Hledají se sloupové Evropy. V pravidelné sobotní rubrice „Sloupové Evropy“ (LN) se jednotliví autoři (Jandourek, Němcová, Putna aj.) věnují postavám, na nichž podle jejich mínění stojí Evropa, a my bychom o tom měli vědět. Nepostmoderně konfesní zaměření autorů určuje výběr postav, mezi nimiž nalezneme sloupy, pilíře i menší příčky: Karel Veliký, svatý Jiří, svatý Vojtěch, aj. Tradice hledání sloupů patří k charakteristickým snahám těch, kteří usilují o rozpoznání životodárných zdrojů pro dnešek – obnova paměti a inspirace pro každodenní život je důležitá. Výběr postav zcela jistě ukazuje, na čem chtějí autoři dnešní Evropu stavět, jakým pathosem je určen jejich pohled. K hledání jistě náleží i „sloupový“ program nabídnutý na počátku 20. století T. G. Masarykem. Tehdy vyzdvihl jako nosný program odkaz Jednoty bratrské a umírněného husitství, období poměrné tolerance dvou konfesí – od poloviny 15. do začátku 17. století. Nabídl jevy historické, nikoli mytické a legendární. Masarykův návrh i dnes inspiruje k demokratizaci společnosti a důstojnosti člověka, která si nemusí vypomáhat zposvátňováním činů, slov i úmyslů některých protagonistů.
Pro devadesátá léta je charakteristické, že „sloupová“ tradice není mezi evangelíky příliš populární. Hledači identity se orientují jiným směrem, pokud „ekumenicky“ nepřešlapují na místě a neví, kde jim hlava stojí. Jiní, aby snad neurazili, raději mlčí, popř. se omlouvají a k omluvám vyzývají. Možná však, že se situace mění – „Evangelický časopis“ 6/97 se přihlásil k Vojtěchovi, k němuž se dnes hlásí mnozí. Dokonce i ministerský předseda Václav Klaus přednášel o evropských rysech jeho osobnosti. Prezident Václav Havel vidí Vojtěcha jednoznačně jako osobnost spojující konfese a národy svým evropským rozměrem osobnosti. Někteří historici se dívají na Vojtěcha rezervovaněji – např. D. Třeštík, z evangelických J. Gebauer, aniž by ubírali jeho osobnosti význam pro tehdejší dobu. Katolící a někteří evangelíci se k Vojtěchovi hlásí, protože pro ně se Vojtěch stává symbolem obnovy církve i společnosti.
Co obnovovali křesťané konce 10. století? O jaké pojetí církve a státu usilovali? Tehdy křesťanská církev ještě nebyla organizačně rozdělena, ačkoli prvé schizma zažila již r. 867. K rozštěpení nedošlo až reformací, ale v polovině 11. věku (1054). K faktickému rozrůznění ovšem došlo mnohem dříve – to dosvědčují např. první tři evangelisté oproti evangelistu Janovi. Velmi zřetelně zahlédneme jinakost pohledu západního a východního regionu na pojetí mnišského života, na přístupu k umění, liturgii, dogmatům (filioque) či výkladu Písma, popř. na přístupu k svatým a zřejmě i dalších jednotlivostech. Chceme-li Vojtěcha představit veřejnosti jako symbol obnovy, vyvstávají před námi otázky typu: jaké pojetí církve a státu Vojtěch zastává? Kam se snaží nasměrovat další rozvoj západního křesťanství? V čem je předchůdcem reformace, když usiluje o obnovu? Čím je Vojtěchova zbožnost inspirující pro člověka 20. století?
Volba vzdělaného Vojtěcha r. 982 za biskupa, se souhlasem knížete Boleslava II., svědčí o tom, že Vojtěchova studia v Magdeburgu nevyšla naprázdno, hlavně však, že i v českém regionu se setkáváme se zvyklostmi, které známe z germánského práva. Otonské právo zaručovalo právo světské vrchnosti na dosazování biskupa. Pro úplnost dodejme, že otonské právo platilo pro římskou říši až do roku 1806. Biskup a opat se stávali členy šlechtického stavu. Církev byla obdařena a zabezpečena majetkem. Ota se více opíral o pevnou strukturu církve než o rebelantské šlechtice a pány. Chceme-li vidět Vojtěcha jako osobnost evropského rozměru inspirující i nás na sklonku 20. století, vyvstávají – v souvislosti jeho jmenování biskupem – další otázky: stal se Vojtěch členem privilegované vrstvy? Protivila se mu potenciální nebo i faktická privilegovanost kléru? Problematizovalo mu jeho vzdělání v evangeliu stávající pořádky tak jako třeba clunyjským? Je pro nás přijatelné a inspirující privilegované postavení církevních hodnostářů?
