pokračování
První příležitost se objevila ve druhém roce „hidžry“. Mezi Židem a jedním věřícím vzniklo napětí, které skončilo oboustrannou smrtí. Muhammad rozhodl potrestat židovský kmen Qainuqa (Židé přejali arabská kmenová jména), jehož členové byli pachateli. Jejich bydliště byla obklíčena a po krátké době se museli vzdát. Díky prostřednictví Abdallaha ibn Ubaie, tzv. pokrytce (ten, kdo přijal islám, ale ne upřímně, ze srdce), byl Židům povolen volný odchod z Mediny, museli však na místě zanechat svůj majetek. Emigrovali do Sýrie.
Brzy na to v r. 3, byl úkladnými vrahy na popud Muhammada zavražděn židovský básník Ka’b ibn Ashraf, který odvážně složil na Muhammada posměšné verše. Kdo by rád na sebe nevzal povinnost vraždit, když se prorok nechal slyšet, že posměšné verše stojí v cestě nebeskému zjevení. Jiný obyvatel Mediny zavraždil bohatého Žida; když jeden nevěřící bratr vrahovi vyčítal jeho čin, protože on mohl zavražděnému být mnoho vděčen, odpověděl vrah: „Když ten, kdo mi dal tento rozkaz, přikáže, abych zavraždil tebe, nebudu váhat ani okamžik.“ Když tento bratr zažil takovou moc, která vychází z islámu, rozpoznal mimořádnost tohoto náboženství a stal se muslimem.
Muhammad přišel do Mediny, aby tam urovnával spory mezi rody. Jeho prorocký úřad však znamenal, že věřící vrazi nebyli trestáni. Měli jen spinit svou povinnost vůči Alláhovi, prorokovi a svému náboženství.
V příštím roce se Muhammad obrátil proti druhému ze tří židovských kmenů, Nadir. Přímým podnětem se staly posměšné poznámky Židů. Muhammad byl raněn v boji proti obyvatelům Mekky a Židé se nyní ptali, zda vůbec prorok může být ve střetnutí raněn. Když obklíčení židovských sídel nevykazovalo ihned výsledky, nechal Muhammad proti všem zvyklostem a právu okopat jejich datlové palmy. A to i věřící již začali reptat. Ale Alláh se prostřednictvím zjevení proroka zastal: „Vše, co jste porazili z palem datlových či nechali stát na kořenech jejich, to učinili jste z dovolení Božího a aby poníženi byli hanebníci.“ (59,5)
Také tomuto rodu bylo po kapitulaci dovoleno volně odejít. Směli si vzít s sebou tolik, kolik unesli jejich velbloudi, s výjimkou zlata, stříbra a zbraní. Se zpěvem a hudbou, slavnostně oděni, opustili Medinu. Alespoň tak nás o tom zpravuje islámský dějepis.
Že také poslední židovský kmen, Quraiza, nebude ponechán v klidu, bylo jasné. Když byla Medina obklíčena obyvateli Mekky, uvažovali o tom, vyjednávat s obléhateli za pomoci nějakého pokrytce. Když vojáci z Mekky nevysvětlitelně odtáhli, Muhammad oblehl jejich bydliště, ve kterých se opevnili doufajíce v pomoc pokrytce a jeho vyjednávání. Ale očekávaná pomoc nevyšla a oni museli kapitulovat. Díky starým závazkům stál tento židovský kmen pod ochranou jednoho rodu v Medině a Židé mohli doufat, že pro ně požádá o milost. Skutečně, Muhammad jednoho příslušníka onoho rodu navrhl smírčím soudcem. Zvolen však byl muž, který při obléhání Mediny byl těžce zraněn a který byl fanatickým přívržencem Muhammadovým. Ze všech stran žádali medinští ochránci Židů o milost, ale onen muž se smrtí před očima žádal jednat bez chyby před Alláhem, a proto dal příkaz k usmrcení všech mužů a zotročení všech žen a dětí. Muhammad byl s tímto výrokem spokojen.
Pevnost, vytrvalost a klid Židů, kteří se v noci před svou popravou posilovali četbou tóry, aby vstříc smrti kráčeli vyrovnaně, nesmějí být v dějinách Izraele zapomenuty. Muhammad si vybral z žen jednu pěknou, mladou vdovu, ale ona odmítla stát se jeho ženou a dala přednost otroctví.
