Mystika a bohabojnost

Číslo

Starozákonní texty nehovoří o mystice či mysticích, nýbrž o bohabojných, o zakoušejících bázeň Hospodinovu. Cílem není jednota s Bohem, sjednocení v hlubinách duše ani na výšinách duchovně dobrodružného výstupu k Bohu, nýbrž otevřenost vůči časovému rytmu slova – oné neuchopitelné úcty promlouvající k srdci člověka. Člověk najednou rozpoznává osobní i společenský rozměr viny. Prožívá očištění od viny, setkává se s výzvou, a získává sílu k odpovědi. Bohabojný neusiluje o tajemné sjednocení a chvilkové ulpění v zážitku absolutna. Cílem je nepochopitelné uschopnění k vykročení do každodennosti. Všednost získává pojednou svou důstojnost.

Prorok Izaiáš vypráví o bázni modelovým příběhem: „Běda mi, jsem ztracen“ (prožitek bázně); „jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím“ (vina v etické, nikoli kultické rovině, nečistota nikoli kultická); „a spatřil jsem“ (zasloužil bych si smrt); „žhavý uhlík… tvá vina je odňata“ (bolestné omilostnění); „koho pošlu“ (výzva, nasměrování na každodennost); „hle, zde jsem, pošli mne“ (zrození odpovědi, odpovídající odpovědnosti); „jdi a řekni tomuto lidu“ (zvěstná odpovědnost).

Struktura bázně nemá mystický charakter. Sjednocení není cílem. Bázeň cílí k zrození jednání na vlastní odpovědnost a stálému uvědomování si paradoxnosti zvěstovatelova poslání.

V archaickém náboženství šlo o ztotožnění. Archaicko-mytický scénář k němu vedl – špatně provedený rituál nevedl k výsledku. Mystické sjednocení s Bohem v sobě nese stopy dlouhého filosofického vývoje. Přes rozmanité filosofy až ke křesťanským myslitelům. Jde o ztotožnění za určité spoluúčasti lidského myšlení, které zná svou nedokonalost, snad proto touží po sjednocení a dokonalosti. Mytické ztotožnění a mystické sjednocení mají příbuzný charakter.

Bohabojnost jde opačným směrem. Ví o možnosti korupce bázně, pokud lidské srdce odpadne a spokojí se se zvykem nebo něco vymáhá (Iz 29,13–14). Bohabojnost neusiluje o sjednocení, nýbrž o nečekaný zrod odpovědnosti při setkání se svatostí Boží (trojí chvála – 6,3). Bázeň je u Izaiáše jiným výrazem pro víru.

Bázeň nemusíme prožít masivně jako nějaké vidění. Není nutné namáhavě stoupat. Může se to odehrát větší rychlostí než je rychlost světla a nenápadněji než soudcem vyhlášená milost před napjatě naslouchajícím obecenstvem. Ona struktura nečekané milosti tam smí být přítomna a člověk ji prožije a je k něčemu vyzván a uschopněn.