V Protestantu 3/2020 najdete článek Tragédie Jeana Vaniera od Jana Bierhanzla. Autor působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy. Ukazuje jedinečnost zkušenosti života s mentálně postiženými. Poukazuje na texty zakladatele a duchovního otce Archy, Jeana Vaniera. Zmiňuje také, jak mohutně na něho působilo setkání s Vanierem, jeho vztah k mentálně i fyzicky postiženým, jeho dar slova i evangelijní váha jeho svědectví. Moje omezená zkušenost z veřejného vystoupení Jeana Vaniera ve Skotsku, čtení jeho textů a naslouchání jeho projevům mě dovedly k potěšenému přitakávání.
Tím razantněji, a asi nejen na mě, dopadlo pokračování článku o Vanierově sexuálním zneužívání žen. Se smutkem a pocitem marnosti pročítám závěr, ke kterému je Jan Bierhanzl doveden. Souhlasím, že zneužívání žen nahrává také „patriarchální struktura katolické církve“. Je trvalým úkolem, a to nejen v katolické církvi, ale po celém světě, usilovat o plné uznání jedinečné úlohy ženy. Jakákoliv druhořadost svádí a dopomáhá ku zneužívání.
Případu Jeana Vaniera je věnována mnohá pozornost nejen v katolických a křesťanských kruzích. Upozorním na dva prameny: organizaci L’Arche International a katolický časopis The Tablet. Zneužívání žen Jeanem Vanierem je v nich plně potvrzeno. Ukazuje se, že na něj měl rozhodující vliv dominikánský mnich Pére Thomas Phillip, který ho přivedl k „pseudo-mystickým“, či „spirituálním“ praktikám. Svědectví šesti žen oddaných Vanierovi je skličující. S odstupem let tyto ženy s velkými obavami a nejistotou dokládají, jak na nich byly vynucovány sexuální praktiky, které zahrnovaly „vše, kromě plnosti pohlavního styku“. Na údiv jedné z žen a její otázku, jak je možné tímto způsobem vyjadřovat svou lásku k Ježíši a k němu samému, Vanier odpověděl: „Ježíš a já, to nejsme dva, ale jeden jediný… Je to Ježíš, který tě miluje skrze mne.“ A také podobně: „To nejsme my (dva), jsme Ježíš a Marie.“
The Tablet zmiňuje, jak Pierre Jacquand, představitel francouzské Archy, navštívil Vaniera krátce před tím, nežli zemřel: „Ptal jsem se ho, jak se má. Odpověděl: Jsem v pořádku, jen jsem trochu nejistý, protože se stále cítím být duchovním synem Pére Thomase… Nerozuměl jsem, co tím tehdy mínil. Dnes již chápu, že dával přednost tomu nám lhát… nežli být nevěrný teoriím Pére Thomase.“
Dále se The Tablet věnuje sledování Vanierova duchovního rozpoložení. Jedna z otázek, která ho často zaměstnávala, bylo Petrovo zapření Ježíše, vyjádřené slovy: „Neznám toho člověka.“
Zkrátím rozvinuté tázání v opakování této otázky ve vztahu v Jeanu Vanierovi. Znali jsme Jeana Vaniera? Takto si pak odpovídáme: Ne, neznali jsme ho. Vždyť ani neznáme dosah vlastního zla a bídy, které všelijak prožíváme. Avšak zlomenost, která s tak drtivou silou dopadla právě na něho, světově známého zastánce postižených, neznamená popření velikosti jeho služby.
V selhání Jeana Vaniera se ukazuje nejen bída člověka jako takového, ale skutečnost, jak služba a zvěst dokáže v mnohém přesáhnout činy (zlomeného) člověka, který zklamal důvěru mnohých.
K biblické teologii mužství a ženství
K tématu nabízím výběr z knihy starozákonníka Samuele Terriena Till The Heart Sings (Ať se srdce rozezpívá) – biblická teologie mužství a ženství. Výběrem prostupují mé doplňky a rozvahy.
Z biblických souvislostí dovozuje autor, že žena je vrchol a koruna stvoření. Rozvíjí mýtus rajské zahrady a ukazuje, že člověk (muž) bez ženy není celý, není kompletní. Mužova první loajalita je vztah k ženě. Pro ni opouští vlastní rodiče. Stávají se jedním tělem. Sexuální láska zmocňuje člověka k plnosti, „hojí rány“, napomáhá překonání rozdělenosti pohlaví. Muž a žena jsou vedeni k sexuálnímu souladu fyzickému i psychickému.
