Tomáš Bísek

Potěšeně si opakuji, že se německý evangelický farář s dcerou, Gerhard a Maria Kozlowsky, stali „našimi“, tedy našimi blízkými přáteli. Je to vůbec možné?

První čtení: Izajáš 51,1–8

Druhé čtení: Matouš 19, 23–30

Kdo může být spasen?

Evangelium podle Matouše 19,25

Nevím, zda je dobré dnes mluvit o chudobě jako ctnosti. Skřípe to. Máme chudé mezi námi. Vidíme, jak je těžké se ze svého nuzného postavení vymanit. Jak také chválit nemajetnost, když sami leccos máme? A ještě šilháme po lepším.

Z několika míst „Protestant“ských spřízněnců přišlo vyzvání něco „přičinit“ o Severním Irsku. Dost zřetelně tuším, že tazatelům jde o tentýž okruh otázek, které trápí většinu z nás: Kde se bere ono smrtelné a smrtící zlo, které tam nacházíme?

Snít s otevřenýma očima? Ne, nemyslím na stav, kdy se z nějakého důvodu člověku den převrací v noc a sen se vkrádá, aniž by si laskavě počkal na svůj správný čas. Ne, den je dnem, a já si přece sním svůj sen. To není problém. Problém je, že můj sen je hrozivý, anebo ještě spíše hrozící a děsící.

Nedávno jsme jeli tramvají přes Senovážné náměstí. S potěšením jsme pohlíželi na sochy českých muzikantů od Anny Chromy. V nekonečném reji tančí svůj tanec kolem kašny Jana Wagnera. Bez oddechu nepřestávají.

Několik poznámek k pětasedmdesátinám Petra Uhla

V únoru jsem na obrazovce televizního zpravodajství sledoval část jednání našeho parlamentu. Ministr financí v něm usiloval o zlevnění daně na pivo. Právě podle takových návrhů a rozhodnutí se zřejmě orientují štamgasti v hospodě, která se nazývá česká kotlina.

Jendovým jménem se zeptám: Komu být práv? K tomu ovšem člověk potřebuje svědomí. Zjitřené, probuzené a neklidné, trvale připravené se projevit. Pak je ovšem nesnadné je krotit. A je to třeba? Je to vůbec třeba? Ale pozor! Neuspěchejme to. Tak tedy komu být práv?

Otci, nepřítomně přítomnému?

Četli jste Pavlovu knížku Hostina chudých? Psal ji pro nás. Nemáme se utrápit sami nad sebou, ale směle přistoupit a nechat se hostit. Pozval tím sám sebe také?

Veřejná doprava je pro řadu našich občanů náhradním prostředkem přesunu z jednoho místa na druhé. Užívá se nouzově, když selže vlastní prostředek, zpravidla automobil. Raději dodám „můj automobil“, aby bylo jasno, že vím, s jakou hrdostí mnozí do něho nasedají.