Poté, co naše odrostlé děti opustily domov, jsme měli na faře v Glasgowě na několik týdnů protestantského faráře z Filipín jménem Samuel Torres. Přijel na rok postgraduálního studia teologie. Jako kazatel působil v Manile, pro nás asi neuchopitelně rozsáhlém městě.
Samuel byl velmi přátelský a nechával se rád zpovídat.
„Kam, Samueli, chodíte na rodinné výlety?“
„Jak to myslíš?“
„No, když začnete toužit po přírodě a chcete na chvíli opustit Manilu a dostat se z tlačenice v obchodech a z ruchu města?“
„To u nás nejde jako u vás. Můžeš jet třeba dvě hodiny a pořád budeš ve městě. Kdepak! Neunikneš mu.“
„To vůbec nemůžete jako rodina ve třech vyrazit na výlet?“
„Ale jo. Většinou se vydáme do nějakého obchoďáku. Tam si najdeme vysazenou palmu s fontánou obklopenou lavičkami. Usadíme se a posvačíme… Máme výlet s piknikem.“
„A co tě sem vlastně, Same, přitáhlo?“
„Zkoumám otázku ekonomického zotročování. Je to hrozný problém nejen na Filipínách. V dopise Filemonovi v Novém Zákoně ukazuje apoštol Pavel na problém zotročení v tehdejší době. Domlouvá příteli Filemonovi, aby svému otroku Onezimovi daroval svobodu. Já bych se chtěl na tu dobu blíže podívat a porozumět Pavlově argumentaci. Přestože problém zotročování nabyl jiných forem, než tomu bylo před dvěma tisíci lety, otroctví stále trvá. U nás je určitě možno mluvit o otroctví. Ovšem nevím, dá-li se domluvit bohatým, aby chudým darovali svobodu?“
„A jak se k tomu staví vaše presbyterní církev?“
„U nás můžeme vidět skličující nerovnost doslova na ulici a to i mezi kolegy – faráři. Pastor z bohaté části města má mnohonásobek platu faráře na předměstí. Ten si musí na živobytí přivydělávat například prodejem sandálů.“
Nevydržel jsem a popustil svou fantazii:
„A když ten bohatý farář projíždí předměstím a zahlédne svého kolegu dřepějícího s opánky na chodníku, může tlačítkem stáhnout okno svého mercedesu, zavolat: ‚Zdravím tě, bratře v Kristu!‘ a pokračovat v jízdě za svým posláním.“
Nezdálo se mi, že by ho má poznámka nadchla.
Když se Samuel přestěhoval do studentské koleje, chodíval na návštěvy. Vzpomínám na první společné posezení ve farském rozlehlém obývacím pokoji. Samuel poznamenal:
„To je ohromný prostor! Sem by se vešel náš celý domek v Manile. Ale má to svou velkou výhodu. Manželka se mi doma nikdy neztratí. Jakmile se rozhlédnu, hned ji vidím.“
Jednou Samuel přišel s tím, že při záplavách byl jejich domek vyplaven. Na naši starost, jak si s tím jeho manželka poradí, Samuel poznamenal, že při jednoduchosti zařízení není ztráta tak bolestivá. Pak se však zarazil a dodal: „Jen ty knížky mně nikdo nenahradí.“
„Pojišťovna ti snad něco zaplatí, ne?“ zeptali jsme se s naivitou člověka z bohaté Evropy.
Studentský život se mu ukázal jako těžko snesitelný:
„Bydlíme na koleji po čtyřech, každý v pěkném pokojíku se společnou kuchyňkou a příslušenstvím. Moji tři sousedé jsou mladí urostlí Němci. Péče o kuchyni a společné prostory je vůbec nezajímá. Bouchají dveřmi a v noci si přivádějí dámské návštěvy. Nic si tam nepřečtu a často se ani nevyspím. Studovat můžu jen v knihovně. Vůbec je nezajímám, jako bych tam ani nebyl…“
Tak mám dojem, že pro některé z „našeho světa“ není problém, že by Sam nebyl z nás, ale že on vlastně ani není… Jakoby vzat z příběhu boháče a Lazara. Jenže on neleží u brány a určitě! není pokrytý vředy…