Kázání Tomáše Bíska

Číslo

První čtení: Izajáš 51,1–8

Druhé čtení: Matouš 19, 23–30

Kdo může být spasen?

Evangelium podle Matouše 19,25

Nevím, zda je dobré dnes mluvit o chudobě jako ctnosti. Skřípe to. Máme chudé mezi námi. Vidíme, jak je těžké se ze svého nuzného postavení vymanit. Jak také chválit nemajetnost, když sami leccos máme? A ještě šilháme po lepším.

Zápas s nouzí je skličující. Běžně se dnes život měří úspěšností. Pak se žádost o pomoc zdá být ponižující. Kam se tedy poděla ona skvostně nezajištěná dětská radost, že nám všechno bylo dáno, vlastně darováno k užívání, k opatrování a proto také ke sdílení. V tom je radost: Ne mít pro sebe, ale mít co dát s radostí, že nám bylo dáno…

Naše čtení předchází příběh bohatého mládence. Dozvěděl se, že by se měl o všechno, co má, podělit, a pak se dát na cestu následování. Zarmoucený a nešťastný odcházel do své majetné a majetnické samoty, do svého privátu. Měl totiž, chudák, moc majetku. Na to navázal Ježíš: Jsi-li bohatý, nemáš to jednoduché.

Jak přečasto sami prožíváme smutek zabydlenosti. Známe to ze svého soukromí. Prožíváme to společně jako církev. V obavách se ptáme: Nebude už zítra odluka? Neskončí podpora státu? Jak to, že každý nechápe, jak jsme potřební a užiteční? Bez nás se přece společnost nemůže obejít… Pro sebe si nešťastně říkám: Opravdu se beze mě někdo neobejde? Opravdu jsme nezbytní?

Pohleďme na Matoušův oddíl: Majetní se snaží vstoupit do nového věku a jsou jako velbloud, který se chce protlačit uchem jehly. Vidím, jak při stěhování marně cpu do maličkého výtahu třeba pračku. Nejdou zavřít vnitřní dveře výtahu. Pojistka nepustí a výtah nevystoupá do našeho pátého patra. Ne, musíš se vydat se svým outěžkem svízelně po schodech. Ano, nedá se vyjet výtahem do onoho království. Jdeme po schodech. Jdeme těžce a moc se nám nechce.

Poslechněme si, jak odpovídají učedníci na onen obrázek velblouda uvízlého beznadějně v jehle: Zhrozili se. Řecký text naznačuje, že hrůzou vyšli ze sebe. Jako by od sebe samých chtěli utéct. Zaskočeni se ptají: Kdo potom může být spasen? Kdo bude zachráněn? Co tedy s člověkem bude? Jak to bude?

Vzpomínám na synod skotské církve, kde jeden z delegátů navrhoval, že by se pro nedostatek peněz ústředí církve přestěhovalo z atraktivní polohy na George Street uprostřed krasavice Edinburghu někam do levnějšího místa. Někteří delegáti se urazili. Někteří se zhrozili. Někteří se tomu jen smáli. Některým se ten nápad ještě po letech vrací…

Kdo potom může být spasen? Ano, kdo? Opatrně se zeptáme: Cožpak právě zabezpečenost neznamená Boží přízeň? Vždy sám Job byl nakonec takto uchlácholen? Však i na poušti dal Hospodin svým své. Ano, jenže pobývat na poušti znamenalo být na cestě, putovat, vycházet ze zajištěnosti, z komfortu usazenosti a přehlednosti.

Je dráždivé si říkat, že co máme, to máme přeci od Hospodina, z jeho přízně, jeho blízkosti a péče. Je to opravdu tak? A ještě se ptáme: Kdyby to tak nebylo – kdyby nám nepřál, kdyby třeba opravdu chtěl, abychom to a ono uměli opustit, co by s námi bylo? Došlo by opravdu k neřešitelné situaci?

A tak se dál ptáme: To máme jít znovu na poušť? To se máme oddělit od společnosti? Máme opustit vidinu, že se máme mít dobře, by víme, že většina světa hladoví? Máme žít zabezpečeně a zabezpečit si pozvolný a prozíravý růst bohatství tak, jak to je podle zajímavých předpovědí znalců možné…?

Kdo může být spasen?, ptají se ti, kteří pro svého podivného Pána, Rádce, Učitele, Přítele chudých, podle svědectví evangelistů všechno opustili – jak to také vzápětí Petr hrdě poznamená. A Ježíš to přijme a naváže na to svou vidinou budoucnosti.

Ale před tím zazněla ona otázka plná obav a úzkostí, pro které církev neztrácí místo na tomto světě: Kdo může být zachráněn? Je vůbec někdo? Najde se nový Noé, který dojde milosti? Jak je to s námi? Slyšíš, Pane? I my snad víme, jak náš stav je neudržitelný. Ani my nejsme připraveni prolézt onou neuvěřitelnou skulinou, která se snad ještě nabízí. Dopadáme jako ten velbloud uvízlý v oušku jehly. I nás hrb plný tuku a dobrých věcí zarazí a nepustí dál. Ani nám nestačí výtah a marně se hrabeme po příkrých schodech.

Kdo potom může být spasen…?

Pak teprve zazní odpověď. Dává ji ten, který je vítězem nad naší lidskou naprostou neschopností a zvráceností. Dává ji ten, který vnímá, jakou překážkou je majetek, jak nás sráží a svazuje. Odpověď dává ten, který sám – a jen on sám – otevírá bránu ke své svátostné večeři.

Kázání na synodu 22. 11. 1998