Potěšeně si opakuji, že se německý evangelický farář s dcerou, Gerhard a Maria Kozlowsky, stali „našimi“, tedy našimi blízkými přáteli. Je to vůbec možné? Vždyť jsem v Edinburgu při jednání vrcholného orgánu Skotské církve (Assembly) slyšel Gerhardovo vyznání, jak za chlapeckých let podlehl hitlerovské propagandě a stal se odhodlaným členem německé nacistické organizace pro mládež, zvané Hitlerjungend. Uvěřil koncepci velikosti německého národa a odpovědnosti na celý svět. „Dobudeme svět a zvelebíme ho“!
Důvodem Gerhardova vyznání byl stud a potřeba omluvit se na fóru církve a v zemi, kterou si od časů studia na edinburghské teologické fakultě New College natrvalo oblíbil. Bylo to neuvěřitelné, slyšet takové doznání od oficiálního delegáta německých církví tak dlouhou dobu po válce, navíc bez jakéhokoliv nucení či povzbuzování. Gerhard doslova donesl kůži na trh. Dobře, byl to skutečně statečný čin, je však možné se s tím vyrovnat natolik, že takového člověka prohlásím za blízkého? Čím tedy mohu svou spjatost zdůvodnit já?
Nejzřetelnější vyjádření naší vzájemné spjatosti přinesly poslední dny února 1979. Představte si ztichlý zimní večer. Temným Telecím hvízdá meluzína a učesává vrcholky vysoce napadaného sněhu, do kterého na neodhrabaném místě poutník bezpečně zapadne nad kolena. Naše čtyři děti už jsou uloženy ke spánku. Chystáme se je v krátkosti následovat. Náhle zazní zvonek od venkovních dveří. Na zimou sevřenou vysočinskou ves je tak pozdní doba zcela neobvyklá. Vydávám se z farního bytu na cestu ke hlavnímu chodu. Za matně prosklenými vstupními dveřmi se pod rozsvíceným vchodovým světlem rýsují siluety dvou postav. Vyciťuji, že nejde o další z řady přepadových návštěv našich nových strážných andělů z StB. Přeci jen by se do takové nepohody nevydali, nemuseli by totiž vůbec dojet.
Otevírám a mžourám do polotmy. Ozve se angličtina a pak němčina. Stravuji v sobě, co jsem zaslechl a pochopil:
„Tomáši, hlásím splnění zadaného úkolu. Jinak nežli zde na místě to nemohlo vyjít. Veškerá snaha spojit se s vámi vyzněla naprázdno. Rozhodli jsme se tedy, že uděláme, co je potřeba, a pak přijedeme. Nakonec se o podařilo!“
Ano. Byl to Gerhard se svou dcerou Evou Marií!
„Ale tak pojďte dál do tepla!“
Již při cestě několikerými dveřmi k bytu jsem nedokázal potlačit svou zvědavost. První otázka byla zcela nevyhnutelná: „Snad jste k nám nemuseli pěšky. Copak se sem po dnešní chumelenici dá vůbec vyjet?“
Ves určitě nebyla navečer nově protažená, natož odbočka přes farskou stráň.
Gerhard odpovídá: „Se sněhem jsem počítal. Proto jsem na kola nasadil řetězy. Do Telecího jsem se dostal bezpečně. Jenom jsem pak, taky abychom unikli pozornosti policie, nechtěl nikoho v obci rušit, ale nevěděl jsem přesně, kde se vyjede z hlavní cesty na vaši stráň. Omylem jsem zajel někam doprava do kopce k chalupám na začátku vesnice.“
Domluvili jsme se, že to bylo k „Mlejnkům“, kam vede ještě prudší svah nežli k nám. Napadlo mě, že Gerhard určitě u Mlejnků na kopci nemohl auto otočit a musel couvat dolů, ze svahu. Raději jsem přestal domýšlet, jak blízko byl vyjetí z cesty, zapadnutí, převrácení. Ale Gerhard sám doplňuje: „Nakonec jsme se museli dobouchat pomoci, a ti hodní lidé nás sestrkali dolů na hlavní cestu a pak vysvětlili, hlavně rukama, kde je fara.“
A již sedíme na faře. Nadšení a unavení poutníci Gerhard a Eva Maria vyprávějí, že ráno vyjeli z Vídně, zajeli na jižní Moravu na určenou adresu, kde odevzdali atypicky úzký invalidní vozík rodině postiženého děvčete, a ještě tentýž den přijeli až k nám, a to vlastně přes Mlejnkovy.
