Muhammad
Muhammad patři k nejvýznamnějším osobnostem dějin náboženství všech dob. Je to muž, který nejen že otřásl arabským světem, když napomohl vzniku nového náboženství; je to také muž, který prostřednictvím svých přívrženců způsobil, že se perská říše zhroutila a byzantská ztratila svůj vliv. Z náboženství a kultur těchto dvou mší zůstaly jen nepatrné zbytky. Takový muž budí obdiv. Tím více, 2e jeho náboženství získávalo stále nové věrné příznivce.
Bůh Muhammada nechal říci: „Modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náleží Bohu, Pánu lidstva veškerého, jenž společníka nemá žádného. A toto mi bylo nařízeno a já první jsem z těch, kdož do vůle jeho se odevzdali“ (6, 162). Jeho sklony a boží vůle se tak vzájemně kryjí.
Muhammadovi protivníci
Na prvním místě třeba zmínit obyvatele Mekky. Vůči novému učení nenašli jinou zbraň než pochybnosti a otázky. Nedokázali uhájit svá božstva. Setrvat u zvyků svých otců, považovat korán za pouhé lidské slovo a proroka za obyčejného člověka, byla jejich jediné možná obrana. Dále se mohli jen pokoušet svádět Muhammadovy přívržence k odpadnutí, přičemž se nezalekli užít i tvrdých postupů a metod.
Dozvuky a význam
V roce 632 Muhammad převzal vedení poutě do Mekky. V předchozím roce vedl tuto pouť ještě Abu Bakr, když bylo zvláštním zjevením zakázáno všem pohanům usazovat se v okolí kultických míst a účastnit se pouti. Věřícím to naopak bylo uloženo jako povinnost, a tak se pouť stala čistě islámským svátkem. Veškeré ceremonie se přizpůsobily monotheistickěmu náboženství.
Nejdůležitější událostí roku 628 byl Muhammadův sen: „Alláh zajisté již dokázal poslu svému pravdivost jeho snu: Vskutku vstoupíte do posvátné mešity, bude-li chtít Alláh, bezpečni a s oholenými hlavami a s ostříhanými nehty a vousy a bez jakékoliv bázně“ (48, 27). Toto viděni ho přimělo k tomu, aby podnikl pouť do Mekky. Marně vybízel i beduíny z okolí, aby se připojili, rozhodl se jich však jen nepatrný počet. S velkým počtem lidi z Mediny se vydal na cestu. Byla to zvláštní akce. Co hledal prorok pána světa v Mekce? Pro obyvatele Mekky byla vnější situace obtížná.
pokračování
Cesta věřících
pokračování
První příležitost se objevila ve druhém roce „hidžry“. Mezi Židem a jedním věřícím vzniklo napětí, které skončilo oboustrannou smrtí. Muhammad rozhodl potrestat židovský kmen Qainuqa (Židé přejali arabská kmenová jména), jehož členové byli pachateli. Jejich bydliště byla obklíčena a po krátké době se museli vzdát. Díky prostřednictví Abdallaha ibn Ubaie, tzv. pokrytce (ten, kdo přijal islám, ale ne upřímně, ze srdce), byl Židům povolen volný odchod z Mediny, museli však na místě zanechat svůj majetek. Emigrovali do Sýrie.
Medina a střetnutí s židy
Po příchodu do Mediny se muselo projevit vítězství jako znamení nové doby. Bylo třeba vytvořit nový řád soužití emigrantů z Mekky s členy medinských rodů a se Židy, kteří v Medině také žili. Jednalo se tedy o jakousi federaci tří samostatných skupin a Muhammad v ní zaujal úřad smírčího soudce pro případy nejednotnosti.
Ale tím ještě prorokova činnost neskončila. Nemohl odpočívat, dokud nedisponoval Alláhovým domem, Ka‘ba. Ještě v tomtéž roce, 629, se mu otevřela cesta. Dva rody se vzájemné dostaly do sporu – jeden z nich se přiklonil k Muhammadovi, druhý se o pomoc obrátil do spřátelené Mekky. Protože někteří z Mekky nabídli službu ve zbrani, mohl se uskutečnit přepad nepřátel. Mekčané v tom viděli narušení smlouvy s Muhammadem, protože šlo o přátelskou pomoc, jejíž odmítnutí by ohrozilo jejich čest. Vyslali tedy do Mediny Abu Sufyana, aby s Muhammadem celou záležitost vyřešili.
I. Výzva islámu