Pohlížím na čas svého příchodu do Telecího na počátku sedmdesátých let. Byl to skok z ročního studia v New Yorku do vysočinské vesničky. Ve Spojených státech probíhala studentská revolta. Návrat domů znamenal naprostý opak. U nás začínala husákovská normalizace. Přesto byl počátek naplněn novým a nečekaným. Byl jsem přizván do celocírkevního odboru mládeže. Předsedou byl Petr Čapek a tajemníkem Kája Trusina – skvělé! Připravujeme kurzy mládeže ve Vrbně a v Herlíkovicích. Organizujeme poslední nezakázané akce a sjezdy a mnohé další. Ale postupné oklešťování činnosti již je hmatatelné.
Pro zapálené představitele mládeže nebylo snadné naslouchat obavám vedení církve: Neradikalizujte situaci! Nestavějte se neuváženě na stranu těch, kterým byl odňat státní souhlas. Nepomůžete jim!
Nepomůžeme? A co solidarita? A kdo půjde zítra? A co apoštol se svým slovem: Kde je postižen jeden, všichni jsou postiženi?
Vzpomínám na dvoje střetnutí s kolegy, kteří vybízeli ke zdrženlivosti a dobré vůli. Zvláště jeden nevydržel a začal nám vysvětlovat, jak je možné se domluvit a například striktní stavební zákaz změkčit tím, že si „s tajemníkem přátelsky promluvím a postavím na stůl láhev vína.“ Jiný příklad nějak neuváděl. Neměl jiný?… Nešťastně jsem odpověděl: „Jasně, před odnětím souhlasu určitě pomůže flaška.“
Odpověď byla nečekaně zlostná. Cítil jsem z ní: Za všechno si můžete sami.
Odbor mládeže byl rozpuštěn po nátlaku na církevní vedení. Na závěr nás chlácholivě oslovil jeden z tajemníků synodní rady. Nevemlouvačně. Jen „jemně“ domlouvačně: Určitě každý z vás najde spoustu příležitostí ve svém sboru. Vyčkejme.
Domlouvání houstlo. Vemlouvání ustoupilo do pozadí. Starší kolegové se šrámy z padesátých let nás napomínali: „Hoši, vy jste jak malí jardové. Vždyť víte, co je dráždí. Tak proč jednoduché výzvě nevyhovíte?“
Jenomže my na to: Dnes přikývneš a zítra už budeš tancovat podle příkazu.
Některé snaha domluvit druhým neopouštěla. Nalezli prostor i k domlouvací samoobsluze. Státní správa se starala, aby jim to poněkud vycházelo, zvláště dokud byli kryti těmi radikálnějšími. Dík jim se povolnějším dařilo nečnít a nebýt postižen.
Vedoucí tajemník synodní rady tehdy některé z nás oslovil na farářské schůzi v Telecím. Upozorňoval, že státní správa zbytečně snadno poukazuje na „nárůst religiozity“. Doporučoval, abychom místo dohadování a handrkování, zvláště s řediteli škol, shromažďovali děti na farách. Ano, tak se radí ze židle v Praze. Jenomže třeba právě v Telecím je škola vedle fary. Jakmile násilníci dobudou školní zákop, začnou útočit na faru. Brzy tomu tak bylo.
Přemýšlím, jak dalece tlaky a nebezpečí včerejška ustaly. Ano, je to jiné. Ale necítíte také vemlouvání ze shora dolů, „čau lidi“? A vedle toho domlouvání mezi dolními deseti miliony. K tomu epizodku: Vydali jsme se na Letnou připojit se k těm „našim“, kteří sní o demokracii. Jedeme s Danielou metrem vedle sebe s volným sedadlem proti nám. Tam přisedne paní a se zájmem pohlédne na naše odznaky přesýpacích hodin v paragrafu zákona a osloví Danielu: „Tak jedete na demonstraci, že jo? Taky jsem se jednou spletla a v devětaosmdesátém na Václaváku zvonila klíči. Teď už vím, jaký to byl nesmysl. Moc ráda bych se za to mladé generaci omluvila. Jen se podívejte na poměry u nás. Jak jsme dopadli! Ale teď už se nespletu. Už nikdy nikam nepůjdu!“
Ach, jak byla spravedlivě zapálená!
únor 2020