(z cyklu Kdo je náš?)
Ptát se po smyslu života snadno budí rozpaky: „Proč bych to dělal? K čemu to je?,“ slyším člověka ochotného reagovat. Jenomže co když otázka po smyslu přijde od nečekaného návštěvníka, byť to bylo nepřímo. Pak spustí úvahy, které ze vší přírodní říše na tomto světě přísluší právě jen člověku. Například: Co když něco z nás přesahuje přírodní danost? Co když se plně nevejdeme do toho, co ve vlastním čase a prostoru života prožíváme? Nezůstává něco po našem konci?
Vzpomínám na rozhovor s člověkem, který o svých nejbližších zesnulých a svém budoucím konci mluvil s udivující otevřeností. Začalo to telefonickým dotazem, zdali jsem evangelický farář a přijímám návštěvy. „Ano, ovšem,“ odpověděl jsem, a uvažoval, proč jsem řekl ovšem? Vždyť mě zase někdo vyrušuje. Nedocházím klidu! Vím, že hlas na druhé straně nezkoumal upřímnost mé odpovědi. Domluvili jsme čas návštěvy a rozhovor skončil.
V určený čas přišel muž, který bez otálení uvedl důvod svého příchodu:
„Jsem Štěpán Konopásek. Nemám sourozence ani ženu, která by mě životem doprovázela. Před několika dny jsem ztratil druhého z rodičů. Jsem poslední z rodiny. Pracuji na akademii věd v oboru hematologie. Práce s krví jakožto zvláštní substancí nutnou k životu mě občas přivádí k úvahám o smyslu života. A také o jeho konci a jeho smyslu. Jsem však zásadní ateista a smysl života vidím vázán na dobu, kdy jsem na světě. Tak jsem se také díval na život svých rodičů. Ještě se vyrovnávám s tím, že už nejsou. Nedávno jsem přijal do péče jejich popel v urnách. Připadalo mi to samozřejmé a moc jsem o tom nepřemýšlel. Nikdo se mě také neptal a neptá, jak s nimi naložím. Koneckonců, kde jinde by měly být ostatky těch, kteří o mě pečovali a v mnohém zaměřili svůj život na péči o mne, svého syna? Měl jsem je oba velmi rád a s láskou na ně vzpomínám. Samozřejmě mé vzpomínky nejsou vázány na to, že mám doma jejich urny. A kde jinde by měly být? Přesto však se právě proto vynořila otázka, kterou si vám dovolím položit. Jakožto ateista nepřikládám ostatkům svých rodičů žádný jiný nežli symbolický smysl. Věřte mi, pane faráři, opravdu si nemyslím, že mně dík těm dvěma urnám jsou nějak blíž. Že bych snad mohl s nimi rozmlouvat, či snadněji evokovat situace, kdy jsme byli spolu. Vím, že jejich život skončil. Nicméně, po jejich odchodu bylo pro mě samozřejmostí tuto roli uchovatele jejich ostatků plnit. To jsem zajisté připraven dělat až do konce dnů svého života. A právě to mě nečekaně zaskočilo. Začal jsem se ptát, co potom. Myslím, že mi rozumíte?“
Tu jsem si pomyslel: Ano, to je jedna z otázek, které v životě přicházejí. Uvědomělý ateista se mě, evangelického faráře, ptá, co bude potom …
Bylo mi zřejmé, nač se ptá. Bylo jasné, co ho zaráží a k čemu směřuje. Ale nějak jsem nemohl do jeho rozvažování a hledání slovních výrazů toho, co prožívá, vstoupit. A ani nechtěl. Však se také sám vymezil. Zavládlo ticho.
Muž po určité odmlce řekl: „Já vás nechci, pane faráři, nějak urážet svým ateismem a ani jsem se nepřišel vysmívat sám sobě. Jen jsem si náhle uvědomil, jaká se blíží situace. Až zemřu, vše, co zbude z naší rodiny, budou tři urny.“
Náhle jsem cítil, že se mohu pokusit mu s jeho uvažováním nějak pomoci. Asi pro něho nečekaně jsem řekl: „Ano, já vím.“
Okamžitě mě má slova polekala. Co já vím? Co si myslím, že vím? Nebude se mu zdát, že si myslím, ba že snad rozumím lépe nežli on?
Ale muž to přijal velmi vyrovnaně. Jakoby i on se pokoušel mě usnadnit to, co sám říká.
„Vaše přitakání mně pomáhá k otázce, kterou zřejmě tušíte. Mým odchodem skončí moje péče. A tak jsem začal zvažovat, zdali je možné najít cestu, jak onu péči, po mém odchodu již o tři urny, natrvalo zabezpečit. Vím, tradiční místo je hřbitov. Ale to není nic jiného nežli dočasná trvalost, natož v případě hrobu, kdy už není pozůstalých.“
Z pocitu, že nemohu stále jen mlčet, jsem dodal: „Jsou také urnové háje, ale to na věci nic nemění.“
Bylo vidět, že má slova bral s ulehčením. Asi se bál, že jeho problém budu zlehčovat, anebo se snad budu vysmívat jeho ateismu. Ovšem, že mě napadlo, jak je prosté naše východisko, jak může někomu připadat naivní, ale přitom jak je ve své dětské důvěřivosti hluboké a zřetelné. Zbavuje nás fatality jeho rozpoložení.
Muž se však jasně vymezil a já jsem přesvědčen, že k tomu, aby mohl případně změnit své nejhlubší předpoklady zvažování, může a musí dospět on sám. Bylo zřejmé, že jeho uvažování je podobné:
„Já vím, pane faráři, že váš přístup je jiný. Ale přesto si dovolím položit praktickou otázku. Je podle vás na světě něco, tedy cokoliv, co by člověku, v tomto případě mně, mohlo zaručit, že o naše tři urny bude natrvalo pečováno?“
I kdyby to byla církev, pomyslel jsem si za něj. Vždyť za mnou vědomě přišel jako za farářem… Dlouho jsem mlčel. Nakonec jsem jen polohlasem odtušil: „Myslím, že víte, že není.“
Muž poděkoval za otevřenost. Dodal: „Potřebuji to všechno ještě nanovo zvážit. Dovedete si představit, že bych znovu přišel?“
„Přijďte!“
Přišel? Nepřišel?