Bůh Muhammada nechal říci: „Modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náleží Bohu, Pánu lidstva veškerého, jenž společníka nemá žádného. A toto mi bylo nařízeno a já první jsem z těch, kdož do vůle jeho se odevzdali“ (6, 162). Jeho sklony a boží vůle se tak vzájemně kryjí.
Tohoto boha dosvědčuje všechno, co říká korán. Tento bůh je bohem velikým díky své jedinosti a jedinečnosti. „Kdyby byla na nebi a na zemi božstva jiná kromě Boha, věru by obojí již zkáze bylo propadlo“ (21,22). K samostatnosti boží existence patří, že mu není nic rovného a zatímco všechno pomíjí, on zůstává. A každému musí být jasné, a proroku samozřejmě v první řadě, že jeho bůh nemá žádnou konkurenci, je vyvýšený nade vším a věčný, jako Bůh křesťanů a židů. Ale ne, toto Jakou není možné. Podsouvá dojem, že přece jen jakási konkurence existuje. Ne, i Bůh židů a křesťanů je jeho bůh, který se právě jemu zjevil. On jen jemu dal svého ducha, a proto pro zjevení biblického typu již zde není místa, protože bůh vstupuje přímo do srdce, aby tato jednota boha s jeho poslem mohla přivést k vítězství právě jeho náboženství. Allahu akbar – bůh je veliký, větší nad všechny ostatní, vyšší nad to, co o něm říká bible. A i když bible dosvědčuje jediného boha, říká však také věci, které na jediného boha vztáhnout nelze a to je výmluvné svědectví o tom, že židé i křesťané cosi zkazili, když se musí přidávat k jejich podání kritické poznámky. Jde o to, že uškodili jeho moci a moudrosti, jeho nezaměnitelným slovům a jeho jedinečnému stvoření. Základním rysem jediného boha přece je, že jeho slova jsou neměnná a stvoření nezměnitelné. Jak jej pak mohli poznávat jako jedinečného boha? Jediný bůh to udělal vskutku na počátku: prokázal se jako jediný stvořitel, jediný udržovatel a jediný soudce. Jeho péči mohli lidé zažívat dennodenně: dával déšť, obdarovával dobytkem, nakonec i trasy lodí a směr cest měly původ u něho, když od něho všechno pochází. Celá příroda je jeho dílem. Dal jí řád i míry. Všemu dal určitou lhůtu trvání. Stal se garantem všeho jsoucího, a tím je také jasné, že on, chce-li, může všechno existující zničit. Ale proč by to měl chtít, proč by měl chtít svému vlastnímu bezchybnému dílu připravovat konec? To souvisí s faktem, že přetrvá jen jeho tvář. Jen jedinečnost musí zůstat, mnohost je odstraněna. Mnohost je žádoucí jenom proto, aby byla zřejmá dokonalost jedinečnosti, zároveň však marnost a nicota musí jít z cesty proto, aby jedinečnost mohla jasněji zazářit. Později je bohu připsán výrok: „Byl jsem skrytým pokladem a přál jsem si, abych byl nalezen a proto jsem vytvořil stvoření a stal se zná – mým. g Boží jedinečnost tíhne k růstu; to plyne z jeho životnosti. Jakmile by neexistovala mnohost, zapadne tak i jedinečnost do nicoty a stane se nulou.
Mimo to je nám mnohost postavena před oči. Ani Muhammad, ani jeho přívrženci na to nemysleli; ani jeho protivníci se neptali na to, proč bůh vytvořil bezchybné stvoření, když má být poté zase zničeno. I oni se nechali onou bezchybností přesvědčit a porozuměli zničení jako součásti božského práva a velikosti. Zároveň jim i jejich srdce sdělilo, že jediný, všemohoucí, buduje i boří, a obojí je výrazem jeho velikosti a moci. Patří to ke stvoření, ve kterém je stvořen i satan proto, aby zničení umožnilo zakusit spravedlnost. Jenom tak se může manifestovat božská pravda a existence. Nejen při stvoření světa a jeho udržování při životě může být zřetelná boží moc a moudrost, bůh bez moci soudit zůstane bohem nevnímaným.
Tak to zažíval Muhammad: stvořitelská moc a moudrost, dobrota udržovatele života zazářily do jeho vlastního života – ale skutečná moc boží, na které byla závislá i moc jeho proroka, přichází ke slovu teprve s trestající a mstivou spravedlností. Smrt a život patří v božím stvoření neodvolatelně dohromady. Pouze jedinečnost stvořitele, udržovatele a soudce zajišťovala pevnou pozici jeho prorokovi a vyslanci. Čím déle kráčel Muhammad po jím vytčené cestě, tím zřetelnější se mu vše jevilo a tím zřetelnější a vyhraněnější se stávalo jeho učení o bohu, který všechny a všechno má v rukách. A když se musel hájit před křesťany a židy a zvěstovat jedinost a jedinečnost svého boha, který vůči jedinosti jejich boha bible byl jen předtuchou; když musel dokazovat jeho moc a moudrost a prohlubovat zkušenosti svých přívrženců slovy i činy, tehdy prorok rostl. Rostl, jakkoliv byl jen obyčejným člověkem, až k slávě proroka, který vedle sebe jiného proroka vůbec nepotřeboval.
