(z cyklu Kdo je náš?)
Ptát se po smyslu života snadno budí rozpaky: „Proč bych to dělal? K čemu to je?,“ slyším člověka ochotného reagovat. Jenomže co když otázka po smyslu přijde od nečekaného návštěvníka, byť to bylo nepřímo. Pak spustí úvahy, které ze vší přírodní říše na tomto světě přísluší právě jen člověku. Například: Co když něco z nás přesahuje přírodní danost? Co když se plně nevejdeme do toho, co ve vlastním čase a prostoru života prožíváme? Nezůstává něco po našem konci?
Poté, co naše odrostlé děti opustily domov, jsme měli na faře v Glasgowě na několik týdnů protestantského faráře z Filipín jménem Samuel Torres. Přijel na rok postgraduálního studia teologie. Jako kazatel působil v Manile, pro nás asi neuchopitelně rozsáhlém městě.
Samuel byl velmi přátelský a nechával se rád zpovídat.
„Kam, Samueli, chodíte na rodinné výlety?“
„Jak to myslíš?“
Na žádost redakce doplnil autor svůj minulý text s informací o knize A. Lindta konkrétními důrazy pro naši současnou situaci.
V roce 1981 nám daroval bernský profesor církevních dějin Andreas Lindt svou právě vydanou knihu Das Zeitalter des Totalitarismus, v té době podvratný materiál. Knihu uzavírá“ pokus o bilanci”, který tu v své vlastní interpretaci předkládám.
Pokus o převod písně, kterou komunita Iona zpívá již od r. 1992
Uprchlíci
John L. Bell
1. Kam to běží uprchlíci?
Dítě, otec i matka,
v děsu, co to opustili,
cesta vpřed hrůzně vratká.
Čtení: Izajáš 52,7-12; Lukáš 2,1-14
Text: Lukáš 2,14
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi. Bůh v nich má zalíbení.
V adventní čas jsme byli v divadle Minor. Uváděli hru nazvanou Vánoce, aneb příběh o narození od Jana Jirků. Je to příběh narození Ježíše. Hra je určena pro děti i dospělé a je výtečná.
(Poznámky ke článku Marka Zikmunda Protestant č. 4, 2017, str. 9)
Potěšeně si opakuji, že se německý evangelický farář s dcerou, Gerhard a Maria Kozlowsky, stali „našimi“, tedy našimi blízkými přáteli. Je to vůbec možné?
První čtení: Izajáš 51,1–8
Druhé čtení: Matouš 19, 23–30
Kdo může být spasen?
Evangelium podle Matouše 19,25
Nevím, zda je dobré dnes mluvit o chudobě jako ctnosti. Skřípe to. Máme chudé mezi námi. Vidíme, jak je těžké se ze svého nuzného postavení vymanit. Jak také chválit nemajetnost, když sami leccos máme? A ještě šilháme po lepším.
Z několika míst „Protestant“ských spřízněnců přišlo vyzvání něco „přičinit“ o Severním Irsku. Dost zřetelně tuším, že tazatelům jde o tentýž okruh otázek, které trápí většinu z nás: Kde se bere ono smrtelné a smrtící zlo, které tam nacházíme?