Na žádost redakce doplnil autor svůj minulý text s informací o knize A. Lindta konkrétními důrazy pro naši současnou situaci.
1. Skončit s apolitičnosti. Pohlížím na celek biblické starozákonní zvěsti jako na trvalé a neuvěřitelně trpělivé usilování Hospodina o přivedení společenství jeho lidu na cestu života podle jím darovaných zásad pospolitosti. Po staletí čelil protivným, protikladným a rozkladným tendencím. Bylo v tom obsaženo jeho osobité politické osvobozování a vyrovnávání. Neúspěch jej přivedl k plnosti osobního nasazení za nás v Ježíši Kristu. V Novém Zákoně sledujeme jeho konečný střet s establishmentem, tedy střet politický, střet o polis, o (svaté) město, o tento svět za nás a pro nás všechny. Cesta následování vede tímto směrem.
Odkaz pronásledování a omezování v předcházejících staletích a půl století života v ohrožení v letech 1939–1989 formovalo Českobratrskou církev evangelickou natolik, že ji to svádí k ostražitému a (téměř) nevědomému shledávání důvodů k apolitičnosti: V přílišné koncentraci na pavlovské výzvy (až k adoraci Krista bez zřetelného světu srozumitelnému proč), převaha důrazů na krásný život (s morálním sebe-vědomím), výběr liturgických textů a materiálů směřujících „dovnitř církve“, opomíjení a nerozvíjení starozákonních dramat a výzev, které mohou otevírat k životu neuzavřenému (jen) v „našich sborech“, (přílišná) kultivace existujících společenství aj.
2. Přijmout odpovědnost za sebe, za druhé, za svět. Výzva k osobní angažovanosti je zřetelná ze svědectví, jak Hospodin oslovoval, povolával a konstituoval svůj lid od prvopočátku. Potvrzení vidíme v tom, jak Ježíš shromáždil své učedníky. Nutnost osobní odpovědnosti stvrdil svou smrtí: Před těmi, pro které byl vydán, nebyla jiná cesta, nežli vykročit a vydávat se za druhé a za svět. Nebylo by zde křesťanství a jeho institučních církevních forem bez přijetí této odpovědnosti. Jako křesťané jsme tu právě díky onomu dvojímu, tedy Boží vydanosti v Kristu a také naší (kéž) kurážné byť kulhavé vydanosti v cestě následování Ježíše, což znamená jít za druhým člověkem, za druhými. 3. Smíření a jednota. Přijetí předešlého tváří v tvář dnešním globálním tendencím a tím koncentrované soběstřednosti moci a autority je výzvou k zaujetí jednotného křesťanského svědectví. Při zachování rozmanitosti projevů víry a svědectví je nezbytné doložit dobrou zprávu všem, tedy prvořadě sobě navzájem. K tomu je třeba uznat a vyznat, že Pánem je a zůstává vzkříšený Kristus sám nad námi všemi. V tomto smyslu je jakákoliv jiná nadřazenost holým nesmyslem. V žádném případě nemůže vládnout nad osobitostí projevů i doktrinálních chápání nikdo jiný nežli on sám. Jedině on je ručitelem své přítomnosti a naše jistota, je-li jaká, je čistě a přece plně předmětem naší víry. Společné stolování pak zůstává klíčovým projevem smíření a jednoty.
Tomáš Bísek, únor 2018
