4. března zemřel ve věku 79 let František Lízna, kněz, politický vězeň, pastýř dětí s postižením, vězňů, Romů, bezdomovců, transsexuálů. Nekrology se věnovaly zejména jeho ojedinělému odporu vůči komunistickému režimu, texty které přinášíme, se soustředí na popřevratový sociální rozměr jeho služby.
Kdo je náš? Český Otec František
Jak se dobíráte dostatečné stability v prudce se měnícím světě? Proměny na nás dorážejí z mnoha stran. Pandemie přidává svůj smrtonosný díl. Jejím přispěním nás opouštějí lidé, které jsme měli rádi. A přitom třeba právě jejich láska uměla neobyčejně stabilizovat naši rozkolísanost. Má s koncem milovaného a uznávaného člověka končit a docela se uzavřít onen podíl pevnosti lásky, který on znamenal, nosil a stabilně podněcoval?
Přemýšlím, jak je stabilita v určitém smyslu projevem pevnosti.
V dobách našich nejčastějších střetnutí se Státní bezpečností kolem začátku osmdesátých let minulého století se u nás v Telecím nečekaně zastavili manželé Heda a Láďa Hejdánkovi. Zůstalo po nich slovo, které je povzbuzující a zároveň nejednoznačné: „Díky za přátelství a pevnost, které jsou podporou nám všem!“ Hřálo to a povzbuzovalo. A přeci vedlo k zamyšlení: Jsme my opravdu schopni přátelství? A naše pevnost? Kde ji mohou naši přátelé rozeznávat? Dobře vím, že milí Heda s Láďou chtěli podepřít venkovské signatáře, které viděli oddělené od ostatních, zpravidla soustředěných ve městech.
Po nich se ukázal další a naprosto nečekaný návštěvník, Otec František Lízna. Již tehdy a pak až do konce svých dnů se právě on vyznačoval nezdolnou pevností. O tom jasně a mnohokrát svým slovem svědčí mnozí, kteří ho měli rádi.
Po dlouhých letech tápu v tom, jak dobře postavit smysl jeho návštěvy. Copak se právě v těch dobách nepodobal řadě dalších, kteří si nás tehdy nacházeli dík chartistickému cejchu? Ne, přeci jen se nepodobal. Nebyla to jen přátelská sounáležitost a pevnost, které nese společné zaměření, podepřené otevřeností a vzájemným pochopením. Co tam bylo navíc?
František, pevný katolík a jezuita, věděl, že přišel na evangelickou faru. Nic takového však nezmínil. O tom nebyla řeč. Sevřeni tehdejší situací a sdíleným hledáním jsme šli docela jinudy, jinak a jinam. Naopak se ukázalo, jak jde František životem, jak život je pro něho cestou, a nakonec, shrnuto, že jako někteří mužové víry, i on chodí s Hospodinem. Úzkostně a ztišeně přidávám, že si dodatečně představuji, jak mezi někdy velmi agresivními a vulgárními mukly chodil s živým Kristem.
Ráno při snídani se František zeptal: „Myslíš, že bych se mohl u vás v kostele pomodlit?“ Bylo prosluněné letní ráno. Náš telecký evangelický kostel byl z fary dosažitelný několika kroky přes zahradu. Navíc jsme všichni věděli a viděli, že je dokořán otevřený. „Samozřejmě. V létě je otevřený. A přístupný pro kohokoliv.“
„Ale já jsem katolík. A budu se tam modlit jako katolík.“ Se studem píšu, že jsem poznamenal, snad až příliš jednoduše: „Je to pro nás, Františku, čest.“ František se zvedl a odešel se do teleckého evangelického kostela modlit…
Společně sdílené jídlo a potom modlitba, kterou jsme, dnes tuším dík evangelickému studu, jen v duchu prožívali s ním. Byl to nezdařený ekumenický počin? Ale co, zdařený! Ano, byla to předchuť plnosti, která nás teprve čeká.
Přidávám tři drobnosti.
František od nás odjížděl autem přes Poličku, kde odpoledne měla naše dcera Ester v hudebce hodinu houslí: „No, tak já tě tam dovezu.“ Ušetřil nám tak jednu cestu. Ester na to ještě dnes vzpomíná: „Před nastartováním si František přečetl modlitbu a pak vyrazil. Pamatuju si, že jel šíleně rychle. Vůbec jsme se nemohli bavit. Byl plně soustředěný. Asi nechtěl nikoho zabít. A já jsem myslela na to, abych tu cestu přežila.“
František nám vyprávěl, jak ani ve vězení nemohl být bez svaté večeře Páně. Z kousku chleba si vytvořil hostii a rozinky namočené ve vodě mu posloužily jako mešní víno. A tak si sám na okně u vězeňské mříže vysluhoval. Bylo to však vrcholně riskantní. Často se našel spoluvězeň, který to nesnesl a se slovy „Co to děláš, ty zmrde?“ mu jeho svátost shodil na zem.
