(Poznámky ke článku Marka Zikmunda Protestant č. 4, 2017, str. 9)
Marek Zikmund staví vedle sebe dvě dějinná období, která nazvu stručně padesátá léta a období normalizace. Chce na nich doložit nedostatečnost angažovanosti těch, kteří podle něho po okupaci Československa v roce 1968, tedy v období normalizace, nezašli ve svém odporu dostatečně daleko. Z jeho řádků vyplývá, že mu jde o násilný a ozbrojený odpor. Jedině pak je podle autora takový odpor „dostatečný“.
Na onu nedostatečnost poukazuje vyjmenováním čtveřice mužů, signatářů Charty, kteří, ve svých „nejlepších angažovaných letech … byli přímo u budování a upevňování totalitního režimu.“
Já však vzpomínám na jmenované s úctou. Přes své původní zaujetí úsilím o vytvoření sociálně spravedlivějšího řádu po roce 1948, po jeho zneužití a potlačení jeho proměny v roce 1968, dokázali svůj postoj radikálně proměnit. Nemohu zde nepřipomenout J. L. Hromádku. Znovu se nanovo pozastavuji nad otázkou revize postoje po určitých dějinných událostech. Ani jemu, natož oněm čtyřem, kteří ještě našli čas na zaujetí nového postoje, bych v tom neuměl jakýmkoliv způsobem bránit, natož je za to kritizovat. Což nemají právo revize svého života? Není právě v tom naděje nejen pro ně, ale naděje celých společenství? Což to není právě tak, že i po těžkých chybách můžeme nacházet nová východiska a žít v naději, že sami sebe překonáme? Není právě zde podstata toho, co vyjadřuje pojem pokání? Zřetelně to vyslovila novinářka Otka Bednářová, souzená v procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných v roce 1979: „Nehodlám opakovat stejné omyly, jako v padesátých letech.“ I v ohrožení dlouholetým vězením uměla potvrdit své prozření.
Z normalizačních časů připomenu tři ze čtyř M. Zikmundem jmenovaných, se kterými jsem se setkal. Prvním byl Jiří Hájek, ministr zahraničí v Dubčekově vládě. Společně s Václavem Havlem a Janem Patočkou působil v první trojici mluvčích Charty 77 a zůstal mluvčím i potom, kdy byl Jan Patočka krutými výslechy přiveden ke smrti. Velmi účinně mně za pomoci Boženy Komárkové a Ladislava Hejdánka vedl k zajištění relativní nezávislosti vyšetřování nalezeného odposlechu na telecké faře. Rizika angažovanosti v takové věci jsem v té době prožíval za jejich podpory. Charakterizovala je slova těch příslušníků Stb, kteří mně při nočním přepadu vyhrožovali, že nevydání „té věci“ mi zlomí vaz.
Druhým jmenovaným byl František Kriegel. Angažoval se aktivně ve španělské občanské válce ve třicátých letech. Byl také v režimních funkcích před rokem 1968. Dokázal však vystoupit zásadně proti vojenské okupaci. Následně byl se skupinou vládních představitelů odvlečen do Moskvy, kde jediný, navzdory všemu násilí, odmítl podepsat moskevské okupační protokoly. Proto byl držen v internaci s děsivým předpokladem dožití v sovětských věznicích. Navrátil se domů až po dlouhém jednání generála Svobody se sovětským politbyrem. Cestu domů si neprostřílel… Vzpomínám, jak při procesu s Plastiky v roce 1976, jehož absurdní nespravedlivost vedla k založení Charty, nám – byť jen na chodbě – František Kriegel potřásal rukama s vděčností za to, že jsme přišli.
A pak je to Jaroslav Šabata, pro svůj postoj opakovaně žalářovaný již od počátku normalizace. Domnívám se, že on je pro mne tím nejposlednějším, který by potřeboval poučovat, co to je pokání. Jaroslav Šabata mně je příkladem, jak se v rámci křesťanských hodnot a odkazu humanitních ideálů a zároveň pozitivních marxistických výzev pokoušet o nekompromisní postoj v otázkách sociální spravedlnosti, humanity a lidských práv i pro ty nejposlednější. Bezprostředně po okupaci jako jediný na mimořádném Vysočanském sjezdu KSČ demostrativně ze strany vystoupil.
Rozpomínám se, jak v dobách chartovních zápasů mně Jaroslav Šabata položil zcela nečekanou otázku: „Pověz mi, prosím, něco o tom, co se děje ve Vancouveru.“ Pro mou naprostou nechápavost pokračoval: „Tam se přeci poprvé scházejí oficielně uznaní a v podzemí působící sovětští baptisté. To je nevídaná věc. Ukazuje se, že setkání křesťanů se stávají snad jedinou platformou, kde je něco takového možné.“
Od Jaroslava Šabaty jsem také s předstihem let slyšel prorocké slovo, že berlínská zeď rozhoduje o osudu Evropy a konci studené války.
Klíčovou otázkou pro mne zůstává to, čemu M. Zikmund říká „nepoužitelnost modelu Charty“. Nevidím v Chartě nějaký model. Bylo to pro mne v určité a zřejmě mimořádné chvíli živé a živoucí společenství nejrozmanitějších lidí, kteří rozpoznali, že jsou hodnoty, pro které stojí za to se nasazovat, žít jimi a pro ně, dokonce za ně i trpět a to až na hranici oběti (Jan Patočka). Je zřejmé, že odkaz chartovního společenství zůstává nepoužitelný pro ty, kteří prahnou po násilném odboji s použitím zbraní. Taková Charta skutečně nebyla a nechtěla být. V pokojném a nenásilném usilování shledávám její navazování na vrcholné svědectví života a výzev Ježíše Krista, v naší domácí tradici pak například na Petra Chelčického, Jana Husa, či Tomáše G. Masaryka a dalších… Ale jde také o mezinárodní scénu, a tam je možné Chartu postavit vedle hnutí za osvobození černého lidu USA, zápas proti apartheidu v Jižní Africe, nenásilný zápas o osvobození z britské nadvlády v Indii, touhu Tibeťanů po osvobození anebo také úsilí o osvobození v Myjanmáru.
Odkaz bratří Mašínů je zřejmě výzvou k odporu vůči zvrácenému režimu s veškerým rizikem a užitím všech prostředků včetně zbraní. Není ovšem možno zapomenout, že se bratři Mašínové nakonec bez rozlišování nepřátel krvavě prostříleli jen k úspěšnému opuštění domoviny. Byla to svoboda jen pro ně. Pro mnohé však vidím cestu v jednoznačném a důsledném usilováním o spravedlnost a svobodu všemi prostředky, které nemaří lidský život.
Květen 2017