Prof. Terrien ukazuje, že má docházet k jednotě v dvojpohlavnosti, dvojakosti a vzájemnosti, v dávání i přijímání, což je možno označit řeckými termíny eros-agapé continuum (str. 15). Znamená to naplňovat a zmnožovat své erotické a sexuální žádosti a touhy trvalou snahou vydat se druhému a pro druhého. Nelze říci, že sama sexuální touha by byla degradující, zavádějící a v posledku hříšná. Spojení muže a ženy je naplněním záměru Stvořitele.
Terrien přechází k situaci prvních křesťanských komunit. Shledává, že muži se začali hierarchicky prosazovat teprve 30 let po Ježíšově smrti. Dělo se to navzdory skutečnosti, že spolu s učedníky byly v nejbližším kruhu kolem Ježíše ženy. Proto jen účelová exegese dokáže v Ježíšových slovech nacházet základ pro zavedení středověké praxe kněžského celibátu.
Další kapitola je nazvána Sexuální hřích a mužská pýcha. Vybírám: Odsuzovat druhé, zvláště v oblasti sexuality, je často vyvoláváno neschopností rozlišit, co je chtíč a co láska. Lacinému sudičství nahrává zaujímání pozice počestného postavení, které svádí k aroganci a někdy i skrývá chtivost. Chceme-li se poučeně vymezovat vůči sexuálním nevyrovnanostem druhých, je potřebné je vidět v širším kontextu sociální nespravedlnosti a pýchy. Proto Ježíš druhé vedl k sebezkoumání jejich vlastních vnitřních motivů a hnutí, zkoumání tajných bolestí a jizev.
V další části knihy Terrien ukazuje, že se Ježíš staví proti institučnímu judaismu zdůrazňováním rovnosti pohlaví. Již v samém počátku křesťanství je role žen zcela zřetelná. Dokládá to ostatně kruh kolem Ježíše. V přehledu novozákonní situace Terrien dovozuje, že evangelia a stejně tak Skutky apoštolské i Pavlovy dopisy nevedou k tomu, že by Ježíš zakládal jakési apoštolské učiliště s hierarchickým postavením účastníků, jejichž počet by byl omezen na 12 mužů. Apoštolové nebyli určeni k tomu, aby předávali svou hierarchickou pseudo-magickou sílu svým následovníkům pomocí náboženských obřadů. Terrien uzavírá: „Myšlenka (pouze) mužské apoštolské sukcese představuje anachronickou iluzi pozdějšího věku.“
Terrien také dovozuje, že Pavel nebyl celibátník. Pozorujeme-li u Pavla přesto určitou zdráhavost, má-li přitakat vstupu do manželství, vyplývá to z nároku vypjatého času očekávání příchodu „posledních chvil“. Pavel zvýrazňuje potřebu svědectví – zvláště kázání evangelia. Nešlo o přednosti života bez sexu, ale o naléhavost doby před eschatologickým naplněním. Obojí, muži i ženy, se mají obléci v Krista. Podle Pavla jsou si muž a žena vzájemně rovni, doplňují se a jsou svobodní milovat se navzájem.
Teprve v druhé generaci křesťanů dochází k dominanci mužů (r. 65–96). Muž a žena si již nejsou zcela rovni. Projevuje se mužský sexismus. Objevuje se také koncept androgynie, oboupohlavnosti s antisexuálními, či přinejmenším asexuálními následky. Šíří se mystika virginity, praktikování celibátní čistoty v řeholních řádech, včetně uplatňování ve farním kněžství. To, že virginita měla v raném Izraeli a judaismu náboženský význam, v rané církvi hrálo jen marginální roli. Avšak ve snaze dosáhnout perfektnosti se čistota panenství postupně stává symbolem plné oddanosti Ježíši Kristu. To přispělo k iluzi dichotomie, podvojnosti domněle čisté duše a hříšného těla. Morální nároky a usilování se posouvají od vyváženého zájmu o sociální otázky společnosti ke strachu ze sexuality a nástupu falešného rozdílu mezi dvěma úrovněmi křesťanské služby, laické a klerikální. Výsledek této odchylky od učení Ježíše a apoštola Pavla nevede k utlumení sexuální žádosti, ale v důsledku jejího potlačování k posedlosti sexem. Tento stav dodnes zamořuje velké části křesťanstva.
Připojuji svoji poznámku. Jean Vanier byl oddaný instituci katolické církve. Jistě toužil po dokonalosti své služby. Podle svědectví nešťastných žen se jeví jako pravděpodobné, že v celku svého poslání a osobního života začal prožívat potřebu žít v celibátu. Je však zapření Božího daru sexuality cestou k vyššímu stupni dokonalosti? Jak mučivé musely být pochybnosti, zda je na správné cestě. Jak neunesitelné vědomí, že není a neumí být jako dítě, ve všem plně oddané Dárci pozemského života.
září 2020