Claude Tresmontant se mezi českými čtenáři stal známý knihou „Bible a antická tradice“ (1951, česky 1970). Již starověkými církevními otci formulovanou otázku „Co mají Athény společného s Jeruzalémem?“ nasměroval Tresmontant k jednoznačné odpovědi: hebrejská biblická tradice přivádí teology i filosofy k lepšímu porozumění kategoriím jako je čas, stvoření aj. Tehdy se opíral o některá rozpoznání Bergsonova.
Kniha „Hebrejský Kristus“, inspirovaná biskupem v Ajacciu Jeanem Charlesem Thomasem, spatřila světlo světa 1983 v Paříži, u nás vychází v překladu Josefa Mlejnka roku 1996 v nakladatelství Knižná dielňa Timotej. Tresmontant se soustřeďuje převážně na synoptickou tradici a Apokalypsu. Předkládá vábivou tezi – synoptiky i Janovo podání evangelia považuje za dokumenty psané původně hebrejsky učedníky Ježíšovými. Hebrejské originály se nezachovaly, řecké texty považuje za jejich věrné překlady. Dokonce i dopisy prý Pavel diktoval nejprve hebrejsky, a teprve později byly přeloženy do řečtiny (s. 250; 294). Evangelijní podání jsou prý bezprostřední zápisy, bezmála reportáže. Tresmontant opouští „kérygmatického Ježíše“, tj. Písmu upírá charakter lidského svědectví a dává mu punc božské autentičnosti. Máme prý před sebou bezprostřední slovo Kristovo, přeložené přes řečtinu do češtiny (francouzštiny). Proto Tresmontant mluví o objektivním základu christologie (s. 232), tj. o christologii postavené na samotném Kristu.
Teorii o ústním tradování evangelijní látky Tresmontant považuje za nadbytečnou, „za báchorku pro děti, která nemá hlavu ani patu“ (s. 45; s. 154), za nešvar německé teologie. To, co je čtyřem evangelistům společné, vysvětluje prostě a jednoduše skutečnost, že mají jediný zdroj, radikální počátek. Je jím samotný Pán, jeho osoba, jeho existence, jeho činy, jeho učení, jeho smrt a jeho vzkříšení. Čtyři dokumenty, které dnes čteme v řeckém překladu, jsou zcela od počátku u prvotního zdroje informace (s. 232).
Úvahy o dokumentárnosti evangelií jdou ruku v ruce s teorií o jejich stáří. Tresmontant tvrdí oproti německé – ale dodejme i anglické – teologické literatuře, že synoptické podání nevzniklo až v druhé polovině prvého století, ale již v jeho prvé třetině, resp. do roku 36. Převratná teorie o dataci vzniku evangelií tvoří v této poněkud neuspořádané a hektické knize často opakovaný refrén. Nevývratný argument pro svou hypotézu autor spatřuje v mlčení evangelií o třech základních skutečnostech: 1. vypálení jeruzalémského chrámu (29. 8. roku 70, popř. vypálení Jeruzaléma 26. 8. r. 70); 2. vyvraždění křesťanů Neronem (r. 64 nebo 65); 3. přenos evangelia z Ježíše na pohany, po popravě Štěpánově r. 36 (s. 71, popř. 272, 322 aj). Kdyby evangelia vznikla až v druhé polovině prvého století, zcela určitě by prý tyto události zmínila.
