Odlišoval se od většiny Telečáků s vysočinskou tak častou váhavou rozvážností, zaměnitelnou anebo pomíchanou s ostýchavostí. S námi se projevoval vždy jako mezi svými. Bylo mu samozřejmé, že patří k nám a my k němu. A co naše důvěra k němu? Byla také tak pevná? K čemu nás vede vztah k Dárci života?
A co naše děti? V duchu vidím obrázek zimního Telecího, zasypaného čerstvým sněhem. Jezeďák a zedník Bóďa, děvečka pro všechno, má prohrnout a posypat silnici. Zajede s traktorem dolů na Familie, stoupá až ke Kodešovi a pak nahoru na Lucák. Evangelík Bóďa si neodpustí odbočku na naši „stráň“. Z hlavní doprava a kolem evangelického kostela a fary a pak zpátky na silnici. Před kostelem a farou z korby bohatě naděluje lopatou vrstvu škváry. Kdepak, nikdo nám tady neuklouzne. Děti věděly, že Bóďa nemůže jinak. Jen z oken fary lamentovaly. Jakmile byl Bóďa zpátky na hlavní, vyběhly se škrabkami a košťaty a všechno dočista odmetly. Jinak by se u nás přeci nedalo sáňkovat! … Nikdy jsme mu o tom neřekli. Napadnout jeho vřelost k nám? Vždyť byl náš!
Bóďa byl varhaníkem sboru. Jako samouk hrál po svém. Byl také vždy pánem repertoáru. Co jsme se spolu nadomlouvali, co zpívat ze starých kancionálů, co z evangelického zpěvníku! A zpívat to, co se u nás nezpívá? Přeci jen někdy vyhověl – na zkoušku. Také vedl kroužek zpěváků. Vystupovali při pohřbech za účasti celé vsi, evangelíků i katolíků, zkrátka všech. Pravidelně vypomáhali v okolních obcích.
Bóďa byl evangelikálně probuzený, vyhlížející příležitost, jak své obci pomoci rozpoznat, koho mají následovat: „Tak tu máme nového faráře. Je na čase, abychom se vydali do všech stavení a pozvali lidi na bohoslužby. Když si chalupy porozdělíme, nebude tolik běhání.“
Josef Dvořák, kurátor, poznamenal: „Ale, Bóďo! Vždyť svý sousedy potkáš hned zejtra na poli! Máš je tam každej den.“ A bylo po evangelizaci.
Ovšem potlačit Bóďovu činorodost? Kdepak! Dokonale nás zaskočilo, když si s manželkou Janou do své chalupy přivedli a osvojili dva malé kloučky. Přes domlouvání, rozmlouvání a zřetelný odpor nás všech bez výjimky. Že by pár, který se každému jevil jako nehotový, po lidské stránce nějak defektní, zvládl přisvojit si a zdárně odchovat a do plnosti života uvést dva adoptivní syny? Ale nic je nezastavilo. A osvícená a kurážná sociální pracovnice jim byla schopná dát důvěru. S obdivem vzpomínám, že Jana s Bóďou zvládli vše potřebné tehdy i napořád. Kluci byli ovšem z tohoto světa. Jeden z nich, již odrostlý, měl nehodu, při které tátovi odepsal auto. Bóďa nám to věcně popsal a nakonec přidal pro něho typické: „Život de dál.“
S naší rodinou Bóďa nikdy nepřestal mít co do činění. Přicházel na faru, byť nepravidelně a nehlášeně, zato často. Byl vedle Státní bezpečnosti jediný, kdo se takto zjevoval. Zcela nečekaně rozprávěl s Danielou v kuchyni. Ano, raději s ní. Co se mnou? Kolem mne prošel, jako bych tam nebyl.
