Medina a střetnutí s židy
Po příchodu do Mediny se muselo projevit vítězství jako znamení nové doby. Bylo třeba vytvořit nový řád soužití emigrantů z Mekky s členy medinských rodů a se Židy, kteří v Medině také žili. Jednalo se tedy o jakousi federaci tří samostatných skupin a Muhammad v ní zaujal úřad smírčího soudce pro případy nejednotnosti.
Nová éra se projevila i změnou formy zjevení: namísto veršů přichází próza. Nebyl to krok zpět, i když z našeho pohledu je tato forma méně pěkná. Pro Muhammada to byl projev vítězství – poetický styl kmenových proroků byl prolomen a přichází něco zcela nového, vlastní styl Alláhova společenství.
Bylo důležité, že v Medině žili židé; ti měli podíl na zjevení jediného Boha a tak mohli potvrzovat jako členové jednoho společenství správnost prorokových výroků. Proto Muhammad zpočátku hledal cesty k sblížení: akceptoval Jeruzalém jako „dům modlitby“, převzal Den smíření (Jom kippur). Sobotu však nahradil pátkem, a tím se pomalu dostáváme ze světa bible k arabskému koránu, neboť tu nejde jen o náhradu jednoho dne druhým, ale o zcela odlišný pohled. V koránu čteme: „Stvořili jsme nebesa a zemi a to, co je mezi nimi, v šesti dnech, aniž se nás dotkla únava.“ (50,38) Alláhovi stačí jen říci „staň se“ a tak se také stane. Jak by mohl být unaven? Hned pokračuje ve svém díle. Lid Alláhův musí mít v pátek čas k tomu, aby se ve vzájemném společenství modlili a rozvažovali nad Alláhovým myšlením. Tehdy se mohou probírat i starosti lidu. Dále pak pokračují nerušeně obchodní styky. Pátek přece není dnem odpočinutí. Tak to učí korán (62,10).
Naproti tomu sobota ve Starém zákoně dosvědčuje odpočinutí sedmého dne a boží příklon k nám, naše putování s Bohem – a tím je spojena se spravedlností. Viz 56,1.2 čteme: „Toto praví Hospodin: Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila, už se zjevuje má spravedlnost. Blaze člověku, který tak jedná, lidskému synu, který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den odpočinku, který se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého.“ Spojení spravedlnosti a soboty není náhodné. Bez soboty se stává člověk otrokem a dostává se do soukolí osudu a zvůle. Izrael přerušuje v den odpočinutí svou všední činnost a staví se před svého Stvořitele, aby nepadl za oběť vlastní zaměstnanosti. Izrael se v tento den orientuje na vysvobození z Egypta. Každá sobota znamená nové vysvobození z otroctví. Dnem odpočinutí se Izrael odlišuje od všech ostatních národů.
Podobně další termíny koránu se nedaly na tóru přenášet, např. slovo zjevení. V závěru Josefova příběhu korán uvádí: „Toto je jedna ze zvěstí o nepoznatelném, jež ti zjevujeme, neboť tys nebyl u nich, když shodli se vespolek na svém činu a úklady strojili“ (12,103). Téměř shodnými slovy končí příběh o Noachovi a v příběhu o Marii stojí tato slova na začátku. Jedná se tedy o něco velmi důležitého, co musí být řečeno opakovaně: při tom, co se dělo, prorok nebyl, a přesto nyní ví – to je zázrak. Něco, o čem nic nevěděl, náhle dobře zná – to je zjevení. Tím si smí být Muhammad jist. „Čekej trpělivé, výsledek je k prospěchu bojícímu se“ – to je význam této souvislosti. Je třeba pobízet k trpělivosti a to musí zahanbit druhé, kteří tiše šeptají, že prorok své poznání jen převzal od jiných. I když Židé v Medině příběh o Josefovi znali ze Starého zákona, přesto je verze v koránu tak nová, že ji lze označit za nové zjevení. Skryté poznání, které se ve Starém zákoně vztahuje na Mesiáše, stojící za postavou Josefa, se zde stává tajemstvím, které může znát jen prorok. To platí o všech biblických látkách, vyskytujících se v koránu. Dostávají nový význam, aby se přizpůsobily novému arabskému zjevení. Je to arabský korán, říká se několikrát. Je to díl Alláhovy knihy, který prorok přijal z nebe, jako Mojžíš tóru a Ježíš evangelium, nazývané v koránu Indjil, tj. slovo bez významu. Radostná zvěst patři Muhammadovi jako tomu, kdo přináší radost věřícím. Alláh sám nesestupuje, ale posílá vyslance, kteří mají vpodstaté jediné poselství: Bůh je jen jeden.
