Tomáš Bísek

Kdo je náš? Ukrajinský kapitán a dagestánský taxikář

Vzpomínka na záškoláctví spojené s úrazem našeho nejmladšího syna v Glasgow mně připomenuly mé nečekané a zcela ojedinělé koktání v ruštině. V ruštině? Ano! Jako bych ve Skotsku neměl dost trápení se svým jazykovým česko-skotským handikapem. Co jsem tehdy stihl vykoktat, si sotva pamatuji. Nemohu ani s čistým svědomím tvrdit, že mi můj rusky mluvící protějšek dobře rozuměl. Znovu jsem si uvědomil rozdíl mezi pasivní a aktivní znalostí cizího jazyka.

Po třiceti letech (ne)ustrašená ČCE Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:53

Neuváženě jsem přikývl na pokyn pozastavit se nad třicetiletím cesty ČCE po Sametové revoluci. Diasporní rozprostřenost a také rozmanitost života a projevů církve na jedné straně a známky ne vždy vítaných proměn a zmenšování řad na straně druhé mě při uvažování svírají a svádějí k pocitu nedostatečné neustrašenosti. Mám tedy jen písemně sledovat, co se děje? Mám burcovat? Mám si stýskat? Sluší se prostě dodat to, co je nabíledni: Žijeme a trváme jen z Boží milosti.

Kdo je náš? Kdo ví, co si druzí nepřejí

„Na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) Thomayerovy nemocnice v Krči leží devadesátiletá slepá paní Marie Janoušková,“ sděluje mi někdo ze staršovstva evangelického sboru na Jižním Městě. Vydám se za ní přes Kunratický les. Zvoním u dveří oddělení LDN-ky a představím se do mluvítka.

„Co si přejete?“ ptá se ženský hlas.

„Dobrý den. Jsem evangelický farář z Jižního Města. Rád bych navštívil paní Marii Janouškovou, která je na vašem oddělení.“

Kdo je náš? Královna Viktorie a náš mecenáš

Trochu směle a snad ne příliš hanlivě označuji jednoho vzdálenějšího člena naší rodiny mecenášem. Mám jen jeden důvod. Pomáhá mi zarámovat řádky, které čtete. Zakoupil totiž našim čtyřem v Londýně drahé vstupenky k návštěvě královského Buckinghamského paláce. K mecenášství mu dopomohlo, že při ukončení prohlídky paláce nechal použité vstupenky označit a musel je podepsat. Podepsaný může přijít do paláce ještě jednou. Bylo to však jinak. Naše dvě malé a nadšené vnučky nás zkrátka vzaly za ruce, abychom je do Buckinghamského paláce doprovodili. Chtěly si návštěvu zopakovat.

Kdo je náš? Pozor na sny!

Rozpomínám se s potěšením na své ranní snění. Vidím krátkou nově vydlážděnou uličku u nás za rohem – no to je přece Všelipská. Občas tudy projíždíme na kole. Třeba když míříme do zahrádek kolem nádrže zvané Starák. Vydávám se tam. Zabočím, zajedu za roh a polekám se. Zcela nečekaně si tam hrají dvě malé děti. Odhaduji, že je to prvňák a předškolák. Cítím, jak se sám pokárám: Co se mám co lekat? Ale vlastně není divu. Vždyť tam nikdy nikdo nebývá, i když po obou stranách stojí rodinné domy. Kde by se tam vzaly děti? Ještě tak někdo venčí svého psa. Někdy přejede auto.

Brexit – osobní střípky k úvaze

Brexitáři v Anglii

V mnoha Britech, a zvláště ve vládnoucích vrstvách, žijí vzpomínky imperiální slávy, kdy vliv „Velké“ Británie zasahoval do všech koutů světa. Jen s obtížemi se brání pocitu nadřazenosti. Ten neproduktivně přiživuje pocit vůdčího postavení ve společenství zemí Commonwealthu.

Od přímočaré solidarity s Evropou odvádí pozornost ostrovní oddělenost. Evropa je běžně zmiňována jako sestava zemí ležících za Kanálem: My jsme tady, tam jsou oni.