Islám a církev Ježíše Krista

Číslo

Muhammad

Muhammad patři k nejvýznamnějším osobnostem dějin náboženství všech dob. Je to muž, který nejen že otřásl arabským světem, když napomohl vzniku nového náboženství; je to také muž, který prostřednictvím svých přívrženců způsobil, že se perská říše zhroutila a byzantská ztratila svůj vliv. Z náboženství a kultur těchto dvou mší zůstaly jen nepatrné zbytky. Takový muž budí obdiv. Tím více, 2e jeho náboženství získávalo stále nové věrné příznivce.

Silný Muhammadův důraz na jediného boha, stvořitele a soudce, nám může připomenout Calvinův výrok: „Sémě náboženství je dáno všem bez rozdílu; přesvědčení, že je jediný Bůh, je vštípeno všem od přírody. Ano, dojem, že máme podíl na Božím bytí, je tak mocný, že je snazší potlačit každou přirozenou náchylnost než vyhladit v lidském duchu myšlenku po Bohu.“

Potlačil Muhammad každou přirozenou náchylnost a předával svůj obraz boha zcela čistý? Je toto pojetí přirozeného poznání boha proto tak zajímavé pro moderního člověka, protože nabízí náboženství jediného boha, které může uspokojit všechny? Je pak islám skutečnou bohoslužbou, která vítězi nade všemi náboženstvími (9, 33), protože je nejpřijatelnější a nejrozumnější? Anebo na sebe bere vědomí o bohu, existující v každém srdci, vždy znovu nové formy?

Bůh je transcendentní, nic mu není rovno a nic není s ním srovnatelné. Ale tento bůh, který je daleko vzdálen od světa, je podle Muhammadovy zvěsti bližší než lidská tepna krční (50,16), „podle sklonu, v němž bůh lidi stvořil“(30,30). Zvlášť je blízký v postavě prorokově, který nemusel potlačovat přirozené sklony, ale musel prosadit svůj přirozený způsob.

Jako blízkého a zároveň vzdáleného a tajuplného zvěstoval Muhammad boha svého srdce svým současníkům. Všechno, co zažili v průběhu tvrdých sporů s Mekčany a větší měrou po rozchodu s nimi opuštěním Mekky, vzbuzovalo obdiv a odvážné nasazení. Nebyl čas teoretických úvah; každý byl veden působením boha a jeho proroka k názoru, že je „výborným jeho stvořením“. Prorok byl zde a bůh též, a to stačilo. Existovalo pověření proroka, aby zvěstoval velikost svého Pána (52, 48.49) a existovalo pověření společenství věrných, aby v poslušnosti proroka tomuto bohu sloužili a jeho chválili (51,56; 87,1).

Prorokova zvěst probouzela vděčnost pravé díky těm částem koránu, v nichž byla řeč o bohu, který je vedl od vítězství k vítězství, až ke konečné převaze nad židy i křesťany. Ta se projevovala tehdy, když museli židé a křesťané přijmout i zkomoleniny a zrněny v knize, která spočívala u boha (13,39; 43,4). Nejdůležitější pro stoupence Muhammmadovy v takové chvíli bylo, že zvítězilo pravé náboženství a tím byla dokázána jeho moc a moudrost.

Jádro podivuhodného zjevu proroka Muhammada leží zde: vzdálený bůh, který ještě nikdy nebyl člověkem popsán, nejenže byl teď popsán, ale může být i poznán. Jak to bylo možné?

Už jsme viděli, že Hidjaz, ve kterém ležela Mekka, byl ze všech stran obklopen oblastmi, v nichž se vyznával Bůh Izraele, Otec Ježíše Krista. Obyvatelé Mekky, zejména pokud obchodovali se Sýrií, mohli o tomto Bohu slyšet.

Verše koránu, které si všímají jako první povolání Muhammada, říkají: Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal. (96,1–5) Tato slova ještě nestačí, aby někoho přesvědčila o tom, že Muhammad byl poslán právě s tímto poselstvím k Mekčanům a neobjasňuji, o jaké poselství se jedná. Zaslechl snad Muhammad v tomto hlase volání, které mihlo přímo k srdci? Musel přednášet, recitovat, jak to znal ze syrské církve, ale pro Mekčany to bylo něco zcela nového. Musel hlásat, že text přichází z knihy, jak to znal opět ze syrské církve a jak to pro arabské věštce, kterými se rody nechávaly inspirovat, bylo cizí; tito básníci, věštci nepřipisovali svou inspiraci bohům, ale duchům (djinn). Navíc neměla jejich inspirace nic společného s knihou. Slova „Pána, který stvořil člověka z kapky přilnavé a naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal“ jsou jasným protikladem k duchům, kde nebyla řeč o tom, kdo je Pán. Ve slovech o „Tvém Pánu“, tedy Pánu Muhammada, bylo jasné, že jde o Alláha, Pána Ka-by, ale v pozadí stojí už představa, že to je zároveň Bůh židů a křesťanů.