Podnětný a závažný je Tresmontantův rozbor jednotlivých textů. Ukazuje, jak je řečtina synoptických textů poznamenána strukturou hebrejské řeči, a jak se mění význam termínů a celých sousloví, přihlédneme-li k hebrejskému duchu vyjadřování. Tresmontant právem kritizuje ty překladatele, kteří nerespektují strukturu a drsnost hebrejského vyjadřování a texty přizpůsobují překladatelskému vkusu své doby. Zabalíte-li Venuši Mélskou do pokrývky, bude velice obtížné odhadnout její tvary. Přechod od francouzských překladů k originálům, přesněji k řeckým textům evangelií, znamená první objev. Odhalíme-li hebrejštinu skrytou pod řeckým překladem, bude to druhý objev. Odhalíme živou ženu, jež byla modelem Venuše Mélské (s. 49). Tresmontant tak rozvíjí rozpoznání Jeana Psichara, který již roku 1908 vidí v starověkém řeckém překladu starozákonního textu (v tzv. Septuagintě) množství hebraismů, které jdou proti duchu řecké větné skladby (s. 47; 149; 264). To, co rozpoznává Psichari na Septuagintě, odhaluje Tresmontant na synoptické (s. 47) a apokalyptické tradici (např. s. 60). Předpokládá vliv septuagintního slovníku a způsobu septuagintního překládání na novozákonní texty. Překlad do řečtiny se uskutečnil na základě tradičního hebrejsko-řeckého slovníku, který sloužil při překladu svaté Hebrejské knihovny do řečtiny (s. 7). Hebrejskou knihovnou autor míní septuagintní překlad starozákonního textu.
Hebrejský Kristus je bez rejstříku velmi nepřehledným dílem, které se ovšem hlásí prostřednictvím svých odkazů k dílům vědeckým. Jednotlivé exegetické objevy jsou roztroušeny po celé knize: amen (s. 115; 119; 231; 242; 245; 246n; 299), olám (s. 115; 280), srdce (s. 116), tajemství (s. 118). skandalizdzó (s. l21; 293n), sperma (s. 122), extasis (s. 124), zoé (s. 127), tělo (s. 203; 285 aj.), slovo (s. 239; 256; 259), předložka en (s. 251), poznávat (s. 252), alétheia (s. 253), Jeruzalém (s. 276), pečeť (s. 278), mana (s. 279) aj.
Podobně podnětné úvahy překládá Tresmontant, promýšlí-li některá závažná témata: struktura a zvláštnost hebrejské řeči (s. 57); antropologie ( s. 98); znamení proroka Jonáše (s. 66n); časové kategorie (s. 197); jsem, který jsem (199n); obhajoba hypotézy o hebrejském Kristu (216n); teorie o indoevropském jazyku (s. 216); kritika Rudolfa Bultmanna (221; 225n; 270; 344 ) kritika kantovského hlediska (s. 229; 245; 343 ); chvála Tomáše Akvinského (s. 124; 259n, 231); kritika proroctví (s. 235), genetická zpráva (s. 237), Fichteho bludy (s. 239n), teorie tvořivého slova (s. 239), nenávist vůči judaismu (s. 243 – bohužel autorem připsána pouze německé filosofii), monoteismus (s. 243n), dogmatická tvorba římské církve v duchu hebrejského myšlení ( s. 257); vznik sboru v Římě – „středisko samoregulace“ (s. 258n); spekulace o Božím slovu (s. 263), Píseň písní – cíl stvoření (s. 275), nazorejství a Marie v souvislosti s dogmatem z 8. 12. 1854 (s. 297), já jsem a hereze (s. 302), katolický rozum a sluch (s. 305), svědectví Polykrata a Eusebia (s. 331n), hřích německé filosofie a teologie (s. 343, zde velmi peprně: Nietzsche ze sebe dávil kantovské zbytky křesťanství až do své smrti), turinské plátno (s. 345), kritika moderny (s. 231).
Tresmontantovi smíme být vděčni za rozpoznání, že hebrejské slovo, jež je odvozeno od kořene aman, označuje a vyjadřuje objektivní jistotu pravdy. Na konci dvacátého století však víra a přesvědčení nejsou poznáním. Víra a přesvědčení jsou odděleny od rozumu a nijak nesouvisejí s racionálním uvažováním a často jsou dokonce stavěny do protikladu k němu. V hebrejské tradici však tento protiklad neexistuje (s. 245). Musíme dodat, že k podobnému docenění rozumu, víry a poznání Boha došla i německá teologie – kníže německého starozákonního bádání Gerhard von Rad o tom napsal celou knihu (Weisheit in Israel, 1982). Tento proud německé teologie však Tresmontant ignoruje.