Muhammad pak své dílo dovedl k dokonalému konci: dosadil svého stvořitele, udržovatele a soudce na místo boha trojjediného. A to byl post dokonalé jedinosti, při níž nebyla možná žádná změna a veškeré proroctví se točilo jen kolem ní. Nikdo před Muhammadem toho nebyl schopen, ani po něm už to nikdo nezopakoval.
Bůh jeho srdce, který je nekonečně daleko i blízko, není nikomu neznámým bohem. Ale konfrontace s biblí byla potřebná, aby tento bůh mohl získat roucho stvořitele, zachovatele i soudce. Následkem toho je pak postaveno na hlavu všechno, co nás bible učí o Bohu Otci, Stvořiteli nebe a země, o tom jakým způsobem stvoření zachovává se zřetelem na své království a ve vztahu k falešným božstvům; o Kristu, který sesadil z trůnu veškeré mocnosti a kterým jsou směrováni živí i mrtví k základu jeho křížem získaného prostřednictví u Otce; a o Duchu svatém, který nás uvádí do vší Pravdy.
Když Mekčané slyšeli jeho poselství, zareagovali: „Chce snad z božstev učinit boha jediného? (38,5) I to Muhammad dokázal: veškerou vůli po moci, všechnu vůli po sebezachování, zahrnul do jediného božského bytí, bez dobrodiní dělené moci polytheismu. Tuto moc posvětil na základě sice biblických, ale zle užitých myšlenek a slov. Poselství, staré jak Adam, ne nové, však vždy a všude totéž, se v Muhammadovi stalo dokonaným.
Na základě toho se bůh obrátil k prorokovi na místě Ježíše Krista: „sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec, ten který mě poslal, je se mnou“ (J 8,28bn). „Proroku, vyslali jsme tě jako svědka a hlasatele zvěsti radostné a jako varovatele vyzývajícího k bohu s dovolením jeho a jako svítilnu zářící“ (33,45.46) – nové světlo světa, ten, kdo „přináší pravdu“ (37,37), prorok práva jako varianta přinášejícího ospravedlnění a po smrti je svými věřícími označen za neomylného a prohlášen prostředkovatelem posledního soudu.
Nepředčil nakonec Muhammad Ježíše Krista? Právem o něm říká Ghazali, že se mu poštěstilo vyniknout nad všechny proroky a být nejen prorokem, ale také králem a státníkem. Také proto získal nepřekonatelnou slávu proroka. Proto byla jeho převaha nad okolím tak velká, protože se v jeho osobě mnohé spojilo: prorok, který všechno ve všem naplnil a položil ke svým nohám, který všem, kdo jej následovali, dal podíl na své zbožnosti, jež je zároveň mocí, mocí super-ego, nejznamenitějšího v božím stvoření.
Sémě náboženství „existuje jediný bůh“ se v jeho případě dokonale ujalo a přineslo ovoce. Ale postava, v níž se ono super-ego projevilo, je spjata s dobou i místem. Rozumové povědomí jediného boha může mít různé formy, takže to jeho nositelé sotva mohou vzájemně rozpoznat. Přesto stále znovu ožívá obdiv člověka náboženského (homo religiosus), když pronikne k nejnižším hlubinám religiosity. Tam, kde je hluboké přání lidského srdce vystačit si bez Krista, ano, jeho vědomě vyřadit a tak naplnit dokonalost, aby se Muhammad vždy znovu mohl světu zjevit jako poslaný celému světu. Možná, že lze uznat formu, do které oděl své prorokování i kralování, méně však to, že se mu nikdo nemůže vyrovnat. Žádná ideologie se nemůže rovnat svou mocí islámu, když zastírá svůj náboženský výchozí bod, střet na cestě super-ega.
Muhammad musel být čas od čas novými zjeveními podpírán, musel dokonce i připustit, že jeho bůh „zruší verš“ (2,100), zatímco jeho slova jsou neměnná. Základ zůstává pevný a „Alláh činí, co chce“. I to patří do náboženství srdce.
Nejsme bez viny za naše systémy, za naše toporné lpění na tom, co je podle našich očí dobré, i v tom míjíme varování, která nám dává život, a to nás vede do propasti a do duchovní smrti. To platí v případě každého falešného proroka a každého přívržence božstva moci, moudrosti a velikosti, jdoucím na ruku vlastnímu srdci a vlastnímu rozumu.
Bylo by možné ještě mnoho říci o cestě lidu po Muhammadově smrti, o islámském právu, islámské mystice a islámské kultuře, zvlášť proto, že často máme za to, že v islámu vykvetlo něco nového, na čem bychom my mohli stavět. Nezapomeňme však ze lži nemůže vyrůst pravda, z bahna duchovní smrti, do které vede islám, nemůže vzejít život. Islám nás nutí uvažovat o své vlastní víře a rozlišovat lži koránu od pravdy bible, abychom nepodlehli i my duchovní smrti. Zde může pomoci jen slovo Boží, protože v něm je život. Pak se nám ukáže bláhovost a klam islámu a poučíme se na případě lžiproroka Muhammada, abychom se mohli těšit z pravého milosrdenství, pravé spravedlnosti a dokonalosti našeho Boha.
(konec)