Muhammadovo poselství a pozice se nedokázaly konfliktu se Židy vyhnout. Židé odporovali jeho poselství a jejich běžný prostředek odporu byl posměch nad Muhammadovým překrouceným výkladem Písma. Vzpírali se, když jim předkládal za základ jednoty zjevení v koránu a bibli. Poukazovali na rozdíly, které nelze překlenout. Mínění dnešních učenců, že ke sblížení je nutno vyjít ze stanovisek, kde není rozdílu v pojetí, a tak se vyhnout příležitosti k intoleranci a posměvačnosti, zanedbává základní rozdíly koránu a tenachu a zakládá se na čistě vnějším srovnávání. Bůh bible není Alláh, prorok Muhammad není prorok Boží. Toto jasně vyjádřit nebylo pro Židy možné, nezbylo jim nic jiného než posměch• Zde je třeba obrátit se k evangeliu Ježíše Krista. Jasné svědectví je příkaz církvi. Její vlastní existence na tomto svědectví závisí. Židé činili, co mohli. Kde se to nevidí, tam se otvírají dveře nenávisti proti Izraeli. Kdo volí Muhammadovu stranu, staví se proti Izraeli. Kdo volí stranu Alláhova proroka, ten může uskutečňovat jím zvěstovanou jednotu jen prostřednictvím vyhlazení a ponížení jinak smýšlejících, ten se staví proti Bohu Izraele. Miskotte říká: „Kdo mluví o spravedlnosti Boží a přitom odhlíží od smlouvy, zaslíbení Mesiáše, ten nutně dává tváři Boží ďábelské rysy.“ – Nedává mu dění v Medině za pravdu?
Odpor proti Izraeli, Božímu lidu, stojí u kolébky islámu. Nejprve zahaleně, když se Muhammad v Mekce odvolával na Noacha, Abrahama a Mojžíše, aby svůj prorocký úřad posílil před Araby, potom veřejně v Medině. „Antiizraelismus“ patří k počátkům islámu. také Arabové jsou semité. Ale jejich nenávist je náboženského základu. Při všech projevech antisemitismu se jedná o Izrael, o Boží lid proti jinému národu; u muslimů je to lid Alláhův, u nacistů árijci, dnes nový nacionalismus. Protože Izrael je Boží lid, jedná se vposledu o Boha proti Alláhovi, temnou mocnost trčící v pozadí nacismu či nacionalismu.
Všechny body konfliktu Muhammada a Židů musejí být ještě vysvětleny. Odpor Židů s sebou přinesl i to, že Muhammad se přiblížil tóře, „knihám Mojžíšovým“. Bylo mu zjeveno, že židé měli nést „tóru“ a nenesli ji (62,5) a že předpisy tóry o jídle jsou trestem (6,146). Radost nad zákonem Žalmu 119 je převrácena v břemeno a odplatu za žádostivost. A jaký užitek má ještě tára, když je o ní řečeno, že Židé překroutili slova Písma? Tím je možnost plodného rozhovoru jednou provždy uzavřena.
Tomu, že velký den smíření byl od počátku odstraněn a nahrazen postním měsícem Ramadám, tomu, Že Mekka byla zvolena domem modlitby namísto Jeruzaléma, tomu se rozumí. A přesto! Jak mohla být zvolena pohanská Mekka? Protože Ka’ba, zasvěcený dům, byl postaven a očištěn podle zjevení Abrahamova a lzmaelova k modlitbě a poutím, k zastavení a odpočinutí (2, 125). Abraham je první muslim, který se přiznal k zjevení jediného Boha a nebyl ani žid, ani křesťan. Ani židé, ani křesťané nejsou pravými nositeli zjevení, protože je nepředávali čisté. Na židech spočinula Alláhova kletba kvůli jejich nevěře (2,88). Muslimové jsou nově vyvolený národ, Izrael je zatracen. Proto konflikt s židovskými kmeny nebyl oprávněný, ale nutný.
Jedna věc zůstává ještě v platnosti – Jeruzalém. Při jedné podivuhodné noční cestě, o které se neví, zda byla skutečně vykonána či ji Muhammad prožil jen v mysli, přišel k „vnějšímu domu modlitby“, svatyni v Jeruzalémě, „jehož obvod jsme požehnali“ (22,26.29). Tak bylo i město Jeruzalém – vedle Mekky nejsvětější město – Izraeli odňato pro svět islámu. V roce 636 se to stalo skutečností. Jeruzalém je nyní nezcizitelné znamení Alláhovy moci a jeho milosrdenství vůči vyvolenému lidu, semenu Izmaelovu, které převzalo místo Izraele. Egypťané, Syřané, Jordánci a jiné národy a skupiny, obrátí‑li se k islámu, vtělí se v toto společenství a budou se nazývat Araby.
Tak jsou pravdivá podle Muhammada slova v Gn 16,12 o Izmaelovi: „Jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ Konflikt se Židy v Medině to zřetelně naznačuje. O tom, že také křesťany a ostatní jinak smýšlející by tento konflikt mohl zasáhnout, korán nenechává nikoho ne pochybách.
přeložil Joel Ruml