S blížící se změnou tisíciletí se množí vize „žehnající“ novému miléniu i prognózy „varující“ před blížícími se katastrofami. Zmatečné mluvení není příznakem stupňující se krize, ale mediálního zmatku, který provází každou civilizaci, blíží-li se nějaké přelomové datum. Proto je dobré naslouchat střízlivým hlasům, mezi něž jistě patří kniha s názvem „Apokalypsa byla zítra“. Dílo francouzského novozákoníka Eliana Cuvilliera vydalo v překladu Jana Keřkovského nakladatelství Mlýn, L. P. 1999, popř. 5760 pokud bychom chtěli počítat s židovskými apokalyptiky.
Autor knihy ve zkratce charakterizuje apokalyptiku starozákonní a židovskou. Podrobněji se zabývá křesťanskou apokalyptikou, zřejmě proto, abychom se na cestě víry neztratili nebo se neobrátili k nějaké vábivější a tajemnější spiritualitě.
Apokalypsa, tj. biblická kniha „Zjevení Jana theologa“ (s. 46n) je spíše nadějnou než tajemnou hádankou. Podtitul knihy zní „Vyznání naděje v Novém zákoně“, proto autor probírá zvěst apoštola Pavla (s. 17n) i evangelistů (s. 29n), kteří s apokalyptickými tématy kriticky pracují. Evangelista Marek je dokonce přetváří do „neapokalyptické“ bdělosti (s. 35). Skoro by se chtělo říci: „Vy jste si nevšimli, že apokalypsa byla a bude včera?“
Autor knihy vyvrací dodnes rozšířenou představu, že biblická apokalyptická literatura předkládá jízdní řád katastrof konce světa. Naopak radostná a dobrá zpráva zní: Konec světa již nastal (s. 64), díky Kristu se však nemusíme obávat katastrofických scénářů, osudově se na nás valících. Apokalyptika křesťanské ražby se výrazně odlišuje od pozdně židovských představ (s. 12; s. 64).
Biblická tradice doceňuje protiosudově-dějinnou úlohu člověka. Brání a posiluje člověka v těch obdobích, která vykazují zjevně totalitní rysy. Bibličtí autoři/mluvčí se výrazně liší od apokalyptiků dneška. Nenajdeme u nich „heideggerovské“ pokušení vše svádět na dehumanizující vědu a techniku. Bibličtí myslitelé vidí nebezpečí spíše ve společenské sféře a plasticky je ilustrují na dějinném působení určitých postav a sil. Podobně ve 20. století zejména George Orwell rozpoznal selhání společenských institucí a mezilidských vztahů. Techniku a vědu vidí jako zneužitou člověkem, není pro něj prvotní příčinou krize.
Zastánci změny vědomí holotropní hermeneutikou, archetypální náboženskou spiritualitou (J. Campbell, aj.), považují za překonaný křesťanský důraz na protiosudově-dějinný rozměr lidství. Novozákonní myslitelé kriticky přepracovávají některé motivy židovské apokalyptiky a svým svérázným symbolickým jazykem interpretují Ježíšovo poselství a navazují tak také na starozákonní linii, která si váží protiosudově-dějinného rozměru lidství (Dt 26, Ž 106, aj.). Proto evangelista Matouš velmi výrazně hovoří o zbožnosti, která se ptá po spravedlnosti (s. 37) a řídí se logikou přicházejícího království (s. 39n). Lukáš, Marek, Jan i Pavel svým posluchačům připomínají podobné důrazy.
Kritikové a znalci jen jedné větve křesťanství stereotypně připomínají, že křesťanství slibuje „ráj po smrti“ (LN 22. 1. 2000, s. 21, Josef Pavlát, psycholog). Teolog Jan neslibuje Apokalypsou zásvětnou spravedlnost. Zřejmě v duchu hebrejské struktury vyprávění prozradí nejprve to, co je horizontem. Ono budoucí ovšem již nastalo a zároveň je před námi. Proto ‚apokalypsa byla zítra‘, proto dochází z našeho pohledu k zmatení časů (s. 51; 53; 59; 62). Relativita času se prokazuje v apokalypticky chápané naději. Takový čas nelze vyjádřit matematicky, má však jinou překvapivou funkci: vybízí k napřímení člověka k pravému ctění i odpovědnému lidství.
Janova Apokalypsa svébytnou řečí odmítá „mytickou logiku“ věčného návratu. Cuvillier nám připomíná, že lidstvo kráčí „ze zahrady do města“, z rajské zahrady do nebeského Jeruzaléma. „Konec tedy není návratem k začátkům (Gn 2,8). Mezi zahradou a městem jsou celé dějiny lidí i techniky – nové stvoření není ekologická utopie.“ (s. 67) Cílem Apokalypsy nejsou „ecovillages“, archetypy rajské zahrady. Biblická apokalyptika otevírá porozumění pro lidskou odpovědnost vůči Bohu i lidem. Odpovědnost Bohu a lidem je vnitřním rozměrem dějinnosti člověka. (s. 71n)