Od chvíle, kdy se přihlásila o slovo narativní teologie (narro – vyprávět), uplynulo 24 let. V květnovém čísle teologického časopisu Concilium (1973) vystoupil s obranou vyprávění katolický teolog J. B. Metz „Malá apologie vyprávění“. Článek Haralda Weinricha nesl programový název „Narativní teologie“. Jednotliví autoři čísla upozoròovali na krizi náboženské řeči, její vzdálenost problémům moderního člověka. Proto teolog A. Tornos nazval svůj příspěvek „Symptomy a příčiny dnešní krize náboženské řeč“ a známý teolog narozený v Atnverpách – E. Schillebeeckx – nadepsal svůj příspěvek „Krize řeči víry“.
Promýšlení příčiny krize náboženské řeči otevřelo porozumění pro vyprávění. Někteří pochopili příklon k vyprávění jako návrat před stádium filosofické, přesné pojmové řeči. Jako by se vyprávění dotýkalo bezprostředněji života, posvátna a tajemna. Pro mnohé to znamenalo znovuobnovení mytického potencionálu náboženství. Centrem hledání se stal mýtus, struktura a působnost mysterijních náboženství, mytická vyprávění, která prý obnovují skutečnost – svět. Mýtus byl a pro některé neustále je i dnes tím nejpřirozenějším způsobem, který neznásilňuje svět, tak jako to prý dělá ono přesné, na pojmech postavené myšlení. K tomu přitakávají skoro všichni fenomenologové náboženství a někteří teologové některých konfesí. Narativní teologie se tak dostala do slepé uličky – vyšla ze zjištění krize náboženské řeči a zapadla ještě hloub, až k mýtu, aniž by se zastavila u biblického způsobu vyprávění a všimla si specifičnosti biblického myšlení, které si již v „starozákonní době“ uvědomovalo krizi náboženské řeči své doby (modlářství, pohanství). Bibličtí svědkové však netoužili jít zpět k mýtu, ale vytvářeli svou biblickou naraci, své pojmy pomocí poetických dvouveršových kroků, své mudrosloví – vznikla tak biblická řeč, která není mýtem, ani nevinným či zmatečným nepojmovým myšlením, ani systematicky konstruovaná řeč, nýbrž je to řeč, která usiluje o vyslovení pravého slova v pravý čas (časová, příběhová systematičnost).
Jak dalece je na stopě této specifičnosti biblické řeči kniha Gerda Theissena – Galilejský (Historické bádání o Ježíši formou vyprávění; Kalich – Mlýn 1996) je na kritickém zvážení pánů farářů, zda tedy teologická okurková sezóna skončí a kniha je uvede do pohybu, popř. opět nastane počátek nové okurkové, pěkně zeleňoučké.
Druhým závažným vydavatelským počinem je vydání knihy K. H. Miskotteho – Biblická abeceda (EMAN 1996). Díky nizozemskému teologovi nastává podobný pohyb v teologii jako před časem díky E. Lévinasovi ve filosofii. Miskotte hledá specifičnost biblického způsobu vyjadřování. Nezkoumá narace (vyprávění), ale hledá biblickou gramatiku myšlení. Jednotlivé termíny (praslova) jsou segmenty biblické abecedy. Miskotte poučený fenomenologií náboženství nehledá jeden princip, z něhož by pak vyvozoval vše ostatní. Základním členem abecedy je sice Jméno, ale je potřebí se učit dalším písmenům. Až si je uvědomíme, budeme připraveni na samostatnou četbu – zjistíme, že i slovník biblické řeči nás směruje jinak než jsme zvyklí. Biblická řeč postrádá některá slova. Není to tím, že by byla primitivnější než ostatní jazyky. Bibličtí autoři nás učí dívat se jinak. Proto v hebrejské části nenajdeme slova jako věčnost, vesmír, příroda, náboženství, osobnost, ctnost, ideál. Bible raději než o věčnosti mluví o věku; raději než o vesmíru hovoří o nebi a zemi; přírodu opisuje raději slovem celá země; zná bázeň Hospodinovu, nikoli náboženství, místo o ideálu mluví o přikázání atd. Nejde o hru se slovy. Jsme zváni do příběhu, který má spásně dějinný rozměr, a proto se nehodí mluvit nadčasově, žít v bezčasí přesných formulí a pouček. Jsme pozváni na cestu – jsme nasměrováni směrnicí – tj. tórou, tj. učením, tj. přikázáním, tj. zákonem. Zákon je tedy něco velmi potřebného, zároveň však slabého – je jen výzvou, nikoli uschopňující mocí ke spasení.
Miskotte je na stopě specifičnosti hebrejského myšlení už od čtyřicátých let našeho století. Teď – dvacet let po své smrti – zapustil kořeny u nás. A tak vedle biblických narací nacházíme též myšlenkový pohyb, který vědomě vyzdvihuje specifičnost hebrejského myšlení. O specifičnosti biblického myšlení hovoří Milan Balabán, Milan Mrázek a Gerhard von Rad. Ti už jsou v lecčem dál než Miskotte – my Evropané však pocítíme zemětřesení a žhavou lávu biblického slova snad právě díky Miskottemu.