Muhammadovi protivníci
Na prvním místě třeba zmínit obyvatele Mekky. Vůči novému učení nenašli jinou zbraň než pochybnosti a otázky. Nedokázali uhájit svá božstva. Setrvat u zvyků svých otců, považovat korán za pouhé lidské slovo a proroka za obyčejného člověka, byla jejich jediné možná obrana. Dále se mohli jen pokoušet svádět Muhammadovy přívržence k odpadnutí, přičemž se nezalekli užít i tvrdých postupů a metod.
Přímý útok na Muhammada jim nedovolilo rodové ani kmenové právo. Až pozdě poznali, jak je jejich pozice slabá a jak nebezpečné učení Muhammad rozvíjí. Když pak Muhammad odešel do Mediny, neměli žádný důvod k radosti. Samozřejmě, mnozí z nich doufali, že Muhammad jako cizinec v Medině ztroskotá, ale brzy poznali, jak byla tato naděje naprosto lichá.
Zvlášť když jejich karavany byly přepadány, obchody těžce poškozeny a někteří spoluobčané usmrceni úkladnými vraždami. Jejich protiakce u Badru byla předem ztracená. Buhl říká o Badru: „Zajímavý příklad nepřemožitelné síly, která byla na straně malého počtu mužů díky nadšení a slepé podřízenosti se vůli jediného muže, v protikladu k velikému množství lidí, kteří byli vedeni do boje pouhým zájmem a neměli ani nějakou významnou jednotící ideu, ani podmanivou osobní vůli jednotlivce, kterou by mohli přijmout za vlastní.“
Mekce šlo o potrestání zákeřných přepadů, ale Muhammadovi o vítězství Alláhova náboženství. Pro obyvatele Mekky to byla jen trestná výprava, pro Muhammada akce na život a na smrt. Mekčané nakonec zůstali věrni svým otcům, jak říkali, a nechali si ujít dobrou příležitost k vítězství u Uhudu. Raději ukázali svůj smysl pro realitu, když kapitulovali a uznali proroka za pomazaného pána Ka’by, čímž dosáhli kompromisu, prospěšného pro obě strany.
Za druhé jmenujme mezi Muhammadovými protivníky tzv. pokrytce. Měli bychom porozumět i jim a jejich marnému, někdy tajnému odporu proti Muhammadovi. Jakmile se rody v Medině svou většinou rozhodly, že Muhammada přijmou a budou chránit, a postoupily mu pak i funkci soudce, který měl hledat východiska a řešení v jejich nekončících sporech, tak byl jakýkoliv otevřený boj proti němu vyloučen; těžko se mohl někdo postavit proti svým vlastním rodům. Nanejvýš mohli nechat zaznít tu a tam své „Ne“, pochopitelně však, že si za to vysloužili jasné stanovisko Alláhovo (3,166nn). Byli prohlášeni vinnými jak před Alláhem, tak všemi věřícími a jejich prostor se ještě více zúžil. Abdallah ibn Ubai doufal, že by jim mohl nějak pomoci; ale nepodařilo se mu zmobilizovat proti Muhammadovi ani nomádské kmeny. Muhammadova moc byla čím dál větší, jeho pomahači čím dál nebezpečnější a pozice „pokrytců“ čím dál slabší. Přesto pozdvihovali svůj hlas, zvláště tehdy, když věřící sami bývali nespokojeni. Zkoušeli vyvolat odliv od Muhammada a znovu se vložit do hry. Strach, slabá vnější i vnitřní pozice a nejistota z vlastních postojů způsobily, Že i když sice sympatizovali se Židy, nemohli s nimi společně postupovat. Abdallah ibn Ubai musel zažít i to, že jeho vlastní syn byl připraven ho zabít, když se na jedné výpravě vyjádřil nepřátelsky o prorokovi. Také jeho poslední pokus při aféře s A’ishou jej málem stál život. V Hudaibayi už ho potkáváme na Muhammadově straně. Nakonec sám Muhammad řídil v roce 631 obřady při jeho pohřbu.