Žijeme na sklonku 20. století. Jen s ostychem se dnes vzpomíná na novodobé tvůrce české řeči a českého národa, jako byl významný historik František Palacký nebo Jaroslav Goll. Dnešní politikové většinou nezmiňují českou otázku a demokratické a humanitní ideály, jak je koncipoval T. G. Masaryk. Jméno Jana Husa také není zmiňováno jako jméno inspirující postmoderní společnost. Podobný osud stihl zvěstovatelské a překladatelské dílo Cyrila a Metoděje – tvůrce staroslověnské liturgie a staroslověnského překladu Písma. Podobně jen velmi spoře bývá zmiňován J. A. Komenský či kraličtí tiskaři a překladatelé Bible kralické.
Duchovní rozměr českého člověka se často vytrácí s hospodářským a kulturním konzumem, s duchovní leností, která se spokojí s televizním bavičstvím a s jednostranně pochopeným politickohospodářským úsilím o vstup do Evropské unie.
Pokud by dnes někdo založil časopis s názvem Národní noviny, pravděpodobně by sklidil posměch, že dostatečně nerespektuje dnešní atmosféru globalizačních a centralizačních trendů naší všesvětové civilizace, ačkoli převážná část naší planety kritizuje právě naši technickou civilizaci. Někteří zas dnes považují za nevhodné mluvit o vlastenectví. O lásce k národu se mluví spíše v negativních souvislostech a varuje se před nejrozmanitějšími negativními stránkami nacionalismu, a např. z odsunu Němců se dnes obviňuje poválečný český nacionalismus. Je otázkou, zda po druhé světové válce spíše než o nacionalismus nešlo o strach, mimo jiné také šikovně podpíchnutý a využitý internacionálním stalinským komunismem. Nechci odsun omlouvat, ale onen strach nebyl nepochopitelný. Šlo o strach trvající nejméně šest dlouhých válečných let. Spisovatel Karel Čapek upozorňoval dlouho před válkou na ony síly vzbuzující strach a hrůzu. Nepodceňoval je ani v době míru. Nakonec jimi byl uštván, za přispění domácích protagonistů. Zemřel nikoli náhodou v době začínající děsivé a strašlivé totality.
Mluvíme-li o vlastenectví, pak české vlastenectví bylo oproti německému i polskému či francouzskému vždy poněkud zvláštní. České vlastenectví bylo zvláštní, než ho zneužili komunisté. České vlastenectví v 19. ani ve 20. století nevyústilo v ustavení českého státu s totalitními nároky, ani v diktaturu militatních Čechů. Pozdější diktatura komunistická nebyla typicky českým plodem, ani důsledkem národního hnutí, které probudil k životu Josef Dobrovský, František Palacký nebo Josef Jungmann, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a mnozí další. Českému vlastenectví šlo o útvar duchovní, nikoli nacionálně útočný. V tom je jistě české vlastenectví zvláštní.
Český národ příliš neoslavoval vojevůdce a imperátory. Proto mohl Masaryk tvrdit, že reformace ukázala správným směrem v čele s Janem Husem a českým bratrstvím a národním obrozením. V této souvislosti je pochopitelné i Masarykovo heslo: Ježíš, nikoli Caesar. Sešli jsme se k uctění památky Mistra Jana Husa – nikoli tedy k uctění nějakého velkého státníka, krále či císaře. Císaři a českému králi Karlu čtvrtému se zřejmě jen nedopatřením říká otec vlasti. Podobně bychom neměli uctívat žádného z vladařů rodu Přemyslovského, ačkoli Přemysl Otakar II. se pokusil založit středoevropskou říši. Nejsme v pokušení uctívat státníky, ani velmi umírněného a zajímavého husitského krále Jiřího z Poděbrad. Podobně ani T. G. Masaryk by nestál o to, aby byl uctíván jako velikán dějin. Stejně málo si zaslouží Mistr Jan Hus, aby byl zbožňován, blahořečen nebo dokonce svatořečen.
František Palacký nebo česká filozofka Božena Komárková se nevyžívali v oslavě velikánů dějin. Připomínají nám spíše úsilí boje za svobodu a lidská práva. Podobně český filosof Erazim Kohák (v knize Zelená svatozář) – nás učí vidět velké věci a události právě v duchovních záležitostech, v duchovní práci mnohých, kteří mění náš nejbližší svět. Důležité je to, co mění tvář našeho regionu, našeho národa. Erazim Kohák upozorňuje, že např. u Masaryka tím nejdůležitějším činem není jen založení republiky, ale stejně důležité je třicet let usilovné práce profesorské, publicistické, osvětové.
Podobně smíme říci, že mezi takové činorodé lidi náleží Mistr Jan Hus. Jeho jediným a nejzávažnějším činem není až jeho odhodlání jít do Kostnice a hájit pravdu až do smrti. Jeho smrt je závažným zavrcholením jeho celoživotního úsilí, ale jeho význam nespočívá jen v oné oběti pravdě. Hus sloužil pravdě již za svého života, a ne až na hranici v Kostnici. Závažnou je jeho činorodost, s jakou usiloval o změnu pokažených společenských a církevních poměrů a institucí, včetně university. Závažnou je jeho neustálá kazatelská činnost nejen v Betlémské kapli a na jiných kazatelnách, ale i na Kozím hrádku. Závažnou jeho snaha o srozumitelnou bohoslužbu a českou Postilu kázání. A snad nejzávažnější je jeho katechetické – výchovné dílo – jeho katechismus pro děti. Do té doby nikdo nenapsal náboženský katechismus pro děti. Nikdo se nevěnoval tímto způsobem dětem. A podle jeho katechismu se nakonec děti učily nejen formulovat své myšlenky, ale i číst a psát a dokonce zřejmě i počítat.
Husovo vlastenectví neučí nenávisti vůči cizincům. Ani husité později nevedli spor hlavně s Němci. V husitském hnutí vedle sebe stáli Češi i někteří Němci a někteří Angličané. Dělící čára nevedla mezi národnostmi. Pro husity dělícím faktorem byly otázky ideové a společenské, nikoli národnostní. Husité měli jiný pohled na úlohu církve i šlechty ve společnosti, než jejich protivníci. Měli i jiný pohled na úlohu kardinálů a papežů. Víme, že v Husově době byli dva soupeřící papežové a pak dokonce tři.
Hus žil ve společnosti zkorumpovanější než je naše. Monopol církve ve věcech hospodářských i ideových byl totální. Přesto se Hus pokoušel o reformování církve a společnosti – to slyšíme z jeho kázání. Usiloval o to i prací na univerzitě a bohatou korespondencí. Usiloval o nápravu kázáním a věrností evangelijní pravdě.
Husovo úsilí je jistě závazkem a povzbuzením nejen pro křesťany, ale pro všechny věřící i nevěřící všech národů. Hus se stává znamením
– že je možné a nutné zabraňovat korupci, instituční a hospodářské nespravedlnosti;
– že je možné a nutné usilovat o dorozumění s nejširšími vrstvami české společnosti;
– že je možné a nutné prosazovat mravní ozdravění společnosti české, ale i přes hranice národů a jednotlivých církví;
– že křesťanské instituce nikdy nemohou mít monopol na pravdu;
– že zvěstování evangelia je důležité pro děti i dospělé, je orientačním bodem pro všechny oblasti života.
Zkrácený proslov na slavnosti Mistr Jan Hus a postmoderní svět v Památníku Bible kralické v Kralicích 6. července 1999