Ale tím ještě prorokova činnost neskončila. Nemohl odpočívat, dokud nedisponoval Alláhovým domem, Ka‘ba. Ještě v tomtéž roce, 629, se mu otevřela cesta. Dva rody se vzájemné dostaly do sporu – jeden z nich se přiklonil k Muhammadovi, druhý se o pomoc obrátil do spřátelené Mekky. Protože někteří z Mekky nabídli službu ve zbrani, mohl se uskutečnit přepad nepřátel. Mekčané v tom viděli narušení smlouvy s Muhammadem, protože šlo o přátelskou pomoc, jejíž odmítnutí by ohrozilo jejich čest. Vyslali tedy do Mediny Abu Sufyana, aby s Muhammadem celou záležitost vyřešili. Abu Sufyan patrně v Medině prorokovi ustoupil a byl hotov zasadit se o předání Mekky bez krveprolití. Jako důkaz porozumění dal mu za ženu svou dceru, jejíž zemřelý muž byl křesťanem. Abu Sufyan porozuměl výzvě doby.
Jak nové a nečekané měly být následující události nejen pro obyvatele Mekky, ale i pro všechny muslimy, naznačují velké tajnosti, s nimiž Muhammad připravoval své tažení proti Mekce. Ani Abu Bakr a Umar nevěděti nic o tom, jakým směrem tentokrát expedice potáhne. Když prorok 1. ledna 630 vyrazil, neměli o tom Mekčané ani ponětí.
Sotva však prozradil Muhammad cíl cesty, propukla v jeho vojsku panika. Bojovat proti posvátné Mekce – to už bylo moc. Prostřednictvím Abu Sufyana však prorok dokázal, že se mu pyšná, posvátná Mekka vzdala téměř bez boje. Jen v některých částech města došlo ke srážkám, v nichž padlo asi třicet mužů z řad obránců. Mekka byla poražena.
Muhammad se v plné polní odebral do Ka’ba, dotkl se černého kamene a prohlásil s celým vojskem – Alláh je veliký. Vítězství bylo dosaženo. Obrazy jiných bohů byly zničeny a prorok vyhlásil, že čas nevědomosti – čas pohanství – skončil. Konečně se Mekka stala svatým městem, od této chvíle je jakýkoliv útok proti ní zakázaný.
Muhammad jednal se svými bývalými nepřáteli velmi šlechetné. „Rozumní lidé“ nemohli jinak, než se vzdát vítěznému náboženství. Po Muhammadově návratu do Mediny neustával proud deputaci ze všech stran s prosbami o spojenectví. Museli uznat Muhammada za pomazaného Alláhova a zavázat se k poplatkům pro Alláhův poklad. Poplatkům podléhala i malá židovská a křesťanská společenství, čímž beze změny své víry stála pod ochranou nového Pax Islamica.
V roce 630 podnikl Muhammad ještě tažení do Tabuku, v blízkosti zálivu Akaba. Chtěl ukázat, že se nezalekne ani střetu s Byzancí. Podle jména to bylo tažení za osvobození velké části křesťanských kmenů na cestě do Sýrie, neboť je chtěl přinutit k přijetí islámu. „Bojujte proti těm, kdo nevěří v Alláha a nevěří v den poslední a nezakazuji to, co zakázal Alláh a jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud nedají poplatek přímo vlastni rukou, jsouce poníženi. On je ten, jenž vyslal posla svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby vítězilo nade všemi náboženstvími jinými, i když se to nelíbí modloslužebníkům“ (9,29.33).
Mnohá křesťanská společenství podléhala poplatkům proto, aby si udržela svou svobodu a svou víru. Alláh a jeho prorok tak zvítězili nad pohany, Židy i křesťany. Ale proti pokrytcům se zasahovalo s velikou přísností.
Zúčtování s křesťanstvím
Přesto toto všechno nestačilo. Muhammadovo dílo nemohlo být dokonalé, jeho náboženství nemohlo slavit vítězství, dokud nebyl upraven vztah ke křesťanství. Zpočátku k tornu neexistoval Žádný bezprostřední důvod, protože ani v Mekce, ani v Medině nebyl křesťanský sbor.
Na druhou stranu však byla Arábie ze všech stran „obklíčena“ křesťanskými zeměmi: na severozápadě a západě ležely provincie křesťanské byzantské říše: Sýrie, se kterou obyvatelé Mekky čile obchodovali, Palestina a Egypt. Na severu Mesopotamie, které vládl perský, tedy nekřesťanský vladař, avšak obyvatelé byli většinou křesťané. Na jihozápadě ovlivňovala jižní Arábii křesťanská Abessinie, zatímco na severu Arábie bylo mnoho křesťanských obcí hlavně mezi Nomády. Také ve východní Arábii se křesťanství prosazovalo, proto lze západní Arábii, odkud Muhammad pocházel, z tohoto hlediska právem označit jako „pohanskou enklávu“.
