Tomáš Bísek

Jsou tu, a to se vším všudy!

Snít s otevřenýma očima? Ne, nemyslím na stav, kdy se z nějakého důvodu člověku den převrací v noc a sen se vkrádá, aniž by si laskavě počkal na svůj správný čas. Ne, den je dnem, a já si přece sním svůj sen. To není problém. Problém je, že můj sen je hrozivý, anebo ještě spíše hrozící a děsící.

Jsou tu!

Nedávno jsme jeli tramvají přes Senovážné náměstí. S potěšením jsme pohlíželi na sochy českých muzikantů od Anny Chromy. V nekonečném reji tančí svůj tanec kolem kašny Jana Wagnera. Bez oddechu nepřestávají.

Dokonalé pečování

V únoru jsem na obrazovce televizního zpravodajství sledoval část jednání našeho parlamentu. Ministr financí v něm usiloval o zlevnění daně na pivo. Právě podle takových návrhů a rozhodnutí se zřejmě orientují štamgasti v hospodě, která se nazývá česká kotlina.

Monokultura

Veřejná doprava je pro řadu našich občanů náhradním prostředkem přesunu z jednoho místa na druhé. Užívá se nouzově, když selže vlastní prostředek, zpravidla automobil. Raději dodám „můj automobil“, aby bylo jasno, že vím, s jakou hrdostí mnozí do něho nasedají.

Cizí rodné město

V pražské městské části Horní Počernice si připadám jako na venkově. Pro cestu do města slouží metro. A tak nastupuji. Usazuji se na samostatném sedadle. Ale sedět proti blízké dvojici sedadel znamená možnost dotyku kolen. Mnozí v mé pozici sedávají raději směrem do středu vozu, aby do sebe kolena nevrážela. Ale proti mně je zatím prázdno.