Tresmontantova fundamentalistická hypotéza o dokumentárním charakteru evangelií je vábivá. Hebraismy proklubávající se skrze skořápku řečtiny jeho teorii jakoby potvrzují. Předpoklad, že evangelia nám zachovávají autentická Ježíšova slova, pomíjí teologickou práci prvotních sborů a také pomíjí starozákonní i novozákonní odpovědnost svědků za zvěstované slovo. Úloha dnešního křesťana pak není vůbec obtížná, protože má před sebou tajemství (viz jeho hebrejský význam – s. 188), do něhož vnikne znalostí hebrejských termínů a hebrejské větné sklady. Tato teze zní lákavě. Má pouze stejnou chybu jako postreformační papírový papež: obejde se bez Ducha svatého. Bez svědectví Ducha svatého podléháme fundamentalistickému pokušení a třímáme vykladačské, popř. i mocenské klíče ke všemu. Z evangelijního svědectví se stávají nadčasová, tzv. autentická slova, nabídnutá k použití. Jsme-li dostatečně vzdělaní a hierarchicky dost vysoko postavení, popř. touto hierarchickou autoritou zaštítění, máme v ruce mocnou zbraň a vždycky pravdu po ruce. Nevadí, že Ježíš nic sám nezapsal, máme před sebou doslovné zápisy učedníků – takže Kristus k nám přece jen promlouvá přímo. Máme víru chápanou jako jistotu, jako přitakání k určitému souboru výpovědí. Obejdeme se bez lidského svědectví, máme autentická slova a přímo – jen je trochu očistit od nánosů řečtiny, češtiny atd. Obejdeme se bez očekávání na obdarování, obejdeme se bez bázně Hospodinovy, v níž je počátek moudrosti, a o níž svědčí ‚s bázní a třesením‘ i apoštol Pavel.
Teze o dokumentárním charakteru evangelijní látky pomíjí teologickou práci prvních svědků a nabízí nám jakousi křesťanskou odrůdu muslimského dogmatu o knize „spadlé z nebe“. Otevírají se tak brány fundamentalismu hrubého i jemnějšího zrna, zaštiťujícího se hebrejským myšlením, nicméně nepokračujícím v prorockém a moudrostním způsobu svědectví (popř. i v naracích, žalmech, toraické moudrosti). Hebrejské biblické myšlení je totiž charakteristické odporem k fundamentalismu. Proto si nevytváří z Hospodinova slova nadčasové, tj. „autentické“ výroky, ale vždy znova očekává nové vanutí Ducha a klade akcent na rozpoznání správného času – příhodného pro aktuální svědectví. Proto si teologie váží ‚kérygmatického‘ Ježíše.
Tresmontant tvrdí, že myšlení římské církve zůstalo hebrejskému myšlení vždy věrné, kdežto protestanté jsou prý pod vlivem německé filosofie a teologie, a tedy pod vlivem kantovského pojetí víry (s. 245). Římská konfese je prý dále než protestanté, protože kantovský vliv odmítla již roku 1870 na I. vatikánském koncilu (s. 246). Čtenáři nezbývá než se ptát, zda se stává I. vatikánský koncil horizontem intelektuálního a ekumenického úsilí římské konfese? A zda také II. vatikánský koncil jde v šlépějích tohoto fundamentalismu? Tresmontantovi smíme namítnout, že teze o nutnosti překladu novozákonního svědectví do aramejštiny, popř. do hebrejštiny není nová, a zná ji i německá teologie. Způsob hebrejského vyjadřování se však nemusí hned stát ‚bojovým‘ argumentem pro zavržení dosavadního bádání, ani důvodem pro konfesní nesnášenlivost, popř. pro znevažování protestantismu jako celku (s. 245). Milan Balabán (korektor hebrejské a aramejské transkripce v této knize) je v tomto ohledu biblickému a tedy i hebrejskému myšlení přiměřenější – a proto též konfesně opravdovější a tolerantnější, viz Milan Balabán, Hebrejské myšlení, Praha 1993.