Člověk z Nazareta
Teologie objevila sílu vyprávění. Před 24 lety se o slovo přihlásila tzv. narativní teologie – teologie doceňující naraci, tj. vyprávění. Zejména někteří postmoderní myslitelé docenili naraci tím způsobem, že za její vrchol považují mýtus a dávají mu ve svých výkladech (!) přednost před logem, výkladem.
Daniel Marguerat nejde tak daleko, výklad nepodceňuje. Ukazuje však, že Člověk z Nazaretu (nakladatelství Mlýn, Třebenice 1996, přeložila Anna Hánová) sám využívá kouzelné moci vyprávění. Připomene nám, že z Ježíšových úst slyšíme přes čtyřicet podobenství (s. 34). Podobenství nepoučuje (s. 34), neposkytuje doktrinu (s. 39), nýbrž mění náš pohled na svět. Místo aby bylo proslovem o království, je podobenství jazykem, kterým království promlouvá (s. 34). Posluchač vtažený do silového pole podobenství se však nestává součástí nebo nástrojem nějakého přirozeného myšlení, ale podobenství rozehrává určitou velejemnou hru, jež má udržet komunikaci, která se už začíná vytrácet (s. 37). Podobenství mění směr našeho pohledu a mění naše chápání skutečnosti (s. 38). Ježíšovo podobenství není přirozenou strukturou Božího království, které by v nás pulsovalo a zmocňovalo se nás jaksi přirozeně, nenásilně, bez přecházejících definic a vymezení. Ježíš vyprávěním podobenství nevkládá do posluchačů disketu nebo kazetu (stačí zmáčknout správný knoflík na manuálu a budeme nejen vyprávět, ale staneme se účastníky Božího království). To by nám Ježíš hned začal asi vyprávět podobenství o rozsévači, aby nás pěkně uzemnil.
Ježíšovo vyprávění podobenství souznívá se starozákonním pojetím narace (s. 37, Nátan – David). Ježíš vyprávěním podobenství otevírá porozumění pro blízkost Božího království (s. 40). Přítomnost království je tak hmatatelná, že autor knihy může podotknout: V podobenstvích se o království nehovoří – království se v nich uskutečňuje. Podobenství pouze nemluví – ono jedná (s. 40). Zmlklý člověk je vyburcován k rozhodnutí tak jako Šimon (s. 36n, L 7,40–43). Podobenství nás nepřipraví o odvážný skok víry, tak jako myšlení, které se tváří jako by přirozeně splývalo s realitou mýtu. Vyprávěné podobenství nás k takovému skoku neochvějně vybízí. Proto text knihy pokračuje dál výkladem o důležitosti Ježíšových zázraků a činů (s. 41–53). Podobenství ukazuje a otevírá cestu, zázrak osvobozuje a navrací trpícímu ovládání vlastního života (s. 48). Vláda nad vlastním životem se projevuje u naslouchajícího láskou, která je opětováním toho, co s královstvím přichází (s. 62).
Pro dnešního člověka je provokativní téma 4. kapitoly: „Zákon, Ježíšova úcta i opovážlivost“. Nemusí to být zaviněno postmoderním dogmatem, že každý příkaz je nemravný. Můžeme přijmout postmoderní výhrady vůči zdegenerovanému zákonu a vůči moralizování. Z biblického hlediska lze ovšem nabídnout inspirujicí rozpoznání, že již samo vyprávění podobenství ukazuje a otevírá cestu (s. 48). I narace plní funkci tóry – ukazatele. I postmoderně laděnému mysliteli může zákon promluvit s novou naléhavostí a krásou. Křesťanská tradice k zákonu zaujala přinejmenším čtverý přístup (s. 64). Autor knihy nás však upozorní, že to není úpadek tradičního rozvoje, protože rozpory uvnitř prvotního křesťanství mají… potenciální původ v Ježíšově chování (s. 66). Tento zvláštní vztah k zákonu je dán Ježíšovou starostí o bližního (s. 68). Ježíš izraelskou tóru (zákon obřadní a zákon morální – s. 68) staví do nového světla. Neruší obřadní zákon, ale dovoluje ho překročit, jakmile začneš být v rozporu se zákonem morálním (s. 69). Výzva, která přichází skrze bližního, je oním příkazem lásky, který znovu buduje zákon, který teď již slouží lásce (s. 71).
I v následujících oddílech rozpoznáváme, jak velmi pozorně se Daniel Marguerat vyrovnává s židovskými mysliteli (Ben Chorin, E. Lévinas, P. Lapide) a evangelijní interpretací tóry odpovídá na jejich podněty i námitky. Proto si nakonec může dovolit říci, že Ježíš tóru nestaví mimo hru; on ji vrací do původní vůle Boží (s. 75). Z tohoto hlediska je pak srozumitelný Ježíšův odvážný přístup k tóře: nesouhlasí s autoritou příkazu jako takového ale zůstává mu směrnicí, tj. ve starosti o bližního neopouští svět tóry (s. 75). Dodejme, že takové evangelijní pojetí tóry je jedním z kořenů dnešního porozumění lidským a občanským právům člověka – směrnic, ne zákonů. Vyprávění podobenství, činy a interpretace tóry jsou jádrem Ježíšovy veřejné činnosti (s. 33–75). Ostatní kapitoly nejsou jen obalem kolem něj, ale také stručným a inspirujícím shrnutím toho – jak zní i podtitul knihy – „co dnes vlastně víme o Ježíšovi“: Svědectví pramenů biblických i mimobiblických (s. 5–18); Ježíš má blíž k prorokům než k rabínům – Prorok království (s. 19–32); Vztah k Izraeli a vznik církve (s. 76–89); Rekonstrukce Ježíšova procesu (s. 90–104); Křesťanská reflexe o Nazaretském a záhada jména (s. 105–112).
Nakladatelství Mlýn zůstává i touto knihou věrno svému předsevzetí: vydávat texty náročné, ale srozumitelně psané.
PK