vedené od roku 1980 v pražských bytových seminářích dostávají novou podobu. Pro akademický rok 96/97 vychází paralelně nizozemská a česká verze časopisu Rozpravy/Samenspraak s předmluvou významného starozákonního badatele Karla Deurloo, který stál u počátků nizozemsko-českých kontaktů, zároveň s Hebe Kohlbrugge.
Tři nizozemští profesoři (G. D. J. Dingemans, G. Heitink a G. H. Ter Schegget), jeden český historik (J. Procházka) a dva čeští faráři (Š. Hájek, M. Rejchrt) vedou rozpravu o „Církvi jako menšině“. Příští číslo časopisu se soustředí na téma, které vykrystalizuje během vzájemného rozhovoru, jehož průběh budou koordinovat P. Morée a M. Prudký. Časopis vydává nakladatelství Eman. Z české strany se o překlad zasloužili Martin Horák, Michal Fikejz, při korekturách Dan Petříček a Pavel Šebesta. Vydání časopisu podpořila Nadace pro budování sborů ve východní Evropě.
Čeští protestanté si na krásu i úskalí menšiny přivykli během čtyř posledních staletí. Neutápěli se v záplavě komplexů méněcennosti, ani neonemocněli obranářsko-autoritářskými reflexy, kterým se nevyhnuli zástupci většinové církve římské, jak připomíná J. Procházka, když cituje varovný výrok milčického rychtáře Vaváka o Komenského knize Historie o protivenstvích církve české: „Synu milý, tak jak je tobě tvá duše milá, tak v nenávisti měj tu knížku, co jsi v ní četl, z paměti vyraz a více v ní do smrti nečítej, neb jest velké ďáblovo osidlo“ (1782).
Nizozemští protestanté do situace menšinovosti v národě teprve vstupují. Protestanté byli většinovou církví přibližně čtyři staletí. Římští katolíci byli tolerováni a získali podmínky, jakých se domohli čeští protestanté až po roce 1781 tolerančním patentem. Hlavní část svého příspěvku G. D. J. Dingemans věnuje devadesátým rokům. Opírá se o knihu G. G. de Kruijfa z roku 1994: „Bdělí a střízliví – o křesťanské etice a demokracii“.
Situaci devadesátých let mapuje Š. Hájek. Všímá si časopisecké aktivity členů naší církve, veřejného ohlasu práce evangelíků v českém národě, teologické pestrosti, ekumenické opatrnosti a civilní interpretace evangelia porozumivým slovem. Připomíná – a to je skutečně novum: naše církev se pomalu zbavuje ostychu vůči umění.
Kdo chce porozumět problému sekularizace, jistě si s chutí přečte příspěvek G. Heitinka, který sleduje tři pojetí sekularizace a nabízí pohled do nizozemských podmínek 20. století. Perspektivní se mu jeví koncept církve, jak jej načrtává D. Bonhoeffer: „církev pro druhé“. Heitink očekává přeorganizování dosavadních struktur.
Sondu do „normalizační“ doby (1968–1989) směruje M. Rejchrt na citlivou problematiku: poměr církevního establishmentu k církevnímu disentu. Připomíná společensko-politickou atmosféru „normalizačních“ let, udělení důtek v souvislosti s „Peticí 31“, potažmo s Chartou 77. Latentní solidarita s disidenty a podpisová kampaň za Jana Kellera (1983) jsou důvodem Rejchrtova optimistického hodnocení minulosti. Dokumentárně doložené uspokojení 5. odboru X. správy SNB z podzimu 1987, že 25. synod zvolil toho správného – jimi vytypovaného synodního seniora, a nespokojenost téhož odboru, že „protivník získává stále širší počet, zejména studentů fakulty a mladých duchovních na svou stranu,“ dovoluje M. Rejchrtovi vyslovit závěrečnou otázku: Kdo tedy vlastně byl v ČCE v menšině? Kdo odpadl a byl odštěpencem, tj. disidentem? Čtete-li rádi „s teologickou optikou“ Karla Bartha, bude k vám promlouvat příspěvek G. H. Ter Scheggeta s velkou naléhavostí. Autor jiným slovníkem popisuje klady i zápory sekularizace, úlohu liturgie a sborového společenství.