Vzpomínka na Pavla Roubala (* 25. 7. 1948 – † 18. 10. 1990)
Ale zpátky k létu. Vysočinské počasí nám milostivě umožnilo zasednout po svatebních bohoslužbách k hostině na farské zahradě. Začali jsme vzájemným představováním. Když však zazněla jména nám neznámých hostí, Věry a Pavla Roubalových, oba nečekaně zmizeli pod stolem. Tak se nám Pavel představil takový, jakým již pro nás zůstal: Nikdy se netlačil dopředu, nepředváděl se, nemluvil před druhým a přes druhého. Vždycky počkal, a když bylo potřeba, vymlčel se k pozornosti. Pak teprve řekl váhavě a uváženě své. Ano, být raději pod stolem, nežli zabírat celý stůl. Až bych řekl, že žil s čepicí v ruce. A přeci tomu tak nebylo. Anebo bylo? Jak to, že potom zastal tolik návštěv procesů přátel, že tak mnohé povzbudil a podepřel? A přitom ke všemu, co podnikal, potřeboval stejně tak jako Věra neobyčejně málo vnějších podpor a vymožeností. Čím to bylo, že se umořil nekonečnou činností a odpovědností bezprostředně po našem vlomu do otevřené společnosti?
Svatbou a ‚obědem v trávě‘ pro nás začalo šest let vzrůstající vzájemnosti až do našeho odcestování do Skotska v roce 1985. Vzpomínám na naši nejprvnější návštěvu Roubalových, kdy ještě žili ve vzdálené Kytlici. Vůbec se nám nedařilo se tam domotat. Přijeli jsme až kolem půl třetí ráno. Když jsme se tam se svými čtyřmi dětmi dostali, v tu chvíli, ano, v onu nejnevhodnější chvíli, jsme byli hned mezi přáteli a plně zasazeni do rodiny.
Od počátku jsem prožíval s potěšením, ale také s pocitem své nedostatečnosti Pavlovu neobyčejnou a vřelou úctu k farářskému řemeslu i k mým názorům, přesvědčení a víře. Cítil jsem, že na sobě i v sobě nosí úctu ke druhému, která povzbuzuje i zavazuje. Ne, vím, že to nedělal ‚naschvál‘. V životě by ho nenapadlo druhého nějak tlačit. A přece. Někdy jsem si pro sebe říkal: Apoštol Pavel přeci ve svých dopisech občas povzbuzováním druhé pobízí k sebeúctě a hrdosti. Nepotřebujeme to dnes?
A pak už jsou Roubalovi v Částrově na Vysočině. Jemine, vidím na stropě, na stěnách a kolkolem výsledky prvotních pokusů o domácí výrobu vína. Odmítlo setrvat v soustrojí, které Roubalovi vyrobili při svém nekončícím – a často také úspěšném! – úsilí vejít se do rytmu venkovského života blízkého přírodě a uplatnit svou nezměrnou činorodost. Byli služebníky věrnými v mále, které měli. Uměli je vynalézavě rozhojňovat.
Pobyt v Částrově znamená počátek jejich přátelství s Věrou a Pavlem Sadílkovými z Kamenice na Lipou. Pro nás to byla překvapující kapitola ze života naší širší rodiny. Pavel je bratranec Daniely, mé manželky. Sadílkovi k nám do Telecího ‚zabloudili‘ v našich chartovních počátcích. Neodradili se. Neutekli. Naopak, pozvolna se vsouvali do pevného přátelství nejen s námi, ale i s Roubalovými.. Však nežili daleko od sebe. Dodnes žasnu nad tím, jak to proběhlo a co může vznikat v dobách, kdy se zdá, že všechno jen chřadne a zaniká.
Zajímavé pro mne bylo, jak se Pavel zajímal o teologii a s jakou uctivou chutí četl komentáře prof. Josefa B. Součka. Zdá se mi, že to mělo dopad i na Sadílkovy, zvláště Pavla, dnes starostu Kamenice, kterému se tím, pro nás nečekaně, pozvolna a přeci trvale odhalovala a otevírala zasutá rodinná tradice evangelictví. Vedle něho Věra, učitelka, měla tisíc a jeden důvod být nervózní a odmítavá. Co já vím? Něco vím, něco si domyslím. Potěšeně jsme na dálku ohledávali vzájemné podepírání a povzbuzování obou Věr a obou Pavlů a jejich společné činnosti a akce s dětmi z obou rodin.
Ještě se mi v mysli vynořil náš společný pobyt v kempu Pravětínská lada na Šumavě. Pozvali nás tam Vlasta a Petr Čapkovi, farářovi z Děčína. Nebyli signatáři Charty. A snad právě proto byli dokladem toho, že kruh ‚disidentů‘ neměl patent na to, co žili také Čapkovi, tedy vydobytou nezávislost, neohroženost a svobodný výběr přátel. Proč to tak rozvádím? Abych mohl zachytit epizodku z našeho pospolitého stanování. S Roubalovými jsme se vzájemně upozorňovali, kdo nás sleduje. Petra to trápilo. Myslím, že nám všem prostě přál víc prostoru a volnosti. Frustrován naší vztahovačností, jednou poznamenal, že začínáme trpět stihomamem. Překvapilo ho pak, když nám správce kempu opatrně ale zřetelně naznačil, že „nějací pánové kvůli vám nahlíželi do evidenční knihy návštěvníků.“ Petr se opravdu podivil. Ale samozřejmě ani neutekl, ani se od nás potom neodtahoval.
A ještě něco vidím, či vlastně cítím. Prodám vám to zadarmo, jak jsme to také od Věry a Pavla koupili: Nechoďte k rybníku s ručníkem. Není to vůbec potřeba. Klidně se po zaplavání mokří oblékněte. Překvapí vás, že vám nebude zima, ani nebudete celý den mokří.
Vzpomínám na Pavla s velikou vděčností. Pevnost Věry v tom, co bez Pavla žije, co prožívá, s čím se potýká, pracovně teď s nejubožejšími mezi ubohými, tedy s uprchlíky, je jistě její vlastní pevnost, její věrnost, její přímost, její vydanost tomu, co je potřeba a co má být. V tom je ona sama sebou. A přeci vydává počet i z toho, co s Pavlem zažili a prožili, jak Pavel stál při druhých, i při nás a s námi, kam se postavil a kam došel. A co my?