Střední školy si mohou nyní objednat pro své žáky učebnici která scházela a jistě je potřebná: „Kapitoly z dějin výtvarného umění, pro výuku umění na středních školách.“ Autorem je Vladimír Prokop, vydalo nakladatelství O.K. Soft Sokolov.
Skripta z finančních důvodů jsou vydána bez obrazových příloh a předpokládají, že středoškolský student bude mít k dispozici standardní desetisvazkovou učebnici Jose Pijoana – Dějiny umění. Autor skript kromě základních charakteristik jednotlivých etap a slohů – pravěkým uměním počínaje a uměním 20. století konče – připojuje u některých období též informace z dějin hudby (jednotlivá jména). Pravidelně připojuje na závěr každého období rubriku zajímavostí, někdy spíše pikantností a klepů (v barokním období si to však nedovolí a podává samé zajímavosti). Nově hodnotí, jak sám připomíná (s. 1): baroko, český surrealismus, českou nefigurativní malbu. Na závěr publikace připojuje slovníček námětů a symbolů ve výtvarném umění (řecká mytologie přišla zkrátka, biblické postavy a příběhy i křesťanské legendární postavy a svátostné symboly jsou rozpracovány podrobněji). Poměrně velkou část textu zabírá apologetická obrana baroka, z něhož naprosto vypadla zmínka o tom, že prvé luterské kostely v Čechách také byly stavě v barokním slohu (po konfiskaci) – v jednom z nich pak našlo svůj přístřešek např. Pražské jezulátko. Poměrně hodně místa zabírá ve skriptech obrana barokní spirituality a politických poměrů po Bíle hoře. Autor začíná úvahou o spisovatelské činnosti Aloise Jiráska a vyčítá mu, že negativně ovlivnil románem Temno studentskou čtenářskou obec a napomohl k nesprávné interpretaci pobělohorského období. Autor pak dlouhým exkurzem do českých dějin (v jiných oddílech se neodvažuje přidávat historické výklady) vypráví o úloze tridentského koncilu, obnovení inkvizice a založení jezuitského řádu. Citátem textu Ignáce z Loyoly předznamenává celou kapitolu o baroku, v samotném textu ho zmiňuje jako největšího z mystiků. Autor navrhuje částečně rehabilitovat Koniáše. Díla Komenského a dalších protestantů prý vytvářejí legendární vize o dobrých protestantech. Exulanti neměli pro České země význam tak velký, jako ti, kdo zůstali (písemný styk Komenského s Balbínem autor nezmiňuje, ani Balbínovo hodnocení pobělohorských poměrů Př oddílky o robotě a lidovém útlaku, vzdě lidu a úctě ke svatým – o kultu Jana Nepomuckého. Teprve po tomto úvodu jsou probíráni jednotliví představitelé barokního umění.
Autorův apologetický způsob argumentace však zastírá, že barokní kultura je ještě něco víc než temná doba, v níž tato svébytná kultura vznikala. A. Jirásek vystihl temné rysy tohoto období. Psal na základě pramenů a mohl psát též ještě o jiných skutečnostech. Nenapsal jen Temno – v F. L. Věkovi vykresluje některé římskokatolické obrozence, aniž by je karikoval. O temnotě tohoto období psali již římskokatoličtí historici původně vychovaní jezuity (řád byl papežem r. 1773 zrušen, k jeho obnově došlo pak v následujícím století, s poměrně jinou spiritualitou). Pozdější zakladatel historiografie na české universitě Jaroslav Goll psal o temných dobách protireformace. Jiní seriózní římskokatoličtí historici jako A. Podlaha aj. nepopírali útlak ze strany římskokatolické církve.
Nejde o foukání na „protestantské bolístky“, pouze upozorňuji, že studenti středních škol dostávají do rukou tendenční, nikoli informativně přesný pohled na české i evropské baroko. Jiné kapitoly těchto jinak podnětných skript nejsou psány s apologeticko-růžovými brýlemi.