Tím vzniká Muhammadovi povinnost sám se s Židy domluvit: nepotřebuje se nechat poučovat, co je v Písmech skutečně napsáno, Alláh zjevuje zvěst v nové verzi. To stačí. Muhammad musí tuto zvěst ze skrytosti předávat; jak je přijímána a co bude Alláh dělat s těmi, kteří ji odmítají, je věc pouze Alláhova.
Živý Bůh, který zjevil své jméno – Jahve, Jsem s vámi, jako s vámi budu – nahrazuje se tu zprávou z nebe, která nemůže být ničím jiným než abstrakcí. Bůh není všemohoucí, poznatelný z universa. On je ten, kdo nás seznamuje se svým jménem, kdo může být osloven. Holandský teolog Miskotte říká: „Mlčení universa bylo rozťato proudem světla slova, zvláštním zjevením a zvláštní modlitbou, která na to odpověděla.“ Bůh, náš Bůh, je pojmenován, lze se mu přiblížit a oslovit jej. Když Spinoza popíral oslovitelnost Boží, vyloučili ho ze synagogy, domu modlitby. Jediný příběh z universa nemohli židé v Medině nikdy přijmout, protože by to znamenalo konec jména a modlitby. Znamenalo by to znovunastolení vlády universa, strašidelného ticha, které vládlo před tím, než se zjevilo Jméno. Tehdy zanikají Boží jméno i bytí v holé všemohoucnosti.
Pochopitelně napadnutelný Židy byl pak Muhammadův nárok jediného proroka. Vysmívali se mu, že se víc podobá králi než proroku, neboť pozice proroka v Izraeli byla zcela jiná. Prorok zastupoval Boží jméno před králem a vůdci lidu. I tehdy, když zvěstoval soud nad nespravedlností, bylo to spojeno se zvěstí o Božím milosrdenství. I v tom spočívá Boží slitováni, že Bůh soudí. Bez toho by svět musel zaniknout. Jádro zvěsti netvoří dění v skrytosti, ani výzva obávat se věčnosti, ale Boží právo, které samo může udržet tento svět. Proto pravý prorok musel být Izraelita, Přijatý do Boží smlouvy věrnosti, a žijící i učící z Písem, která dosvědčují Boží právo.
Nyní však vstupuje na místo vyvoleného národa jednota světa. Alláh posílá všude své vyslance. Jedinečnost Izraele je v koránu odsunuta stranou, ztrácí za výrazy „lid Noachův“, „lid Abrahamův“, „lid Mojžíšův“ – za jinými, z bible neznámými národy s jejich neznámými proroky. Tak padá základní pilíř Boží smlouvy s Izraelem.
Rozporům se nebylo možné vyhnout, židé se museli s Muhammadem střetnout. Je nepravdivé, když současné Muhammadovy životopisy tvrdí, že židé vystupovali s porozuměním, aby zmenšili následky blížícího se střetnutí. Jako Izrael, lid Boží, se židé v Med i ně stavěli Muhammadovu učení na odpor tak, že věc, která jim byla svatá, obhajovali bez ohledu na ztráty svého těla, života i majetku. Na druhou stranu Muhammad musel být židy stavějícími se na odpor nutně znepokojen, protože stáli v cestě jeho vizi jednoty. Byla to zrada jediného Boha.
(překlad Joel Ruml)