Zcela výjimečně směl František v minulém režimu působit mezi lidmi. Nakonec se dostal do Borotína, do ústavu pro mentálně a fyzicky postižené chlapce. Rád vypomáhal svým osobním autem. Za to si vysloužil péči jednoho z chlapců, který mu s velkým potěšením auto umýval. Jednou se řádové sestry vydaly se skupinou chlapců autobusem z Borotína k zubaři. Ošetření se však protáhla do pozdního odpoledne a když se skupinka dostala zpátky na zastávku autobusu, poslední již byl pryč. Jít s chlapci pěšky bylo nepředstavitelné. Sestry nešťastně lamentovaly, co si počnou. Snad to byly prosby. Chlapci si věděli rady. Začali tleskat a skandovat: „Františék přijedé! Františék přijedé!“ A skutečně, v průběhu minut se František zcela náhodně ukázal a všechny dostal domů do Borotína. Ale vždyť on dostal domů mnohé další.
Malá vzpomínka na Františka Líznu
Františka Líznu jsem měl možnost poprvé potkat v Brně v roce 1993, kdy jsem začal chodit na mše k jezuitům. Ze začátku jsem o něm slyšel velké legendy, několikrát jsem ho zažil, jak sloužil mši v 16.15 v jezuitském kostele. Protože nehrály varhany, často doprovázel jeho mše muzikou na harmoniku Cyrilek, jinak také řečený eucharistický vlk brněnských kostelů. Více jsem se s ním měl možnost potkávat v jezuitském řádu.
Pamatuji si, jak jednou přijel do kolínského noviciátu, a my jsme zrovna končili diskusi mezi novicmistrem a novici o zasvěceném životě a lidské sexualitě. V momentě, kdy jsme téma v knihovně uzavírali, přišel dovnitř František Lízna a přes celou knihovnu řekne: „Třídní učitel Patrika si snad myslí, že muž má penis jenom na čůrání.“ Patrik byl adoptivní syn Františka, a dříve to byla holka.
Později jsem měl možnost Františka poznat, když jsem tři roky žil v Olomouci. Často jsem jezdil na Vyšehorky u Mírova a v roce 2010 a 2011 jsme spolu několikrát jeli do vyloučených lokalit, ve kterých neonacisté organizovali pochody proti místním Romům, nebo tu Dělnická strana sociální spravedlnosti měla s Vandasem své předvolební mítinky.
Cestování s Františkem v autě bylo plné zážitků. František po vesnicích na lidi troubil, až se lekali. Jednou jsem s ním zažil, že svým Volkswagenem předjížděl autobus v pravém pruhu, ve kterém řidiči nesmějí jezdit, a lidem v autobuse František mával levou rukou. František potřeboval publikum. Jednou jsme jeli do Krnova, abychom ukázali, že se nám křesťanům nelíbí neonacismus. Za Šternberkem jsme najeli do kopce Ecce Homo, zrovna musel skončit nějaký závod aut do vrchu, protože na březích okolo zatáček seděly stovky lidí. Františkovi začal zrovna v tu chvíli zvonit mobilní telefon, vzal ho, začal do telefonu hovořit, ale když si všiml sedících davů lidí okolo silnice, stáhl si okénko u řidiče a začal lidem z okna mávat. Spolujezdec vedle něho muset točit volantem a vybírat zatáčky, jelikož František mobil nepustil a když mu lidé sedící na svazích začali aplaudovat a tleskat a pískat, o to víc jim levou rukou mával. V Krnově jsem si potom na náměstí mohl uvědomit jeho pastorační styl. Když se z davu příznivců Dělnické strany přišoural starší pán, který se do nás pustil, že takové kněze by Jan Pavel II. nechtěl, František mu odpověděl, že takové kněze on právě chce, a zval ho, ať za ním přijede na faru na Vyšehorky. Zda ten pán za Františkem někdy do Vyšehorek přijel, to nevím.
František byl člověk železné vůle. Měli jsme společně vyrazit v jeden podvečerní pátek do Nového Boru, přijel jsem na Vyšehorky – a všichni obyvatelé fary leželi v posteli, měli silnou střevní chřipku a teplotu. František trval na tom, že jede blokovat proti neonacistům. Hospodyně Josefka Bilíková nachystala Františkovi cestovní kufr a s dvouhodinovým zpožděním jsme vyrazili. Nepodařilo se mi ho přemluvit, že v takovém stavu nikam jezdit nemusí. Paličatě trval na svém, že se z toho vyspí a zítra bude líp. A skutečně se to tak stalo, přespali jsme v Novém Boru na faře místního saleziánského kněze. František po ulehnutí do postele ihned usnul a začal šíleně chrápat. Druhý den vstal, jako by mu večer před tím nic nebylo. Bohužel horší to bylo s námi, kteří s ním v jedné místnosti spali, protože jsme byli úplně nevyspalí.
Bylo mi ctí poznat Františka Líznu v aktivistických situacích. Byl to – kromě disidenta – také lidsko-právní kněz a jezuita. Nutno podotknout, že do velké míry mu v jeho péči a starosti o bezdomovce a Romy pomáhala Josefka Bilíková, která pro lidi vařila, prala a vlastně je také ze svého důchodu podporovala.
https://bruntalsky.denik.cz/zpravy_region/krnov_miting_dsss20110610.html