Nejdůležitější událostí roku 628 byl Muhammadův sen: „Alláh zajisté již dokázal poslu svému pravdivost jeho snu: Vskutku vstoupíte do posvátné mešity, bude-li chtít Alláh, bezpečni a s oholenými hlavami a s ostříhanými nehty a vousy a bez jakékoliv bázně“ (48, 27). Toto viděni ho přimělo k tomu, aby podnikl pouť do Mekky. Marně vybízel i beduíny z okolí, aby se připojili, rozhodl se jich však jen nepatrný počet. S velkým počtem lidi z Mediny se vydal na cestu. Byla to zvláštní akce. Co hledal prorok pána světa v Mekce? Pro obyvatele Mekky byla vnější situace obtížná. Byl posvátný měsíc, v němž se nesmělo bojovat. Mohla se vskutku poutníkům cesta zatarasit? Prorok si sice oblékl poutnické roucho, aby naznačil svůj příchod v míru. Ale mohlo se mu věřit? Mínění se různila; nakonec se rozhodli vyslat skupinu jezdců na výzvědy. Zdálo se, že Muhammad plánoval útok na bezbranné město, ale nechal si Abu Bakrem tento úmysl rozmluvit. Aby se vyhnul obyvatelům Mekky, táhl oklikou a nerušeně dosáhl al-Hudaibiyi, ležící na okraji posvátného území Mekky. Žádná z obou stran se ještě nerozhodla k válečnému střetu. Z jedné strany na druhou přecházeli poslové, aby si věci vyjasnili. Když se však Uthman ibn Affan, Muhammadův zeť, kterého prorok poslal do Mekky, po třech dnech nevrátil zpět, zavládl v řadách věřících veliký neklid. Muhammad vzal všechny pod přísahu, že není možné Uthmana nechat v úzkých a všichni přísahali připravenost v této věci obětovat vlastní život. Zcela nečekaně však Uthman přišel zpět, přinesl zprávu o připravenosti k jednání a zanedlouho byla uzavřena smlouva mezi Muhammadem a Suhaílem, vůdcem z Mekky. Veškeré nepřátelství tak mohlo na deset let ustat, pro tentokrát se však musel Muhammad vzdát cíle své pouti. Získal pouze dovolení, že v příštím roce bude moci na tři dny Mekku navštívit. Muhammad souhlasil a poslal zpět do Mekky nedospělou mládež, která k němu bez souhlasu rodičů a opatrovníků přeběhla. Dospělí i celé rody se mohli podle své svobodné volby připojovat bud k prorokovi nebo k Mekce. Rody, které se až do tě chvíle držely Mekky, mohly se v budoucnosti svých závazků vzdát a přiklonit se k prorokovi. Ke zděšení muslimů, pro které bylo nepochopitelné že jejich pouť nedojde k cíli a že byli posláni zpět nedospělí chlapci, uzavřel prorok tuto smlouvu ne ve jménu Alláhově, ale podle Suhailova přání „ve jménu našeho boha“, ne mezi Alláhovým poslem a Suhailem, ale „mezi Muhammadem b. Abdallah a Suhailem“. Věřící byli otřeseni. Byli ochotni svůj Život pro proroka obětovat a nyní se jim zdálo, že zradili boží věc. Umar by se byl nejraději od Muhammada oddělil, nalezl však, jak řekl později, jen stovku stejně smýšlejících. Jen Abu Bakr zachoval klid. Vypráví se, že po celou zpáteční cestu prorok nevěnoval svému vrtkavému příteli ani pohled a jak byl Umar vděčný, když se k němu Muhammad konečně obrátil s přátelským slovem. O deset let později byl tentýž Umar vládcem světové říše. Umar a všichni ponížení muslimové měli brzy poznat, že prorok jednal s velikou moudrostí. Ještě Že nebyl ve styku s Mekkou jako vyslanec Alláhův, ještě 2e pro ně zůstal jen synem Abdallahovým. Smlouva ve jménu božím a ve jménu jeho proroka, ve kterého obyvatelé Mekky nevěřili, by neměla žádnou platnost. Beduíni mezitím tomuto vývoji porozuměli. Když pak bylo prorokovi dáno právo příští rok putovat do Mekky, hrnuli se ze všech stran přívrženci. Mekčané se domnívali, Že bylo dosaženo vítězství, beduíni to pochopili tak, že prorokovi byl otevřen přístup k posvátnému. Zdánlivá smlouva byla pro ně náboženským vítězstvím. Na zpáteční cestě z Hudaibiye se rozhodl Muhammad zaútočit proti bohaté židovské oáze v Khaibaru. Tamní Židé, kteří přišli do oázy z Mediny, mu už dlouho ztrpčovali život tím, že opakovaně ponoukali ve svém okolí žijící beduíny, aby proti němu povstali. Útok Židy velice překvapil, chybělo jim potřebné nasazení a odvaha k odporu proti muslimům cvičeným v boji. Zrada ze strany některých Židů urychlila kapitulaci a nakonec s sebou přinesla i výhodné podmínky poraženým. Směli zůstat na místě, zaplatí-li roční poplatek – ve výši 50% výnosu Žní. Pro muslimy byl tento výsledek velmi výhodný a v každém případě znamenal vítězství. Dcera jednoho Nadira byla ochotná stát se Muhammadovou ženou, protože její muž byl popraven, když nevyhověl žádosti ukázat místo, kde měli židé ukryty své poklady. Znamení, že odpor byl zlomen. Židé se tak stali pro muslimy prospěšnými. Jak velice si byl Muhammad vědom své moci, naznačuje jeden dopis beduínům, kterým je Žádal, aby přestoupili k islámu a přijali práva věřících. Navázal také vztahy s cizinou, nikoli bez výsledku. Z Egypta dostal darem bílého mezka a dvě koptské otrokyně, z nichž jedna, Mariya, byla přijata do jeho harému. Daroval ji synovi, který však velice brzo zemřel. Spojil se také s Negusem z Abessinie, což mělo za následek, Že muslimové, kteří tam před časem odešli, se mohli nyní vrátit. Jeden perský komandant v jižní Arábii přestoupil k islámu (631). Jediný neúspěch, který utrpěl v Byzanci, neměl na toto jinak vítězné tažení přílišný vliv. Všechny tyto události však zastínila Muhammadovou pouť do Mekky v roce 629, kam přišel s velkou družinou, a tak i pro sebe upravil obyčej, hodný muslima. Volání ze střechy chrámu k modlitbě se neslo v duchu jednoho a jediného Alláha; třistašedesát bohů mu k tornu dalo prostor. Vlivní obyvatelé Mekky, mezi nimi i dva pozdější správci světa přestoupili k islámu. Muhammad získal nové věřící svou velikou přátelskostí a ctí. Alláhův soud tak byl odvrácen. Odpouští, komu chce, a trestá, koho chce. Ale jeho staří přívrženci to nemohli pochopit a vzepřeli se. Nerozuměli, že šlo o věc islámu a ne o osobní přání. Prorok věděl, koho by mohl potřebovat.
Číslo