Pochopili jsme s Danielou, jak to bylo. Asi před půl rokem se mě vedoucí tajemník ústředí církve Mirek Brož prosebně dotázal, zdali bych se mohl obrátit na někoho ze svých amerických přátel s prosbou o pomoc: „Na Jižní Moravě spadlo mladé děvče při česání ovoce ze stromu a zranilo si páteř. Skončilo na invalidním vozíku. Rodina žije v panelovém domě. Dveře do koupelny jsou úzké, takže tam normální vozík neprojede. U nás se užší vozíky nevyrábí ani se k nám nedováží. Ty jsi, Tomáši, byl rok na studiích v USA. Možná znáš někoho ochotného pomoct, anebo sbor, anebo poradíš, jak na to. Normálně bychom v ústředí církve zvažovali pomoc přátel z pomocného díla švýcarských evangelíků. Jenomže od nich jsme právě dostali mimořádný finanční příspěvek na zakoupení mercedesu pro synodního seniora. Tráví spoustu času na cestách. Teď je nám to na ústředí natolik trapné, že se od toho všichni se studem odvracíme. A tak mě napadlo, že ty jsi čerstvý navrátilec ze země blahobytu. Kdo ví…“
Co my s tím? Vikář z Telecího, s manželkou oba signatáři Charty 77, církevním tajemníkem označený za amerického špiona má vyřešit problém vedení církve! Navíc kvůli luxusnímu mercedesu, který má sloužit neinvalidní hlavě církve! Ale konec ironizování! O několik měsíců později měl nový mercedes se synodním seniorem a zkušeným řidičem za volantem těžkou havárii na dálnici mezi Prahou a Brnem. Synodní senior i řidič byli oba řádně připoutáni a zůstali bez bez zranění. Mercedes však byl odepsaný. Dopravní policie po vyhodnocení okolností – naprosto nesjízdné ledovky na dálnici, rychlosti auta a míry jeho poškození – lakonicky poznamenala: „Kdybyste seděli ve volze, ustřihla by vám oběma při takovém nárazu střecha vozu hlavu.“
Ale zpátky k nečekané prosbě. S Danielou jsme věděli, že v Americe o pomoc prosit nebudeme. V sedmdesátých letech minulého století byla americká společnost zřejmě otevřenější vypomoci nežli v dnešních dobách. Ale náš pocit byl, že prosba není pro odpověď „po americku“: „Jo, takhle dodat tisíc vozíků, aby se svět posadil na zadek. Ale jeden vozík komusi do neznáma, to nemůže mít žádný efekt! Toho si ani nikdo nevšimne!“
Jenomže co s tím? Máme se taky se studem odvrátit?
A tehdy nás napadl pan farář Gerhard Kozlowski, přítel našich rodičů, vřele nastavený vůči Československu, vůči evangelické církvi i vůči nám osobně. Věděli jsme, že studoval nějaký čas na teologické fakultě New College v Edinburghu. Sesmolili jsme dopis v nám dostupné angličtině s nadějí, že snad projde přes policejní cenzuru. Naše pošta byla kontrolovaná a leccos zřejmě nedoručováno. Následovalo čekání, které se prodlužovalo. A přece! Naši noční návštěvníci nám potvrdili, že jsme v našem jediném dopise uvedli detaily vozíku i rozměry, a bylo tedy možno věcně uvážit obsah naší prosby. Doplňuje Gerhard: „Vedle snahy spojit se s vámi jsem podnikl dvojí věc. Jednak jsem se pokoušel kontaktovat československé zastupitelské úřady a zjistit, jestli je vůbec možné vozík darem přivézt. Vůbec neodpovídali. Nezareagoval ani Československý červený kříž. Vypadalo to naprosto marně. Můj druhý krok byl riskantní, ale nakonec jediný možný. Uspořádali jsme sbírku, shromáždili prostředky, vozík pořídili a vydali se na cestu. Napadlo nás, že je potřeba pokusit se vyloučit zabavení vozíku. Věděl jsem, že vaši policii zajímají hlavně tiskoviny, knihy a vůbec zprávy a kontakty. Tak jsem s sebou vzal jako návnadu teologickou a politicky závadovou literaturu a nechal ji ležet na předním sedadle auta. Pro policajty… Dozadu se posadila naše dcera Eva Maria vedle invalidního vozíku. Nedovedli jsme si představit, že by celní kontrola předpokládala cokoliv jiného, než že Eva Maria je postižená. Navíc se hodilo, že se vozík má doručit na jižní Moravu. Přechod z Rakouska se nám zdál jednodušší. A tak jsme se vydali na cestu ráno z Vídně, dobrali se na Moravě rodiny postiženého děvčete, odevzdali jim k jejich naprostému překvapení potřebný vozík a ještě stihli dojet až k vám…“
Úžasné!
A ještě cituji Gerhardův zápis z naší návštěvní knihy: „Náš dopis se ztratil. A tak jsme stáli u dveří – ač neočekáváni, přesto srdečně vítáni. A pak jsme prožili tři překrásné dny na pohostinné faře v Telecím. Bylo to, jako bychom se již dávno znali…“ 22.–26. 2. 1979.
Takto založené přátelství po letech utužila další návštěva Gerharda, tentokrát s celou rodinou v době, kdy jsem pracoval kolem Telecího v lesích jako lesní dělník. A nakonec zcela nečekané setkání na synodu, tedy assembly skotské církve, kam Gerhard přijel jako pozvaný zástupce německých církví. Jeho pozdrav není možné zapomenout: „Zdravím vás jako zástupce německých evangelických církví. Zároveň vzpomínám s potěšením na studijní rok, strávený na New College v tomto krásném městě. Přesto však chci se zdráhavostí a přeci notnou potřebou narušit sváteční atmosféru a zmínit něco docela jiného a pro vás zcela jistě překvapivého. Pro mně pak nesmírně obtížného… Jako mládenec, dospívající za druhé světové války, jsem podléhal atmosféře vypjatého fašistického nacionalismu. Věřil jsem, že to nejlepší pro německý národ i svět je vítězství Německa a tedy také Adolfa Hitlera, a prosazení našich národní vidin. Stal jsem se členem mládežnické organizace Hitlerjungend. Zde před vámi všemi se k tomu přiznávám a hluboce toho lituji a prosím za vaše odpuštění všeho, co jsme my Němci napáchali…“ Tolik náš blízký přítel.