oceňují, že sekularizovaná společnost se dovede lépe vyrovnat s pluralitou všeho druhu (37 let). Sekularizaci však považují někteří za přechodný jev, jiní za ohrožený přílivem náboženských sekt. Pod vlivem knihy A. Wattse (Mýtus a rituál v křesťanství) vidí dokonce jeden (48 let) reformaci jako zdroj demytologizace a sekularizace křesťanství – kácí se sice modly, ale redukuje se prý i evangelium. Sekularizace stále trvá, ale jednoho dne nebude co sekularizovat, sekularizace bude na dně a křesťanská víra se bude muset konfrontovat s jinými náboženstvími – což bude prý obtížnější než je to dnes v době sekulární. Jiní jsou přesvědčeni, že sekularizace je nevratný jev. Někteří z třicátníků doufají, že bohudíky nevratným jevem je a zůstane.
Teoretické zdůvodňování důležitosti lidských a občanských práv dnes není v centru intelektuálního úsilí většiny křesťanských myslitelů, spíše než k právům jako sekulárním plodům zvěstování evangelia se dnes hledí k mystickým hloubkám; rituálním a mysterijním prazákladům lidské náboženské zkušenosti; k mýtické struktuře myšlení a přirozenému myšlení jako důsledku znovuobjevení narace; budují se nové hradby kolem posvátna a nových zjevení, aby se člověk měl kam schoulit, glosolálicky přitom chválíce Tvůrce všehomíra. Problém moci, svobody a odpovědnosti jako by byl automaticky rozřešen důvěrou dobrému duchovnímu vůdci nebo nenásilně přirozeným myšlením, a proto v reflexi tyto problémy celkem nemusí ani být tematizovány. Z toho důvodu je instruktivní, co si o lidských právech myslí kazatelé. Daleko větší podíl křesťanství na vzniku lidských a občanských práv vidí zejména někteří starší oproti většině mladých kazatelů a mají to také lépe zdůvodněno: Křesťanství mělo rozhodující podíl na vzniku lidských práv; bez křesťanství je jejich americká i evropská idea nemyslitelná (66 let). Teprve křesťanství otevřelo cestu ke vzniku a pochopení občanských práv a svobod. Je základem lidství. Nemohu být křesťanem, pokud bych nebyl člověkem v nejlepším slova smyslu. Je to jeden ze základních principů křesťanství: hájit a prosazovat občanská práva a svobodu – lidství (60 let). Jeden ze starších kazatelů odmítá mluvit o vlivu křesťanství a raději mluví o kvasu zvěsti prorocké a apoštolské. Podle něj je také vhodnější mluvit o svobodě nonkonformismu a svobodě odpovědnosti než o právech (57 let). Velký podíl křesťanství na vzniku práv vidí i další teolog a nabízí biblické kořeny: „Šema Jisrá'él“ a přikázání lásky, sytá sociální úcta Deuteronomia. Zápas proroků o spravedlnost a narovnání křivd. Nový zákon souhrnně: vysvobození Kristem vrací člověku jeho důstojnost. V novozákonních sborech byli chudí chráněni (66 let).
Mladší generace u otázky vlivu křesťanství na vznik práv se častokrát zmohla jen na přitakání ano, mělo vliv; bodejť apod. Někteří přiznávají podíl na jejich vzniku americkému kalvinismu (38 let) a připojují průvodní znaky: vědomí suverenity, jedinečnosti člověka a rovnosti před Bohem (34 let); jiný (48) připojuje i další rozpoznání, že sice křesťanství mělo podíl na vzniku práv, ale zrovna tak mělo podíl na jejich potlačování. Jiný z účastníků ankety jako by potvrzoval svou odpovědí, že lidská práva měla největší vliv zejména na ty, kdo je vynesli na světlo a podtrhli (42 let).
O lidských a občanských právech se v 70. a 80. letech v naší církvi mluvilo jen šeptem. Symptomatické je, že právě myslitelka, která k danému tématu již od konce čtyřicátých let měla co říci, stála mezi těmi, které někteří oficiálně reprezentující bratři a sestry a také zastánci hradní teologie např. v osobních rozhovorech, občas ovšem i při biblických hodinách mládeže označovali za ty, kteří nemají rádi církev. Na církevní atmosféru těchto let bychom neměli zapomenout, když se ohlížíme zpět a divíme se, že hlas paní profesorky v určitých obdobích mnohým řadovým členům nezněl nebo si ho raději nevšímali.