V italské Veroně u příležitosti investitury císaře Oty II. se setkává Vojtěch s inspirujícím vlivem reformního clunyjského hnutí, které v benediktinské řeholi začíná mít hlavní slovo. Poprvé se západní svět odhodlá vyslovit, že to, co právě je, má být zreformováno, obnoveno. Proto benediktini vystupují proti obchodu s křesťanskými otroky, proti pohanským zvyklostem, ale též proti kněžskému manželství. Usilují o prohloubení bohoslužebného života a nedobré preláty vidí hořet v ohni pekelném. Po správní stránce usilují, a nakonec se jim to daří, že se vymaňují z jurisdikce biskupa a vytvářejí samostatné kongregace v čele s opatem, podřízeni přímo papeži. Vojtěch v Čechám šíří myšlenky clunyjského hnutí a po velmi bouřlivých událostech nakonec r. 993 zakládá spolu benediktinem Anastasiem náš nejstarší mužský klášter v Břevnově. Clunyjské reformní hnutí razilo jiný model vztahu mezi církví a světskou vrchností než by měl zastávat biskup dosazený knížetem, ještě navíc Přemyslovcem. Není tedy nepochopitelné Vojtěchovo pochybování, zda je dost vhodným pro úřad biskupský. Politické důvody byly jen jedním z důvodů, kvůli nimž úřad opustil.
Spory s českým knížetem a porušení asylového práva v církevních objektech, nakonec přimějí Vojtěcha k odchodu z Čech do italských klášterů. Teprve cestou do Itálie ho zastihne zpráva o vyvraždění příbuzných na Libici. Nejen tedy vyvraždění Slávnikovského rodu a obava z podobného údělu vedla Vojtěcha později do poutních míst Francie a posléze do Polska k Boleslavu Chrabrému, ale jiná církevní strategie ho vede k myšlence misie mezi pohany. Vojtěch se zaslouží o šíření křesťanského vyznání, ale i impéria, o němž snil s mladičkým přítelem – císařem Otou III. Vojtěch je při jedné z misií zabit a jeho tělo je vykoupeno od Prusů Boleslavem Chrabrým. Dostává se pak do Hnězdna a tam slavnostně uloženo v katedrále. Teprve r. 1039 se Břetislavovi I. podařilo během vojenské výpravy vydobýt ostatky „svatého“ Vojtěcha a dovézt do Prahy.
Některé sny se však uskuteční: na polský arcibiskupský stolec zasedne Vojtěchův bratr Radim, v Uhrách zase Vojtěchův učitel Radla. Christianizace Evropy utěšeně pokračuje. České, polské a uherské země jsou již pokřtěny – legenda vypráví, že právě Béla, tj. Adalbert (Vojtěchovo biřmovací jméno) pokřtil prvního uherského krále Štěpána. Tvůrcům nové Evropy a jejich pokračovatelům se do jisté míry christianizace daří – v 11. st. je pokřtěno Dánsko, Norsko a Island, v 12. století Švédsko. Východněji a jižněji položené země již jsou pod sférou vlivu ortodoxní, tj. pravoslavné církve.
