Pavel Keřkovský

(Ondřej Stehlík, Protestant 7/1999)

Zda má česká protestantská teologie klapky na očích? P. Otter, J. Vokoun, O. Stehlík mají vážné obavy, že mnohé problémy ještě ani nevidíme, natož abychom diskutovali.

25. 10. 1999 byly ve velké aule historické budovy Karolina v Praze uděleny čestné doktoráty teologických věd JUDr. Viktoru Fischlovi – Daganovi, českému spisovateli a bývalému izraelskému diplomatovi, a Prof. Dr. Jaroslavu Pelikánovi, PhD., emeritnímu profesoru dějin křesťanské symboliky na Yale University v New Haven.

Život, rozměřovaný biblickým rytmem času pravého slova v pravý čas i výmluvného mlčení, byl dokonán, a jak by sám Milan Mrázek svým charakteristickým humorným způsobem dořekl, jeho život se stal nikoli dokonalým, ale skutečně perfektním, tedy minulým a zároveň přichystaným k tomu, co teprve přijít má.

je název posledního dílu Spisů Boženy Komárkové. Podmínkou života se stává tolerance pochopená nikoli jako technický výrobní parametr či důsledek únavy a rezignace, nýbrž jako plod hledání a uskutečňování pravdy. S mysliteli podobného zaměření (J. A. Komenský, E. Rádl, T. G. Masaryk či dosud žijící M.

Žijeme na sklonku 20. století. Jen s ostychem se dnes vzpomíná na novodobé tvůrce české řeči a českého národa, jako byl významný historik František Palacký nebo Jaroslav Goll. Dnešní politikové většinou nezmiňují českou otázku a demokratické a humanitní ideály, jak je koncipoval T. G. Masaryk. Jméno Jana Husa také není zmiňováno jako jméno inspirující postmoderní společnost.

(Teologie Lukášova Evangelia a Skutků)

Starozákonní texty nehovoří o mystice či mysticích, nýbrž o bohabojných, o zakoušejících bázeň Hospodinovu. Cílem není jednota s Bohem, sjednocení v hlubinách duše ani na výšinách duchovně dobrodružného výstupu k Bohu, nýbrž otevřenost vůči časovému rytmu slova – oné neuchopitelné úcty promlouvající k srdci člověka. Člověk najednou rozpoznává osobní i společenský rozměr viny.

Je skutečně současné paradigma náboženské? Není z hlediska mezináboženského dialogu paradoxně rozhodující spíše paradigma etické, popř. paradigma sekulární etiky? Dalaj Lama XIV., panovník a myslitel tibetský, žijící v exilu od roku 1956, držitel Nobelovy ceny míru (1989), pozoruhodným způsobem ocenil sekulární etiku jako perspektivní oblast mezináboženské domluvy.