Z fary v Glasgowě jsme se přestěhovali (v devadesátém šestém roce) na Jižní Město do panelákového bytu v pátém patře. Stali jsme se členy bytového družstva. Několikrát do roka jsme rokovali o společných zájmech a problémech života v paneláku. Ke schůzování jsme sestupovali do sklepního prostoru bývalé společné prádelny do sousedství komor se starými skříněmi, koly, lyžemi, nástroji a harampádím všeho druhu. Nejčasnější příchozí se stačili zmocnit několika židliček a stoliček. Ostatní postávali kolem pingpongového stolu, který tam zůstal jako ošumělý symbol socialistického rozkvětu uplynulých dob. Brzy však unavené nohy sváděly k opírání o zašlé sklepní zdi. Takové prostředí nenapomáhalo poklidnému průběhu rozprav. Naopak, vedlo k uspěchanosti a nervozitě.
Při rozpravách potřeboval jeden pravidelný nespokojenec vše hlučně a rezolutně komentovat. Účinně mařil poklidné uzavření rozprav. Jednou jsem to už nevydržel a vyhrkl: „Možná byste se mohl pokusit chvíli mlčet. Třeba pak k něčemu dojdeme.“ Muž vztekle odpověděl: „Aaa, hele! … Ňákej pan chytrej! Von ví, jak na to. No to se podívejme na chytráka! Kdo by to do něj řek, že si bude tak jistej.“ Ostatní zaraženě mlčeli. Tak jsem se dozvěděl, že jsem chytrej.
Ale pozor! Vždyť jsem to věděl již od konce sedmdesátých let. Naznačil mi to pan okresní církevní tajemník, soudruh Loukota, člen KSČ, vykonávající dozor nad církvemi ve svitavském okrese. Původem rodilý evangelík, vyučený krejčí z Poličky, stranou pověřený. Vystupoval s nervózní nadřazeností, v níž kombinoval nejistotu i vědomí důležitosti svého pověření. Naráželi jsme na rozmanité obtíže. Co s ním?, řekl jsem si a pokoušel se mluvit tak, aby na něj nedorážely meze jeho intelektuální (ne)připravenosti. Vzpomínám na jednání se staršovstvem sboru na telecké faře, kam si nás svolal, jako by mu patřila. V rozpravě jsem užil výraz, který bych jindy staršovstvu bez váhání objasnil. Ale kvůli panu tajemníkovi jsem raději vzal do ruky slovník. Můj záměr nechytračit však pan Loukota dokonale obrátil a rozhořčeně vyštěkl: „Vy si, pane faráři, myslíte, že máte vždycky pravdu.“
Takže ne slovník, ale já mám pravdu, pomyslel jsem si. No jasně, jsem pan chytrej. Nevydržel jsem: „Ano, máte pravdu. S vámi o to vždycky usiluji. A myslím, že se tomu dá pomoct jedině tím, že mě přesvědčíte, že pravdu nemám.“
Rozumím tomu dnes lépe? Nevím. Jen mi dochází, že jsem v sobě přečasto shledával „pana chytrýho“.
Rozpomenul jsem se ještě na jedno jednání s církevní vrchností, tentokrát o patro výš. Vynutil si je východočeský krajský církevní tajemník Jonáš. V průběhu jednání mě soudruh Jonáš vyzval, abych přerušil styky s těmi, kvůli kterým mám stále potíže. Na moji otázku, s kým se nemám stýkat, bez váhání odpověděl: „Najděte si je, pane Bísek, v telefonním seznamu.“ Na jeho cynismus jsem záměrně reagoval zcela osobně: „Vám, pane tajemníku, asi vadí můj ksicht.“ Soudruh Jonáš odpověděl obratem: „No, co se ksichtu týče, to jsem teda dopadl rozhodně hůř než vy.“
Dokonale mě odzbrojil: Tak takhle uboze se cítí. Kdyby alespoň šlo jen o ten ksicht!… Styděl jsem se. Styděl jsem se za něho anebo za sebe? Verbální šermování skončilo.
Dnes, při své osmdesátce, se mi podává širší pohled na sebe sama: Nejsem náhodou odpradávna pan chytrej, který se potřebuje cítit všelijak trošinku „nahoře“? Tak se maličko před druhými načechrat? Jen si hezky domluv, pane chytrej!, říkám si.
prosinec 2020