Jednou nás Bóďa napomenul: „Poslechněte! Když už k vám ti policajti lezou, měli byste zamknout, když odjíždíte.“ Měl pravdu. Ale byla s tím potíž. Po jednom návratu z Prahy od rodičů se objevil brzo po našem příjezdu: „Polepšili jste se. Opravdu bylo zamčeno. Ale co ten klíč zapomenutý v zámku?“
Přichází dramatické nalezení odposlechu na naší faře. Jsme obléháni policí. Nekonečný noční výslech vede k potřebě dostat odposlouchávací zařízení od Pivoňků ze svratoušské fary zpátky k nám. Já nemohu opustit faru. Proto Daniela volí cestu oknem a za hřbitovem se proplíží noční tmou na silnici na autobus. Pozdě! Vidí jen zadní světa „pětky“ na cestě do Marsu ve Svratce, kousek pod Svratouchem. V nejistém rozvažování, co dál, prochází obcí. U Filipiů na horním konci vidí světlo. A už ji Bóďa veze na faru do Svratouchu. Jak to, že se na nic neptá?
Všichni starší jsou jednotlivě vyslýcháni Státní bezpečností. Základem je tvrzení, které je pro každého z nich výzvou potvrdit lživé tvrzení: „Váš farář káže Chartu 77 z kazatelny.“ Jen jeden přitaká. Hned jsem ho navštívil, abych ho povzbudil, že šlo o ďábelské namlouvání, které nesmí mezi námi zůstat. Souhlasil. Nezůstalo.
Nátlak státních orgánů nepřestává. Celé staršovstvo je donuceno se shromáždit na faře na příkaz krajského církevního tajemníka, dozorce nad církvemi. Je přítomen i okresní církevní tajemník a senior našeho poličského seniorátu. Krajský tajemník nám předloží desatero hříchů Tomáše Bíska: 1. nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, 2. narušuje předvolební schůze (manželka), 3. narušuje dozor představitelů své církve, 4. neúčastní se dialogu na synodní radě, 5. neplní svou občanskou povinnost a nechodí volit, 6. domáhal se přítomnosti na procesu s Jaroslavem Šabatou, 7. byla mu (6. 7. 1979) udělena výstraha okresním prokurátorem pro nepřátelskou činnost, 8. rozmnožuje s manželkou protistátní materiály, 9. organizuje sejití duchovních v teleckém sboru, 10. při setkání s orgány státní správy narušuje jejich řeč a vystupuje arogantně. Je mi dovoleno odpovědět. Vysvětluji a odmítám bod za bodem. K mému potěšujícímu překvapení starší reagují na mou obranu. Mezi nimi také Bóďa: „Vidím to tak, že byste chtěli, abychom my sami odvolali našeho faráře.“
Staršovstvo pak odesílá krajskému církevnímu tajemníkovi dopis na mou obranu. Po odnětí státního souhlasu k duchovenské činnosti zůstáváme bydlet na faře. Pracuji v borovských lesích jako lesní dělník. Bóďa, podobně jako hlouček nejbližších, s námi zůstává až do našeho nuceného vystěhování do Skotska v roce 1985.
Bóďa nikdy neztratil schopnost reagovat po svém na poměry a proměny a podnikat to, co považoval za správné. Nikdy také nepřestal být naším. Nikdy nežalostil nad svou lidskou výbavou. Beze slov přecházel posměšky, kritiku, anebo i moudré rady, někdy přemoudré. Unesl neunesitelné. Vzpomínám, jak jsme při opravě kostela stanovili paušální hodinovou odměnu pro zedníky. Ostatní dobrovolničili. Hned po rozhodnutí staršovstva za mnou zedník Bóďa přišel: „Co mi napočítáte, hned připiš sboru.“ Sotva jsem mu stačil poděkovat a už za mnou byl polír s netelecky krásným jménem Točfous. Byl přespolní, pozvaný jako dobrý fachman: „Pane faráři. Bóďovi nic nedávejte! Jen se podívejte, jak dělá.“ Přesto, že jsme to viděli i věděli, nemohl taková slova utrousit někdo z našich. Přešel jsem to.
Bóďa měl svou hlavu. Nevzdával se svého chápání okolností a souvislostí. Nedal se udolat neúspěchy. Nebral je na vědomí. Anebo je neviděl? Žil tak, jak to občas utrousil: „Život de dál.“
Nestala se Bóďova víra a její projevy až příliš přízemními? Pro nás ne. Byla pozemská.
(Bohuslav Filipi, narozen 1935, zemřel 2017)
srpen 2020