Úsilí biskupa Vojtěcha je zasvěceno konceptu christianizace, jak ji nabízeli ideologové rodícího se „římského impéria“, zejm. Ota III. (983–1002). Mladý císař snil o obnovení císařství Karla Velikého. Sen se neuskutečnil, ač o to usiloval. Ota III. r. 1000 vykonal pouť do Hnězdna k hrobu přítele a martyra – biskupa Vojtěcha-Adalberta. Svůdná myšlenka vítězné církve, šířící své ideály všemi dostupnými prostředky, stojí u základů Otova – a tedy i Vojtěchova úsilí. Imperiální christianizace si získala mnohé příznivce a Vojtěch byl jedním z nich – jen stěží lze předpokládat, že by biskup Vojtěch něco vytýkal svému příteli Otovi III., který táhl do boje (na podzim r. 995) spolu s Vojtěchovým bratrem Soběslavem proti slovanským Obodritům. Opět se musíme ptát: proč se podivného christianizačního podniku neúčastnili tvrdí Přemyslovci? Je i pro nás koncept otonské christianizace nosný, abychom ho museli vzít vážně jako inspiraci pro třetí tisíciletí? Je strategie vojtěchovsko-otonské christianizace příslibem nového pojetí evropanství? (Svého druhu určitě. Neukazují tímto směrem křižácké války vedené významným představitelem cisterciáckého řádu Bernardem z Clairvaux a jeho následovníky?) Jiný typ evropanství je s tímto imperiálním konceptem christianizace v přímém rozporu: středověké společenství měst, universit, postulát demonopolizace jedné církve (české země si dvojkonfesí uzákonily zemskými deskami r. 1485), kázání chudých kazatelů, postulát Písma jako autority a měřítka pro život křesťanů, zrušení privilegovanosti kněží aj.
Originální myšlenkou, která buduje skutečně nový model evropského života a za jejíhož autora považujme Vojtěcha – je pokus o vymanění církve z područí knížat. Jde o vymanění z područí germánského pojetí církve a státu. Kníže, král, císař si mohl určovat a dosazovat, kdo bude biskupem – to do Vojtěchovy doby nebylo problematizováno. Též on přijal biskupský úřad z rukou Boleslava II. Požadavky k určitému osamostatnění moci papežské a posílení moci biskupské ovšem mohl vzdělaný Vojtěch nalézt již u razantního papeže Mikuláše I. z druhé poloviny 9. st. Zřejmě za jeho pontifikátu byly vyrobeny v západoevropské části franské říše tzv. pseudoisidorské dekrety, které obsahují tzv. donaci Konstantinovu – ta posiluje „historickými“ argumenty mocenské ambice papeže. Inspirací pro originální Vojtěchovy myšlenky mohl být též model, který razilo clunyjské řeholní hnutí. Reformní hnutí usilovalo o povznesení pokleslého řeholního života a po organizační stránce se zasazovalo o vymanění opata z vlivu biskupa, tj. i z vlivu knížete, resp. krále či císaře. Opat – představený kláštera – by tak byl podřízen přímo papeži. Vojtěch prosazuje v církevní hierarchii totéž – usiluje o zřízení jednotlivých arcibiskupství, která by byla přímo podřízena papeži, v rámci „středoevropského impéria“. Vojtěch počítá s trůnem i oltářem – s jejich určitou součinností. Jedná se však zřejmě o vymanění z područí germánského práva, o první kroky v „boji o investituru“. K založení arcibiskupství pak skutečně dojde v Polsku a v Uhrách. V Čechách nikoli. U nás k němu dojde až za Karla IV. – našeho imperátora a vizionáře. Dušan Třeštík navíc přiznává Vojtěchovi návaznost na Metodějovu koncepci, která počítá s upevněním státnosti podobným způsobem. Vojtěchovo novum spočívá zřejmě v rozpracování této myšlenky do „středoevropského konceptu“. Chtěl Vojtěch, aby papež panoval a podmanil si i trůn? Nevíme. Bylo to jeho přáním? Varoval před takovým řešením? Nevíme. Legendy nám příliš nenapoví – pouze ony moderní, které se zaštiťují jeho rysy „evropské tváře“.
