Jak ke mně naši Romové, tehdy v sedmdesátých letech telečtí cikáni, nabyli důvěry, opravdu nevím. Možnost, abych za nimi vykročil sám, mě nikdy nenapadla. Není to pro nás zabydlené typické? Oni mají přeci přijít za námi! Chtít po nás obrácený směr?
Na teleckou faru přišli nečekaně dva, otec se synem. Otec vysvětloval: „Pane faráři, chceme dát na ofěru. Syn slíbil, že vypije jenom pět piv. Pak je ani nepočítal, a teď chce dát na ofěru, že nedodržel slovo.“ Všiml jsem si, že syn drží v ruce desetikorunu.
„No ale já jsem evangelický farář. A vy jste určitě katolíci,“ troufale jsem si je zařadil.
Pohlíželi na mě nechápavě, ale nenamítali.
Pokračoval jsem: „Váš kostelík je směrem na horní Telecí, na poloviční cestě k Lukášově lípě,“ ukazuji směr. „Je to krásný maličký kostelík.“ (V pobělohorských časech byl vysvěcen na katolický. Teď slouží malé katolické menšině v evangelické obci.)
„Vám je to tam daleko, že jo?“ pokračuji přátelsky.
Otec se trefně ohradí: „Ale máme přeci stejnýho Pána Boha. A vy taky dáváte na ofěru, že jo.“
Přitakal jsem a z předsíně je zavedl do našeho sálu, který užíváme k bohoslužbám kromě teplých letních měsíců po celý rok. U dveří na stojánku byl prázdná dřevěná miska. „Tak to je miska na naše sbírky,“ vysvětluji.
Vnímal jsem rozpačitost příchozích kajícníků a sledoval v mysli jejich pocity. To přeci není řádná pokladnička, do které se vloží dar, a ten zmizí, jako by si ho Pán Bůh sám odebral. Kdežto tady to? domýšlím, vždyť to může kdokoliv sebrat, vlastně ukrást.
Vidím, že synovi trčí desetikoruna v ruce a nenachází cestu k misce.
„Asi to vypadá v katolickém kostele jinak, a tak nevíte, co počít. To je mi líto. To si musíte sami rozhodnout, a když tak se tam vydat. Není to daleko.“
To už bylo příliš. Syn položil desetikorunu na prázdnou misku a oba tam ještě chvíli pohlíželi. Tak co, zmizí, nebo ne? Ani pro mne tam ta desetikoruna nepatřila. Ale co dělat, již mě nic nenapadalo. Vlastně jsem se za nás styděl, jak pro samou službu slova oči dokonale odbýváme.
Odešli. I já jsem váhavě sál opustil.
Evangelická fara však zůstala pro cikánskou komunitu otevřená. Jednou mě nečekaně oslovili s prosebnou otázkou: „Nevíte o nějakých houslích?“
„Ne, nevím, ale zeptám se. Třeba něco najdeme.“
Jejich prosbu jsem neodkládal a brzy jsem dostal od kolegy v Praze housle darem. Malá oprava a natažení strun stačilo k tomu, abych je pyšně nesl zájemcům. Však oni vědí, jak na to, pomyslel jsem si. V následujících dnech se z jejich malého tábořiště ozývalo všelijaké skřípání a vrzání. Ale po několika týdnech jsem už vnímal zřetelný rytmus a také chod tónů nabýval organizované podoby. Věřte mi, je úžasné zažít zrod muziky.
Nečekaně jsem si na novopečené muzikanty vzpomněl po letech v Glasgowě. Při cestě na kole jsem zahlédl plakát, že v rámci hudebního festivalu vystoupí v jednom obecním sále romská skupina Točkolotoč ze Svitav. Málem jsem spadl z kola, jak jsem prudce zastavil, abych si přečetl kdy a kde. A pak již sedíme s Danielou a několika desítkami lidí v jakési tělocvičně a z pódia na nás doráží rytmy a melodie, které nás uvádějí do čarovného světa. Smějeme se i brečíme, že je tu máme.
Po vystoupení nespěcháme domů. Stojí za to si poslechnout slova jejich a naší mateřštiny tady, na konci světa. Chlapi prodávají gramofonové desky:
„Laco, máš tam nějaký drobný na vrácení?“
Naslouchám, a ač nevyzván, neodolám a po svém odpovídám:
„To ale nemyslíte koruny, že ne?“
„Jé, kde se tu berete?“ zní přátelská a zároveň překvapená odpověď. Ze setkání s námi vyplynula žádost, zdali by jim někdo nepomohl s nakupováním:
„Naše ženský potřebujou něco na hubnutí a my kožený bundy. A liber máme málo.“ Náš syn Benjamin s nimi půjde, doma přislíbil. Příští den jim domlouvá v glasgowském obchodě slevu na krásné kožené bundy. Když skončí smlouvání, vytahují chlapi padesátilibrovky. Tak vysokými bankovkami nikdo běžně nenakupuje. Jak má Benjamin vysvětlit, že to jsou veškeré peníze, které každý z nich na cestu z Čech na konec světa dostal?
2009