Provolání… „Jediný je Bůh“, které nacházíme v syrských nápisech, které naznačují odvrat od pohanství, aniž bychom v tom hned mohli spatřovat příklon k Trojjedinému Bohu, zaznělo ve všech zemích a samozřejmě zasáhlo sluch obyvatel Mekky.
Zvěst o jediném Bohu, Stvořiteli i Soudci vyvolala nutnost vyrovnání se s křesťanskou vírou.
Zpočátku Muhammad mínil, že lze stvrdit jednotu zjevení jednoho a téhož Boha. Bylo také důležité, že se stejné jako Židé i křesťané mohl odvolávat na Písmo. Bez něho by zůstal blíž pohanství než židovství a křesťanství. Jeden Bůh, jedno zjevení, jedna kniha, ovšem nebeská kniha, vycházející z jediného proroka. Potom byla jednota zaručena. Význam, jaký měla kniha pro Židy a křesťany, byl zcela nedůležitý; v prvé řadě šlo o to, aby Mekčané sami byli jediným Písmem přesvědčováni, a dále o to, aby sám Muhammad mohl Písmem přesvědčovat.
Zároveň bylo důležité, aby toto Písmo, tj. část zjevená Muhammadovi – vznikalo pozvolna. Zpočátku jen spolu nesouvisející čtení, recitace z knihy Alláhovy, které se mohlo užít k předčítáni v syrském kostele při bohoslužbách.
Když se tážeme, kde nalezl Muhammad všechno, co převzal z židovského a křesťanského dědictví, nesmíme zapomenout, že se jednalo o Muhammadovu zvěst, o jeho pomazáni, o jeho nové náboženství. Všechno, co nám říká Korán o stvoření a soudu, o prorocích a Ježíšovi, je přizpůsobeno pro potřeby jeho nového náboženství. Nepovažujeme přece za nutné rozhlížet se po sektách a dogmatech, kolik má co samo ze sebe, jakmile se nové náboženství vezme na vědomí. Jednání Nadira a Quraiza nám zaručuje, že Židé v Mediné Písmo nejen znali, ale i dodržovali. Podobné vycházejme z předpokladu, že jestliže v Arábii byli křesťané, pak by od nich mohl Muhammad dostat zcela jiné informace, kdyby kontakt s nimi opravdu hledal; jestliže však bylo třeba křesťanské země „islamizovat“, pak takový kontakt byl zcela odmítnut. Zvěst o Kristu se stávala stále zřetelnější. Ale to, o co Muhammadovi šlo, byla moc jeho náboženství a touha zastaralá učení „lidí Písma“ podřídit jemu a Alláhovi.
Výchozím bodem byla však jednota a stejnorodost nového učení s tím, co už se znalo od Židů a křesťanů. Jednota ve zjevení byla podmíněna jednotou v životním stylu. Muhammad se pokoušel v Medině získat židy na svou stranu – bez jejich zásadního souhlasu nemohl získat přátelství křesťanů. Korán říká o židech a křesťanech: „Ti, kterým jsme již předtím dali Písmo, věří v ně, a když je jim přednášeno, hovoří: „Uvěřili jsme v ně, neboť je to Pravda od Pána našeho pocházející. A věru jsme byli již předtím odevzdáni do vůle Páně.“ (28,52.53). To vyvolává dojem, že snad židé a křesťané byli ti, kdo vykonali první krok k přiblížení se k víře v Alláha; ale stejně je možné, že tím nemá být řečeno nic jiného, než že si Muhammad sám tímto způsobem jedunotu nárokoval.“ Věru ti, kdo uvěřili a ti, kdož jsou židy, křesťany a sabejci, ti, kdož uvěřili v Boha a v den soudný a konali zbožné skutky – ti naleznou odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni „(2,62). Také po zúčtování se židy byli křesťané v určité vážnosti, což se objevilo i ve zjevení: „A věru zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími nepřáteli věřících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu přidružují; a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: ‚Jsme křesťané!‘ A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni. A když slyší to, co bylo poslu sesláno, spatříš jejich oči se plnit slzami z poznání pravdy a říkat:Pane náš, uvěřili jsme, zapiš nás mezi ty, kdož to dosvědčují! Proč bychom neměli věřit v Boha (tj. v Alláha) a v to, co nám přišlo z pravdy, když toužíme, aby nás Pán náš uvedl do ráje spolu s lidmi bezúhonnými?“ (5, 82–85).