Nelze pochybovat o vysokém vzdělání biskupa Vojtěcha, jeho zájmu ( v určitém období) o staroslověnské písemnictví, dokonce je mu připisováno autorství dvou polských duchovních písní. Nelze však také nepřipomenout, že během vizitační cesty v Krakově vymáhal zákaz slovanské liturgie a zavedení latinské. Také mu nelze upřít upřímnost misijního zápalu. Lze jen pochybovat, zda zvolil správnou strategii a nástroje. U křesťanů vždy přistupuje evangelijní měřítko, které se orientuje na Kristově strategii přístupu k lidem a k problémům tohoto světa. Co společného má otonsko-vojtěchovské pojetí christianizace s evangelijním přístupem ke skutečnostem tohoto světa? I v následujících staletích nalezla vojtěchovská strategie christianizace své hbité, tvrdší, někdy i stejně vzdělané a pro své úzce konfesní účely i tvůrčí následovníky. Ti však nepotvrzují oprávněnost či neoprávněnost vojtěchovského či otonského konceptu christianizace. Dotvrzují pouze, že také v tomto ohledu našel Vojtěch své následovníky, inspirované jeho příkladem. Tím hůř, že byl prohlášen za svatého. Se svatými se těžko polemizuje, jak potvrdí ti, kteří sledovali svatořečení Jana Sarkandra.
Jistě, předreformační období se týká i nás evangelíků, jsou to i naše dějiny. Nemůžeme se pyšnit reformací a podceňovat předcházející staletí. Nemáme se těch dějů zříkat. Pokud se stanou oslavy svatého Vojtěcha pro českobratrskoevangelickou i římskokatolickou konfesi impulzem ke kajícnému zkoumání dějin christianizace Evropy, pak jistě lze hovořit o inspirující síle evangelia, které vede dokonce i křesťany k rozpoznání, co všechno by se vlastně mělo reformovat. Že se křesťanská církev dovedla obejít bez triumfalismu a násilné christianizace, to do značné míry dosvědčují prvá tři staletí církevních dějin a pak různá hnutí, společenství a mnišské komunity, které vykročily poněkud jiným směrem než biskup Vojtěch.
Můžeme jistě přitakat, že biskup Vojtěch je významnou postavou konce prvého tisíciletí. V rámci konceptu nové Evropy vytváří nové pojetí církevní organizace, které se pak prokáže jako inspirující pro ty, kdo usilují o mocné a autoritativní papežství žijící v symbióze s římským impériem.
Přitakáme-li ovšem i těm, kteří tvrdí, že úcta k Vojtěchovi nás zařazuje mezi národy, které tohoto muže uctívají intenzivněji než my a že k našemu rozměru evropského života náleží také přiměřená úcta k svatému Vojtěchovi, pak si uvědomme, že opouštíme historický rozměr evropského života a noříme se do jiného rozměru – také evropského, hlavně však rozměru archaického světa legend, o jehož síle a organizační moci nelze pochybovat. Iluze a legendy lépe uchvátí a vedou. Kam vedou dnes? Ctěním svatého Vojtěcha se zařadíme do zástupu těch, kteří vzdávají zápas o historickou pravdu a vrací se k mýtům a legendám. Vstupujeme do proudu té evropské civilizace, která nezná etické vynálezy institučně zakotvené a kultivované generacemi našich předchůdců a zakladatelů euroamerické civilizace – civilizace jakkoli problematické, vždy ovšem znovu burcující k reflexi, kritickému promýšlení našeho lidského snažení. Naše přitakání nás jistě uvede do pohybu a my kráčíme k legendám a mýtům, k vábivým řešením, k jásavé úctě a chválení, aniž by se před námi otevíral prostor reflexe. Legendy zastírají pravou tvářnost sil a mocností, které hýbou lidmi a dovolují duchovním autoritám současnosti – osvíceným i neosvíceným – manipulovat s těmi, kdo si rádi odpustí dobrodiní kritické reflexe a raději plně prožívají uctívání a chválení legendárních ochránců lidských duší – architektů zvláštní a přízračné Evropy, inženýrů lidských duší, kteří si kvůli svým projektům ovšem vytrpěli své. Trpěli, právě proto, že upřímně prosazovali své projekty a představy, aniž by je proměřili s evangelijním pojetím slova a autority, moci a bezmoci, násilí a utrpení. Nebo snad nepropadli pověře, že vítězové píšou dějiny, byť některé by to stálo i život? Jiní přece obdrželi arcibiskupství. A my? My je uctíváme, protože k triumfu se už rozvažování o moci bezmocných zřejmě nehodí.