Tomáš Bísek

(Svatopluk Karásek 1942 – 20. 12. 2020)

Zatoulal jsem se na procházce podél řeky Lužnice pod Táborem do areálu čističky odpadních vod.

V Protestantu 3/2020 najdete článek Tragédie Jeana Vaniera od Jana Bierhanzla. Autor působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy. Ukazuje jedinečnost zkušenosti života s mentálně postiženými.

Odlišoval se od většiny Telečáků s vysočinskou tak častou váhavou rozvážností, zaměnitelnou anebo pomíchanou s ostýchavostí.

Jak ke mně naši Romové, tehdy v sedmdesátých letech telečtí cikáni, nabyli důvěry, opravdu nevím. Možnost, abych za nimi vykročil sám, mě nikdy nenapadla. Není to pro nás zabydlené typické? Oni mají přeci přijít za námi! Chtít po nás obrácený směr?

Z doslechu rád přijímám pokyn Ladislava Hejdánka: Nepředkládejte dětem biblické starozákonní příběhy jako pohádky!

No to je objev! Mám se zastydět? Raději se pokusím ukázat, proč ženy připomínám právě dnes.

Pohlížím na čas svého příchodu do Telecího na počátku sedmdesátých let. Byl to skok z ročního studia v New Yorku do vysočinské vesničky.

Vzpomínka na záškoláctví spojené s úrazem našeho nejmladšího syna v Glasgow mně připomenuly mé nečekané a zcela ojedinělé koktání v ruštině. V ruštině? Ano! Jako bych ve Skotsku neměl dost trápení se svým jazykovým česko-skotským handikapem. Co jsem tehdy stihl vykoktat, si sotva pamatuji. Nemohu ani s čistým svědomím tvrdit, že mi můj rusky mluvící protějšek dobře rozuměl. Znovu jsem si uvědomil rozdíl mezi pasivní a aktivní znalostí cizího jazyka.

Neuváženě jsem přikývl na pokyn pozastavit se nad třicetiletím cesty ČCE po Sametové revoluci. Diasporní rozprostřenost a také rozmanitost života a projevů církve na jedné straně a známky ne vždy vítaných proměn a zmenšování řad na straně druhé mě při uvažování svírají a svádějí k pocitu nedostatečné neustrašenosti. Mám tedy jen písemně sledovat, co se děje? Mám burcovat? Mám si stýskat? Sluší se prostě dodat to, co je nabíledni: Žijeme a trváme jen z Boží milosti.