Alláh uzavřel s dětmi Izraele smlouvu. ’Protože však porušili svou úmluvu, prokleli jsme je a zatvrdili jsme srdce jejich, takže přemisťuji slova z jejich míst a zapomněli na část toho, co jim bylo připomenuto“ (5,16/13).
Původní jednota vytvořená smlouvou se Židy je nadále zrušena, Židé vypadli ze smlouvy, a proto již nelze s nimi počítat. Zároveň to však znamená, že Alláh uzavřel novou smlouvu s křesťany, oni však zapomněli část z toho, co jim bylo řečeno. Proto už není myslitelné ani přátelství muslimů a křesťanů; poznali to zřetelné už v Abessinii. Mnišství už není tak vysoko hodnoceno a učení o Mesiáši se považuje za opovrženíhodné:…říkají křesťané: ’Mesiáš je syn Boží! „A taková je řeč, již ústy svými pronášejí, a napodobují tak řeč oněch, kdož před nimi byli nevěřící. Nechť Bůh proti nim bojuje! A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha (tj. Alláha) a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha (tj. Alláha) jediného. A není božstva kromě Něho.“ (9,30.31)
Židé a křesťané se tak stali nebezpečnými pro sbor věřících: ’Nebudou s tebou spokojeni ani židé, ani křesťané, pokud nebudeš následovat učení jejich. Rci: „Vedení Boží (tj. Alláhovo) je jediné správné vedení“ (2,120). „A nyní Bůh (tj. Alláh) přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě, o níž se dříve rozcházeli v názorech. Bůh (tj. Allah) vede, koho chce, ke stezce přímé“ (2,213). Neexistuje jiný Bůh kromě Alláha a Muhammad je jeho pomazaný, jediný, kdo přináší pravdu s konečnou platnosti. Závadné se stalo pravdivým. Ježíš není Boží Syn, následuje pouze všechny pomazané, kteří byli před ním, potvrzuje Tóru, která byla před ním, a byl poslán, aby oznámil ’radostnou zvěst o poslu, jenž přijde po něm“ (61,6). Zde je ústřední bod: Muhammad je Ježíšem ohlášen; Ježíš poukazuje přes sebe sama, a ve skutečnosti nebyl ani zabit, ani ukřižován (4,157). Pak může být proti židům použitá poznámka ve zjevení, když tvrdili: „my jsme zabili Ježíše, syna Marie a posla Alláhova“. Muhammadův Umma je nyní dostatečně vzdělán, může zvednout nad „zmatené křesťany“ to podstatné a být pyšný na svého posla a jeho Pána, který se prokazuje jako Pán Ka’ba, který využívá staré pohanské ceremonie pro svou službu a vánoce, a škrtá velikonoce, nanebevstoupení i letnice. Teprve pak je světové náboženství dokonale zajištěno. „On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými, i když se to nelíbí modloslužebníkům.“ (9,33)
Muhammad osvobodil svůj sbor věřících od všech znetvořenin, jako např. „Masih je Alláhův syn“, vedl jej zpět k původnímu Alláhovu náboženství, k odevzdáni se jemu (3,19). Dnes jsou ti, kdož neuvěřili, zoufali z náboženství vašeho, proto se jich nebojte, nýbrž bojte se Mne! Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství (5,3).
Jaké však mohlo být ovoce tohoto teoretického vyvracení křesťanského učení, jestliže prakticky nezviditelnilo vítězství? Islám je náboženství činu. Proto jsou expedice proti křesťanským sídlům na severu důležité, podobně jako poselství Negovi do Abessinie a císaři z Byzance, a proto musí být rozšířeno tažení proti Sýrii. Alláhův pomazaný dostává příkaz nasměrovat se proti všem, kteří se staví na odpor vítěznému náboženství Alláhovu: „Vy, kteří věříte! Neberte si Židy a křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.“ (5,51) Křesťané jsou ohrožením a nebezpečím. Kdo se s nimi spolčí, vzdaluje se od svého sboru a přivolává na sebe Alláhův hněv. Nyní může sbor věřících vyznávat: ’Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha (tj. Alláha) a v den poslední a nezakazuji to, co zakázal Bůh (tj. Alláh) a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou. Chtěli by zhasnout světlo Boží ústy svými, avšak Bůh nechce nic jiného než učinit světlo Své dokonalým, i když se to protiví nevěřícím.“ (9,29.32)
A tak věřící viděli, když celá řada křesťanských obci vykupovala sebe, své životy a svou existenci vysokými poplatky, že Alláhova vůle spěje k naplnění.