Nejmladší generace kazatelů a někteří padesátníci jsou přesvědčeni, že paní profesorka Božena Komárková měla vliv na jednotlivce, popř. na určitou část církve. Zejména na toho, kdo se s ní setkal, a tedy i na lidi mimo ČCE (34 let). Měla vliv skrze ty, jež zaujala v ČCE. Ale (34 let) hned skepticky dodává: Kolik jich bylo a je? Někteří situují její vliv do 60. let a pak méně, ale přece (37 let). Blížící se k hranici čtyřicítky konstatují, že určitě vliv na naši církev měla, ale že dnes je její vliv asi slabší (38 let). Někteří připouštějí, že dává podněty k zamyšlení a promýšlení zvěsti (42 let). Širší akční radius vidí většinou starší a nejstarší generace kazatelů: Měla pronikavý vliv na křesťanskou inteligenci převážně z ČCE a výrazně na studenty theologie a pak kazatele a kazatelky orientované na Ježíše Krista a bibli (66 let). Intelektuální šíři jejího interpretačního záběru naznačuje jeden profesor theologie jmény: Augustin, Rádl, Šimsa a tématem „koncepce lidských práv“. Heslovitě naznačuje další okruhy vlivu: Měla vliv na celou řadu skupin v církvi. Její protestní hlas a hlubinný vrt do svědomí církve (66 let). Daleko skeptičtější sedmapadesátník však poctivě přiznává, že vliv paní profesorky byl a je bohužel jen velmi malý, zprostředkovaný Novou orientací a příznivci bývalé disidentky, jichž nemnoho. Škoda, že v ČCE nenašly větší ohlas Zásady ČCE, přijaté XV. synodem v r. 1966, na nichž se paní profesorka Božena Komárková výrazně podílela (57 let). Jiný sympatizant podotýká o jejím vlivu: Zřejmě v užším kruhu zájemců. Vydání všech úvah a spisů bude tvořit základ pro další orientaci (59 let, senior). Výzva pro editory a nakladatele více než potěšitelná. Nad důvodem menšího vlivu se zamýšlí kazatel, pro něhož je její dílo stále aktuální: Měla vliv pouze na malou skupinu těch, kteří se jí zabývají a čtou její dílo. Jinak dle mého názoru malý, protože je náročná myšlenkově i spirituálně – lidová ČCE má zájem spíše o průměr (49 let). Ze série kratších hodnocení vlivu paní profesorky ocitujme ještě na závěr lapidární výrok – bezmála výkřik: Měla a má a také mít bude (49 let).
Nejrozmanitější odpovědi se sešly u poslední otázky, jaká jména a tituly knih doporučují dotazovaní mládeži. Jeden z nejmladších si jen povzdechl: U nás mládež nemáme! (27 let). Ostatní se většinou této otázce nevyhnuli. Někde jsou mladí voláni svými kazateli do doby toleranční, ale i ke krásné literatuře (74 let). Jinde čtou J. Sokola: Člověk očima bible, popř. od téhož autora Malá filosofie člověka; Bovon: Místo svobody v NZ; Š. Hájek: Příběhy nových počátků; Zásady ČCE, dále Gillieron: Bible nespadla s nebe; M. Balabán: Bojovníci a trpitelé; též filosofickou literaturu: díla E. Koháka a E. Fromma. Z krásné literatury a historické literatury Ivan Klíma: Soudce z milosti, E. Kantůrková: J. Hus, P. Drtina: Československo můj osud; F. Peroutka: Budování státu. Třicátníci doporučují zejména výše jmenovanou literaturu, a z časopisů Bratrstvo a Protestanta.
Starší generace kazatelů doporučuje též spisy P. Chelčického, J. A. Komenského, T. G. Masaryka, V. Havla, J. Suchého, meziválečné ročníky Křesťanské revue, dokumenty Charty 77 (57 let). Jeden zkušený farář (59 let) doporučuje díla F. M. Dostojevského, Heinricha Bölla a upozorňuje, že „po kouskách“ je možné si číst i s mladšími Exuperyho (Citadela). Několikrát je zmíněn Přemysl Pitter – Duchovní revoluce v srdci Evropy. Dále: Lotar (O smyslu života – A. Schweitzer); A. Masaryková: Vzpomínky z dětství; P. Kohn (Můj život nepatří mně). Někteří zmiňují díla B. Komárkové.
Jiní připomínají básníky: Holan, Deml (něco), Seifert, Zahradníček. Opakují se jména: K. Čapek, S. Zweig, Solženicyn, Pecka, Tolkien, Vaculík, Masaryk, Havel, Dostojevskij, Böll, Hesse. Někteří doporučují Literární noviny a různé časopisy (49 let). Na závěr uveďme bonbónky dvou šestašedesátníků:
I. Bible (vcelku); Dějeprava (M. Hájek), Broučci (J. Karafiát), Poctivý Abe (A. Zhoř), Bouřlivé výšiny (Bronteová), Alenka v říši divů, Gulliverovy cesty (Swift), Bílá velryba, něco od Verna, Kázání M. L. Kinga, Hovory s TGM, knížky ekologického zaměření.
II. Božena Komárková, Původ a význam lidských práv; C. S. Lewis: Hovory, Čtyři podoby lásky; E. Rádl: Útěcha z filosofie, Válka Čechů s Němci; T. G. Masaryk: Karel Havlíček, Česká otázka, Rusko a Evropa; D. Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Následování; J. L. Hromádka: Masaryk; Ronald Fangen: Anděl světla; K. Barth: Div vánoc a jiné eseje; Jaroslav Šimsa: Úzkost a naděje; Karel Havlíček: Epištoly kutnohorské; František Palacký: Vybrané spisy, Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě; Václav Havel: Dopisy Olze, Hry, Projevy.