Zvěstováni, kniha, stvořitel, Pán – to jsou silná slova, typická pro židovskou i křesťanskou církev. Tak jako hledači boha, Hanifové, kteří se nechali vést tím, co slyšeli od křesťanských eremitů, nechal se i Muhammad inspirovat vizi, které mohl rozumět jen na základě své znalosti syrské bohoslužby. Když si uvědomíme, jak dalece znal bibli, nechybíme, budeme-li předpokládat, že mu nebyly cizí ani příběhy proroků Izraele, kde se popisuje jejich povolání k prorockému úkolu.

Muhammad něco hledal (92,3), moc, eventuálně božství, které se mu zjevilo, které jej k něčemu neznámému inspirovalo, něco, o čem původně nevěděl, že to dá nový směr jeho celému životu. Svět, ve kterém žil, ho neuspokojoval. V nejhlubším svém srdci snil – ostatně jako každý člověk. Měl silnou touhu po prostoru, po růstu nad sebe, po nekonečnu, dokonalosti a velikosti.

Do toho přišla vize a on uslyšel slova, slova súry 96. nebo 74.: „Ty rouchem přikrytý! Vstaň a varuj, Pána svého oslavuj.“ Je také možné, že se nám slova jeho prvního božského vnuknutí nedochovala. Ale o vizích mluví korán často (17,9; 53,5–18; 81,23). On je povolaný, proto jedná. A viděni ho odlišuje od všech jiných inspirovaných. Uprostřed obav a nejistoty z vidění a kroků do neznáma je přesto určen k tomu, aby vyzdvihl ostatní z jejich prostředí do něčeho, co je daleké jak svět, významné jak křesťanství v Sýrii a ostatních křesťanských zemích v okolí a svobodné jak židovství neuznávající duchy a mnohobožství.

Tady je pramen Muhammadovy náboženskosti. Jakmile neznámá moc zasáhla jeho samého, zůstal s ní spojen. Stala se hybnou silou jeho života; sám si neuměl již představit svůj život bez inspirace, té tajemné, ovlivňující moci.

Není ani divu, že trvalo určitý čas – od této první události asi tři roky – než Muhammad poprvé veřejné vystoupil. Nejprve totiž musel zpracovat zvěst i poselství. Navenek bylo také žádoucí, aby jeho žena, jeho ještě velice malý synovec, adoptivni syn Ali, otrok Zaid ibn Haritha a ještě někteří další – aby tito všichni uvěřili v jeho poslání. Jemu samému bylo jasné, že byl povolán stejné, jak to znala církev. Později přijal jméno Prorok, jméno přejaté z židovské i křesťanské oblasti.

V Mekce všechna tato slova, kde mnozí dobře věděli o bohu-stvořiteli, nebyla cizí. Tato situace Muhammadovi připravila cestu. Moc, která jej podmanila, mohla být dobře Mekčanům přijatelná. Sám mohl tuto moc uvést jako boha a zvěstovat jeho velikost. O tom, že Pán je veliký, velmi veliký, byl hluboce přesvědčen, vedla ho k tomu jeho zkušenost a hrůza. Byl to bůh, kterého hledal při svých meditacích v jeskyni Hira – a o kterém mohl snít jako o moci, moudrosti a velikosti. Tento sen se stal skutečností viděním bytosti „vznešeného Pána“. Poznal ho, i když jej osobně neviděl. To byl totiž bůh jeho srdce.

Jakmile existoval tento bůh, všichni ostatní bohové se stali ničím. Znovu byl třeba určitý čas k tomu, aby Muhammad tyto souvislosti dokonale pochopil nejprve ve vztahu k sobě samému, potom ve vztahu k Mekce a konečné k celému světu. Na prvém místě to byl arabský bůh, pán Ka’by, který mu byl jedním a jediným, o kterém mohl Mekčanům podávat svědectví. Byl to tento vzdálený bůh, který se mu přiblížil, který mu sdělil do srdce, že pomůže jeho náboženství k vítězství nad všemi ostatními náboženstvími a jeho proroku poskytne patřičné místo.

Byl to bůh, kterého nám Muhammad zprostředkoval a kterého mohl popsat, když mu k tornu židovství a křesťanství poskytly základní pojmy. Co se však ještě nikdy nikomu nepodařilo, stalo se možné nyní a na tomto místě. Tam, kde neexistovali ani vlivní židé, ani křesťané, byly dveře otevřené pro vlastní niternou zkušenost v podobě popsáni boha; bylo to nutné proto, aby moc, která ho podmanila, vítězila. Slovo i čin se děly zároveň.

Tak se stával onen vznešený Pán pro proroka samého víc a více mocným bohem. A tento bůh ukazoval svou moc na Muhamamdovi. Tak se Muhammad přiřadil k náboženským lidem všech věků. Jeho život, jeho působení i myšlení byly zasvěcené jedinému bohu, mimo něhož nic neexistuje.