„…k vodám tichým mne přivodí, duši mou občerstvuje,“ tichounce provází dětské zpěvobroukání závěrečné bílé titulky na černém pozadí. Pomalu probíhající seznam jmen a neuměle dětský zpěv třiadvacátého žalmu nedovoluje náhle zmlklým divákům vstát. Možná jsme dojati Dvořákovou hudbou, možná nám pomalu dochází, že Kolja nevědomky zpívá pohřební píseň. Zpívá ji v odlétajícím letadle vyženěnému tátovi, s nímž se již nikdy neuvidí. Před několika minutami ho při loučení, po několikaměsíčním soužití, pasoval docela prostě a roztomile na tátu. Letadlo letí vysoko v mracích, rozpomínáme se na první záběry filmu, čas se uzavírá. Neodbytně si uvědomujeme konec jednoho vztahu. Je to zvláštní pohřeb – všichni zůstávají naživu, a přesto totálně rozloučeni.
Kolja přijel do Prahy s mámou ze Sovětského svazu zřejmě v době perestrojky. Jeho ruské mámě se poměrně rychle vyplní sen – uteče za kopečky do Německa. Babička posílá Kolju za vyženěným tátou Františkem do malostranského jednopokojového bytu ve věži. Babička se ocitá v nemocnici a později zemře. „Babička spí,“ tak to Koljovi přeloží táta, když už se spolu trochu sblížili. Táta má sice čtyřicet tisíc za formální svatbu s Naděždou, ale i malého Kolju. Neví si s ním rady, a teprve jedna z tátových milenek zjistí, jak se vlastně chlapec jmenuje. Zcela nečekaně se otvírá před překvapeným starým mládencem dětský svět. Linii rozevírajícího se porozumění režisér Jan Svěrák rozvíjí a graduje útěkem táty s Koljou za přítelem Houdkem do rodného města. Alespoň na chvíli zde nacházejí útočiště před sociální pracovnící Zubatou a dvěma socialisticky „vyčuranými“ estébáky.
Pak přichází tátou neočekávaná změna – listopad, a s ním návrat mámy, která si vyjede na výlet z Německa do Prahy a zpět, a Kolju si odveze.
Pokud byl název filmu Kolja po dlouhou dobu jen názvem pracovním, po shlédnutí filmu poznáváme, že se tak jmenuje oprávněně. Dětský svět mění starého mládence, a teprve druhou rovinou filmu je socialistická realita. Dnes je nepochopitelné, že jsme byli přesvědčeni, tak jako hlavní dospělý protagonista, že Rusové zde budou „na věčné časy“, respektive ještě na mnoho generací. Jistě mladšímu divákovi unikne ono svírání hrdla, kterému podléhal socialisticky normalizovaný člověk, když vyplňoval nějaké formuláře a rozvažoval, co na sebe může prozradit, co na něj už asi stejně vědí a co by měl přejít mlčením a s obavou, zda jim to bude stačit. Co si dnes asi představuje mládež pod slovy jako je perestrojka a Gorbačov? Co vědí o sklonku 80. let, kdy se odehrává Koljův příběh – mládeži přístupný?
Svěrákův film není nostalgickým ohlédnutím, ani celkovým zúčtováním s normalizací. Je varovným pohledem zpět. Nedovoluje nám ztrácet paměť, zabraňuje idealizování a přemalovávání minulosti. Především je však výpovědí o zrodu lidství, za podmínek nelehkých, normalizačně-socialistických.
PK